4 As 157/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 157/2014- 34 - text 4 As 157/2014 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. T., zast. JUDr. Milanem Strnadem, advokátem, se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem nám. Svobody 471/27, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2014, č. j. 10 Ad 19/2011 – 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 5. 2011, č. j. 421/3-1234-2/2001-7542, zamítl námitky žalobce a potvrdil rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále též „VÚSZ“) ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 245163/605-5/41, kterým byla od 1. 1. 2011 zvýšena výše výsluhového příspěvku žalobce o částku 301 Kč na částku 15.690 Kč. Současně bylo vysloveno, že od 1. 1. 2011 podléhá výsluhový příspěvek 15% zvláštní sazbě daně podle § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, která v případě žalobce činí 2.353 Kč. Po zdanění tak žalobci náleží k výplatě částka 13.337 Kč měsíčně. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. 10. 2001 a od 1. 11. 2001 mu byl přiznán výsluhový příspěvek. Dne 1. 1. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (dále jen „zákon č. 346/2010 Sb.“), který novelizoval zákon o daních z příjmů tak, že doplnil do ustanovení § 36 odst. 2 upravujícího zvláštní sazbu daně písm. v), podle kterého podléhá 15% zvláštní sazbě daně výsluhový příspěvek a odbytné vojáků z povolání. Podle § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů se daň vybírá srážkou z příjmu, kterou je povinen provést její plátce. VÚSZ tak byl jakožto plátce výluhového příspěvku, provést od 1. 1. 2011 z vypláceného výsluhového příspěvku srážku daně ve výši 15 %. Žalovaný konstatoval, že smyslem ustanovení § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, je upravit postup pro situaci, kdy v průběhu platnosti tohoto zákona dojde ke změnám v úpravě podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku. Podmínkami platnými v době zániku služebního poměru jsou míněny základní zákonné podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro vznik nároku na dávku. Neznamená to tedy, že pokud v době přiznání dávky byla tato od daně osvobozena a později zákon stanoví, že od určitého data tato vyplácená dávka podléhá dani, bude tato dříve přiznaná dávka nadále od daně osvobozena. V této souvislosti žalovaný poukázal na závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 5 A 31/2001. Ze zákona č. 346/2010 Sb. podle žalovaného jednoznačně vyplývá, že zákonodárce měl v úmyslu podrobit zdanění veškeré částky výsluhových příspěvků vyplacené po 1. 1. 2011. Ustanovení § 36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů jednoznačně stanoví, že 15% zvláštní sazbě daně podléhá výsluhový příspěvek, nikoliv pouze ta jeho část, o kterou byl od 1. 1. 2011 zvýšen. Pokud by zákonodárce hodlal odlišit výsluhové příspěvky přiznané před tímto datem a nepodrobovat je zdanění, učinil by tak přímo v zákoně např. přechodným ustanovením. K námitce žalobce, že výši přiznaného výsluhového příspěvku nelze jednostranně ze strany České republiky snižovat, žalovaný uvedl, že napadeným rozhodnutím se výsluhový příspěvek přiznaný žalobci nesnížil, orgán sociálního zabezpečení pouze realizoval rozhodnutí státu od 1. 1. 2011 srážet z tohoto příspěvku daň. [3] V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že ze strany VÚSZ došlo k nevyplacení části výsluhového příspěvku v rozporu s ústavním pořádkem a došlo k zásahu do práva žalobce v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Zdaněním výsluhového příspěvku došlo k jeho faktickému snížení a tím porušení smluvního závazku, který stát na sebe vznikem služebního poměru převzal. Podle žalobce se ve své podstatě o daň vůbec nejedná, neboť pojmovým znakem daně je skutečnost, že zvyšuje majetek státu. O dani tak lze hovořit pouze v tom případě, že do státního rozpočtu přicházejí finanční prostředky, které ve státním rozpočtu dříve nebyly. Zdaňováním státních výdajů (zde výsluhového příspěvku) se však do státního rozpočtu nové finanční prostředky nedostávají. [4] Žalobce dále poukázal na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v bodech č. 181 až 183 nálezu ze dne 27. 4. 2011, Pl. ÚS 53/10 a vyjádřil přesvědčení, že se vztahují i na zdanění výsluhového příspěvku. Poukázal na skutečnost, že zákon č. 346/2010 Sb., byl přijat ve stavu legislativní nouze, který je podle žalobce v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 5 a čl. 6 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, což je důvod pro jeho zrušení. V této souvislosti žalobce uvedl, že novela zákona o dani z příjmů provedená zákonem č. 346/2010 Sb., je v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně v rozporu s legitimním očekáváním bývalých vojáků z povolání probírajících výsluhový příspěvek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby městský soud podal návrh na zrušení bodu 6 a 92 zákona č. 346/2010 Sb. pro rozpor s ustanoveními ústavního pořádku České republiky a po předložení věci Ústavnímu soudu ČR řízení přerušil podle § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby městský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil VÚSZ k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 10 Ad 19/2011 – 52, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na závěry uvedené v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Ads 65/2013 – 23, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil k žalobcem tvrzené neměnnosti výše výsluhového příspěvku v souvislosti s výkladem § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání a ke vztahu zákona o vojácích a zákona o daních z příjmů tak, že z § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání nevyplývá, že by bylo překážkou pro zdanění výsluhového příspěvku žalobce, přičemž ani žádná „část zákona o vojácích z povolání nestanovuje, ani v minulosti neurčovala, zda a v jaké míře podléhají výsluhové náležitosti dani z příjmu. Naopak, pravidla pro zdanění výsluhových náležitostí byla vždy stanovena v zákoně o daních z příjmů. [6] V případě námitky žalobce, že zdanění výsluhových příspěvků je porušením právní jistoty a smluvního vztahu, který stát na sebe vznikem služebního poměru vzal, městský soud poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Ohledně namítaného porušení právní jistoty v důsledku přijetí zákona č. 346/2010 Sb., městský soud poukázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku shledal, že toto zdanění nepředstavuje ani nepřípustnou pravou retroaktivitu, ale retroaktivitu nepravou, která představuje jedno z možných a přípustných řešení situací vznikajících v souvislosti se změnami právní úpravy, čemuž odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 346/2010 Sb. [7] Námitku žalobce poukazující na fakt, že tyto příjmy vůbec neměly být zdaňovány, městský soud posoudil ve shodě se svými dosavadními rozhodnutími, jejichž správnost potvrdil Nejvyšší správní soud, který v již zmíněné skutkově a právně shodné věci sp. zn. 4 Ads 65/2013 uvedl, že otázka zdanění určitých příjmů a jeho rozsahu je výhradně politickou záležitostí, odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08, a dodal, že „Zavedení daně se sazbou 15 % rozhodně nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné hovořit o tzv. rdousícím efektu zmíněném v naposledy citovaném nálezu Ústavního soudu. Soudům proto nepřísluší hodnotit správnost či oprávněnost rozhodnutí zákonodárce takovouto daň z výsluhových příspěvků a odbytného zavést.“ [8] K poukazu žalobce na legitimní očekávání, že bude pobírat výsluhový příspěvek, na který měl právní nárok od jeho přiznání, městský soud uvedl, že žalobci tento příspěvek nebyl odňat, nadále mu náleží a je mu vyplácen. Legitimní očekávání žalobce se však nemůže vázat k výši vypláceného výsluhového příspěvku, která ze zákona není fixována k datu zániku služebního poměru, nýbrž se i v případě žalobce vyvíjela vlivem valorizací. Legitimní očekávání nelze spojovat ani s tím, že bude trvat určitá daňová výjimka nebo zvýhodnění. K argumentaci žalobce nálezem Ústavního soudu sp. zn.