4 Ads 123/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 123/2013- 23 - text 4 Ads 123/2013 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: MUDr. Z. V., Ph.D., zast. JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 124, Příbram, proti žalované: Česká lékařská komora, se sídlem Dolní náměstí 38, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, č. j. 38 Ad 47/2011 – 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2011, č. j. 07/46/580, (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodla Čestná rada České lékařské komory, že žalobce je vinen tím, že dne 22. 11. 2005 jako lékař Urologického centra v Praze 2, Karlovo náměstí, svému pacientu J. P. úmyslně sdělil vyšetřením nezjištěnou a nepravdivou diagnózu údajného zhoubného nádoru v močovém měchýři velikosti 1,5 cm, vysvětlil mu rizika operativní léčby a navrhl mu jako zaručenou léčbu injekce v tuzemsku nedostupného zahraničního léku v ceně 20 až 300 tisíc Kč, a když s tím poškozený vyjádřil souhlas a předal žalobci 30 tisíc Kč, aplikoval mu mezi 1. 12. 2005 a 3. 1. 2006 čtyři injekce nezjištěné látky, nepravdivě prezentované jako lék na odstranění rakovinového nádoru, po poslední injekci pacientovi sdělil, že léčba byla úspěšná a zhoubný nádor byl tak odstraněn, posléze dne 30. 1. 2007 v urologické ambulanci v Nemocnici Na Bulovce v Praze poté, co se na něj obrátil pacient s problémy s močením a žádostí o provedení cystoskopie za účelem ujištění, že údajný nádor je opravdu definitivně vyléčen, tuto cystoskopii neprovedl s odůvodněním, že je zbytečná, pacienta nadále ujišťoval, že nádor je díky výše uvedené injekční léčbě zažehnán, a téhož dne ve večerních hodinách v místě bydliště pacienta na adrese L. 37, P. 10, v bezprostřední souvislosti s výše uvedeným převzal od pacienta bez vystavení potvrzení další částku, tentokrát 6 tisíc Kč, za léky Cinomen a Vesicare 10 mg, s odůvodněním, že se jedná o drahé a obtížně dostupné přípravky a že tyto přípravky pomohou pacientovi v jeho potížích s močením, neboť ty jsou způsobeny podrážděním močového měchýře po předchozím nádoru a jsou rovněž psychosomatického charakteru. Tím podle žalované žalobce porušil povinnosti člena České lékařské komory uvedené v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „komorový zákon“) a v § 2 odst. 13 a § 3 odst. 1, 2, 4 a 5 Etického kodexu České lékařské komory a disciplinárně se provinil podle § 13 odst. 3 písm. a) Disciplinárního řádu České lékařské komory. Za toto disciplinární provinění bylo žalobci uloženo podle § 18 odst. 3 písm. c) komorového zákona a § 13 odst. 3 písm. a) Disciplinárního řádu České lékařské komory disciplinární opatření – vyloučení z České lékařské komory. [2] Žalovaná vyšla ze stížnosti pacienta, která jí byla doručena dne 20. 8. 2007, k níž se připojil i jednatel Urocentra Praha s. r. o. Předmětný skutek (spolu s dalšími činy žalobce) byl prověřován rovněž orgány činnými v trestním řízení, přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 2 T 34/2009, byl žalobce shledán vinným z trestných činů podvodu a poškození cizích práv a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let a k trestu zákazu činnosti na dobu pěti let. Tento rozsudek byl posléze zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 449/2010 a žalobce byl zároveň Městským soudem v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu poškozování cizích práv a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, k zákazu činnosti na dobu deseti let a dále bylo žalobci uloženo uhradit škodu poškozeným (mj. i J. P.). K námitce zániku odpovědnosti žalobce za disciplinární delikt v důsledku uplynutí promlčecí doby žalovaná uvedla, že posoudila jednání žalobce jako pokračující delikt, ukončený až dne 30. 1. 2007, přičemž doručením stížnosti J. P. byl v souladu s Disciplinárním řádem ČLK běh promlčecí doby zastaven. [3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě. V ní uvedl, že disciplinární řízení s ním bylo zahájeno a posléze skončeno rozhodnutím Čestné rady okresního sdružení ČLK v Pardubicích a Čestná rada ČLK si posléze nezákonně atrahovala pravomoc vést disciplinární řízení a rozhodnout namísto čestné rady okresního sdružení. Dále žalobce žalované vytkl formální nedostatky napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění a nedostatečné dokazování (žalovaná měla dle žalobce vyslechnout svědky J. a M. P., zatímco žalovaná se spokojila pouze s protokoly o výpovědi těchto svědků v trestním řízení vedeném proti žalobci). Žalovaná dále měla k tíži žalobce použít analogii iuris, neboť použila definici pokračujícího deliktu, která v předmětné věci nemá žádnou oporu v zákoně ani jiném na věc aplikovatelném předpise. Konečně dle žalobce i v případě přípustnosti analogické aplikace právní úpravy pokračujícího deliktu žalovaná pochybila, neboť v dané věci o pokračující delikt nešlo, protože zde chyběla blízká časová souvislost mezi jednotlivými údajnými útoky, které jsou žalobci kladeny za vinu. [4] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 38 Ad 47/2011 – 29, napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal nedůvodnými všechny žalobní námitky kromě jediné. Ohledně konstrukce pokračujícího deliktu použité žalovanou krajský soud uvedl, že vzhledem k ustálené judikatuře a k absenci obecné právní úpravy správního trestání se i na disciplinární odpovědnost členů České lékařské komory použijí zásady trestního práva, a to včetně definice pokračujícího deliktu. Žalovaná však tuto definici nesprávně použila na jednání žalobce. Podle krajského soudu sice jednání žalobce, tj. jeho jednotlivé dílčí útoky, bylo vedeno společným záměrem a jedná se o tentýž delikt. Nebyla však naplněna další podmínka pro to, aby se mohlo jednat o pokračující delikt, a to blízká časová souvislost. V daném případě totiž uplynula mezi jednotlivými dílčími útoky doba delší než jeden rok. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v trestních věcech, který již i dobu šesti měsíců shledal jako příliš dlouhou pro to, aby se mohlo jednat o blízkou časovou souvislost, uvedl, že žalovaná nesprávně posoudila vytýkané útoky žalobce jednak v období od 1. 12. 2005 do 3. 1. 2006, jednak dne 30. 1. 2007 jako pokračování v témže skutku, neboť tu není blízká časová souvislost těchto útoků. [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní uvedla, že krajský soud zcela nepřiměřeně a formalistickým způsobem aplikoval trestněprávní judikaturu a nejvyšší možný šestiměsíční časový odstup mezi jednotlivými dílčími útoky pokračujícího jednání stanovil jako nepřekročitelné dogma pro rozhodovací praxi stěžovatelky. Podle stěžovatelky krajský soud nezohlednil smysl a účel disciplinárního řízení, kterým je dohled nad tím, aby lékaři vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným v právních a stavovských předpisech a řešení stížností podaných na členy komory. Naopak smyslem disciplinárního řízení není suplovat trestní řízení, řídit se veškerými jeho zásadami, vycházet z četné judikatury trestních soudů a slepě je aplikovat bez ohledu na kontext konkrétního případu. Aplikace pravidla vyžadujícího blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými útoky by v konkrétním případě šla proti shora uvedenému smyslu disciplinárního řízení. Soudy by neměly po členech disciplinární Čestné rady ČLK vyžadovat praxi a přehled, kterými disponují trestněprávní soudci vyšších instancí. I z judikatury Ústavního soudu dle stěžovatelky vyplývá, že při výkladu právních předpisů je zejména třeba dbát jejich smyslu, který musí mít přednost před formalistickým výkladem práva. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila, jak dospěla k závěru, že jednání žalobce tvoří pokračující delikt, když poukázala na skutečnost, že bylo provedeno se stejným záměrem, stejnému pacientovi, stejným způsobem a se stejným účelem. Pokud žalobce namítal, že nemohl ovlivnit, zda a kdy se k němu poškozený pacient dostaví k dalšímu „ošetření“, stěžovatelka si klade otázku, zda tato okolnost může být přičítána žalobci ku prospěchu. Tato okolnost je dle stěžovatelky zcela nahodilá a nemůže mít vliv na postižitelnost žalobcova jednání. Při celkovém posouzení všech znaků jednání žalobce naprosto převažují společné prvky, a toto jednání by proto mělo být posouzeno jako pokračující delikt. Soud by měl zohlednit i intenzitu škodlivého žalobcova jednání. I pokud by byly posuzovány jednotlivé dílčí útoky žalobce izolovaně, v