3 Ads 88/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 88/2014- 37 - text 3 Ads 88/2014 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně Mgr. Z. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 4. 2014, č. j. 52 Ad 14/2012 – 95, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Pardubicích ze dne 16. 8. 2011, č. j. UOA-1303/2011-01 nebyla žalobkyni (dále „stěžovatelka“) přiznána podpora v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále „zákon o zaměstnanosti“). Důvodem byla skutečnost, že pracovní poměr stěžovatelky byl ukončen výpovědí pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2011/70944 - 421. Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka správní žalobou, jejíž stěžejní důvody kopírovaly odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí. Především tvrdila, že pracovní poměr nebyl ukončen výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť se zaměstnavatelem posléze uzavřela dohodu o narovnání [viz § 585 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále „starý občanský zákoník“)], jejímž obsahem bylo ujednání smluvních stran o skončení pracovního poměru dohodou. Uvedené skutečnosti stěžovatelka doložila zápočtovým listem a prohlášením zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, v němž se explicitně uvádí, že byl pracovní poměr ukončen dohodou. Stěžovatelka rovněž rozporovala názor žalovaného, že v případě, kdy výpověď nabyla účinků uplynutím výpovědní doby a přitom nebyla napadena žalobou, není již možné výpověď odvolat. Podotkla, že takový závěr je v rozporu s vůlí stran pracovního vztahu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne 14. 4. 2014, č. j. 52 Ad 14/2012 – 95, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Krajský soud upozornil, že dohoda ze dne 23. 9. 2010 (dále „dohoda o narovnání“), dle níž pracovní poměr stěžovatelky neskončil výpovědí nýbrž dohodou, byla uzavřena až po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby. Na základě toho dovodil, že uplynutím výpovědní doby daný pracovní poměr skončil, respektive zanikl, a jeho smluvní obnova není zpětně možná. Dohodou o narovnání tak již nebylo „co ukončovat“, a nemohla tudíž mít žádné právní účinky. Dle krajského soudu by byla taková zpětná obnova právního vztahu v rozporu se zásadou právní jistoty. Soud zároveň poznamenal, že pokud nebyla výpověď napadena žalobou, skončil by pracovní poměr stěžovatelky i v případě, kdy by se jednalo o výpověď neplatnou. Po uplynutí výpovědní doby je totiž jedinou možností, jak výpověď zneplatnit, dovolat se její neplatnosti u soudu. V tomto ohledu krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/1996. Na základě předestřených úvah tedy konstatoval, že dohoda o narovnání, která byla uzavřena až po uplynutí výpovědní doby, nemohla nahradit pravomocné rozhodnutí soudu či soudní smír, a tudíž nemohla ovlivnit účinky výpovědi. Námitku stěžovatelky, že měla být o nutnosti napadnout výpověď žalobou informována, soud odmítl s poukazem na zásadu „neznalost zákona neomlouvá“. Krajský soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Kasační stížností ze dne 28. 4. 2014, doplněnou podáním ze dne 12. 5. 2014, napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Především nesouhlasí se způsobem, jakým byly posouzeny účinky dohody o narovnání. Má za to, že rozhodnutím soudu bylo zasaženo do soukromoprávního vztahu mezi ní a jejím bývalým zaměstnavatelem. Tímto zásahem poté došlo k porušení principu smluvní volnosti a autonomie vůle. V doplnění kasační stížnosti dále uvádí, že ze zákoníku práce přímo nevyplývá automatické ukončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby v případě nepodání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Odmítá rovněž aplikovat na danou věc závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96. Zmiňovaný rozsudek totiž vychází z předchozí právní úpravy a primárně se týká okamžitého zrušení pracovního poměru. V tomto směru stěžovatelka upozorňuje, že aktuální úprava zákoníku práce v podobných situacích výslovně připouští subsidiární použití § 585 starého občanského zákoníku, v němž je upravena dohoda o narovnání. Zdůrazňuje, že předpokladem dohody o narovnání není podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi. Takový požadavek totiž ze zákona nevyplývá. Navíc se domnívá, že výklad prezentovaný krajským soudem by vedl k závěru, že pokud nelze ve lhůtě dvou měsíců od skončení pracovního poměru sporné okolnosti upravit dohodou o narovnání, nebylo by je možné ani žalovat u soudu. V další části kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že poté, co výpověď obdržela, sdělila zaměstnavateli, že na pracovním poměru trvá. S ohledem na ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce tak dle jejího názoru pracovní poměr neskončil a dohoda o narovnání mohla být uzavřena. Současně zdůrazňuje, že dohodu uzavřela v rámci dvouměsíční lhůty pro podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Domnívá se proto, že by dohoda měla být respektována. Dle stěžovatelky nemůže soud nad rámec zákona dovozovat, že své vztahy mohla se zaměstnavatelem narovnat pouze za předpokladu podání určovací žaloby dle § 72 zákoníku práce. Kdyby tomu tak bylo, postrádal by institut narovnání svůj význam a závěr soudu by vedl k rozmnožování soudních sporů v případech, kdy je vůlí účastníků pracovněprávního vztahu vyřešit sporné otázky mimosoudně. Dle stěžovatelky tak krajský soud postupoval příliš formalisticky, když soukromoprávní ujednání se zaměstnavatelem nereflektoval a navíc stanovil nad rámec zákona podmínky, za kterých mohla být dohoda o narovnání uzavřena. S ohledem na uvedené proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 6. 6. 2014. Konstatuje, že v daném případě nebyly podmínky pro uzavření dohody o narovnání naplněny. Uzavřenou dohodou již nebylo možné účinky výpovědi zvrátit. V tomto ohledu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 112/2012 - 50 a na ustanovení § 11 odst. 2 věty šesté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“), z nichž sice vyplývá, že je možné účinnou výpověď změnit na základě mimosoudních dohod, avšak až po podání návrhu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Žalovaný se proto domnívá, že žaloba dle § 72 zákoníku práce být podána musí. Tuto podmínku dává do souvislosti s principem právní jistoty, který by byl retroaktivní změnou pracovněprávního vztahu bez soudní participace narušen. Kasační stížnost proto navrhuje zamítnout. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle § 106 s. ř. s. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná. V posuzované věci je důvodem kasační stížnosti nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením krajského soudu ohledně účinků dohody o narovnání, kterou s bývalým zaměstnavatelem uzavřela. Nejvyšší správní soud tak musel hledat odpověď na otázku, zda mohlo být na základě soukromoprávní smlouvy a za situace, kdy již uplynula výpovědní doba, a žádný z účastníků pracovněprávního vztahu přitom výpověď nenapadl žalobou dle § 72 zákoníku práce, skončení pracovního poměru výpovědí nahrazeno ukončením pracovního poměru dohodou. Ačkoli se jedná o čistě právní otázku, je její řešení závislé i na skutkových okolnostech. Nejvyšší správní soud proto nejprve přistoupil k jejich rekapitulaci. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka byla zaměstnána u společnosti Honeywell International, s.r.o. na pozici Customer Service Representative. Dne 28. 5. 2