4 As 187/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 187/2014- 36 - text 4 As 187/2014 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. K. B., zast. JUDr. Janou Suchou, advokátkou, se sídlem Záhřebská 33, Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Af 36/2010 - 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2010, č. j. 207316/10/001941103446, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti obsahu Protokolu č. j. 128376/10/001941103446 ze dne 13. 4. 2010 (dále jen „protokol“) ve věci žádosti daňové správy Švédska, evidované pod ref. č. SE CZ 7138/09/525 43/26 599/2009-433 20090210 g RRo vymáhání pohledávek na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vycházel při svém rozhodování z dikce ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a dovodil, že protokol ze dne 13. 4. 2010, v němž žalovaný konstatoval, že postup daňové správy Švédska mu neumožňuje ukončit vymáhání daňových nedoplatků, ani rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2010, č. j. 207316/10/001941103446 (dále jen „napadené rozhodnutí“) o zamítnutí námitek uplatněných žalobcem proti tomuto protokolu, nikterak nezasahují do práv a povinností žalobce. Podle městského soudu nelze tyto akty posoudit jako opatření k vymáhání pohledávky ve smyslu čl. 12 odst. 3 Směrnice Rady 2008/55/ES o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (dále jen „Směrnice“), nýbrž takovým opatřením k vymáhání pohledávky by byla teprve (další) výzva dle § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. I taková výzva by však podle městského soudu nebyla rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva nebo povinnosti daňového subjektu, ale byla by úkonem správce daně směřujícím k vymáhání již vyměřené a splatné daňové povinnosti. Rozhodnutím správního orgánu, podléhajícím soudnímu přezkumu by tedy podle městského soudu byl teprve exekuční příkaz, respektive rozhodnutí správce daně o případných námitkách daňového subjektu podaných proti vydanému exekučnímu příkazu, neboť teprve jím by mohlo být zasaženo v exekučním řízení do právní sféry povinného (daňového subjektu). Konečně městský soud uzavřel, že i kdyby bylo možno protokol ze dne 13. 4. 2010 a napadené rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitek vydané podle § 52 odst. 2 zákona o správně daní a poplatků posoudit jako opatření k vymáhání pohledávky ve smyslu čl. 12 odst. 3 Směrnice, přesto by se nejednalo o rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož se jimi nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti daňového subjektu. Žalobce tedy může uplatnit své námitky proti exekučnímu příkazu, pokud byl nebo bude v pokračujícím vymáhacím řízení vydán. Městský soud z uvedených důvodů žalobu jako nepřípustnou odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. a § 70 písm. a) s. ř. s. Kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozhodnutí městského soudu z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítá, že městský soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro věcný přezkum žaloby, když dovodil, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech. Stěžovatel na základě výzvy žalovaného, kterou je třeba považovat za opatření k vymáhání pohledávky podle Směrnice, dobrovolně plnil a daňové nedoplatky vymáhané daňovou správou Švédska uhradil tak, že určil plnění na jediný exekuční titul, který byl podkladem vymáhání. Přesto žalovaný provedenou platbu neposoudil jako zaplacení vymáhané pohledávky, které by vyústilo v ukončení vymáhání splnění platební povinnosti. Přezkumná pravomoc ohledně opatření týkajících se vymáhání pohledávky přitom náleží podle Směrnice orgánům dožádaného členského státu a postupuje se podle vnitrostátního práva tohoto dožádaného státu. Žalovaný by obcházel zákon, pokud by pokračoval ve vymáhání i přesto, že pohledávka byla stěžovatelem zcela zaplacena. Za dané situace tedy podle stěžovatele nelze akceptovat, aby mu bylo znemožněno se v uvedeném stadiu vymáhacího řízení proti postupu vymáhajícího správního orgánu bránit. Není zřejmé, zda žalovaný bude skutečně pokračovat ve vymáhání pohledávky, neboť svoje stanovisko, že bude pokračovat ve vymáhání přesto, že pohledávka byla stěžovatelem daňové správě Švédska zaplacena dobrovolně, vyjádřil pouze v protokolu ze dne 13. 4. 2010 a námitky stěžovatele proti tomuto protokolu zamítl. K zásahu do práv stěžovatele tedy došlo již protokolem žalovaného ze dne 13. 4. 2010, poté napadeným rozhodnutím žalovaného a nakonec i usnesením městského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta. Stěžovatel proto navrhuje usnesení městského soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Af 36/2010 - 29 (dále jen „napadené usnesení“) zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, jelikož žalobou je napadeno rozhodnutí, které není ze soudního přezkumu vyloučeno. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti rekapituluje průběh vymáhacího řízení a poukazuje na § 7 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci při vymáhání“) a článek 12 odst. 1 Směrnice, podle nichž napadnout pohledávku nebo doklad vymahatelnosti či podat žalobu k příslušnému orgánu členského státu lze pouze v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán členského státu, tj. ve Švédsku. Žalovaný má platbu za prokázanou pouze tehdy, pokud je provedena na účet uvedený v jeho výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 15. 7. 2009. I když stěžovateli nic nebrání zaplatit vymáhanou pohledávku přímo dožadujícímu orgánu, musí orgán dožádaný, tedy žalovaný, v takovém případě s dalším postupem vyčkat na vyjádření dožadujícího orgánu. Jelikož v daném případě dožadující orgán (daňová správa Švédska) požaduje pokračovat ve vymáhání, musí se žalovaný řídit jeho pokyny. Žalovaný zdůrazňuje, že proti postupu daňové správy Švédska je oprávněn se bránit žalobce pouze ve Švédsku, přitom je zřejmé (z protokolu o ústním jednání ze dne 19. 11. 2009), že stěžovatel podal odvolání proti způsobu vyúčtování dobrovolné platby daňového nedoplatku ve Švédsku. Žalovaný dále doplňuje, že v mezidobí daňová správa Švédska postupně snížila dlužnou částku daňového nedoplatku o 20.143 SEK, 7.404 SEK, 18.257 SEK a 15.895 SEK, tedy dlužná částka daňového nedoplatku aktuálně činí 1.397.463 SEK a tuto lze podle daňové správy Švédska vymáhat až do 31. 12. 2018. Žalovaný postupoval při vymáhání daňového nedoplatku v souladu se zásadami daňového řízení, neboť akceptoval, že stěžovatel zvolil úhradu daňového nedoplatku přímo dožadujícímu orgánu po předchozím ověření referencí platby stěžovatelem u daňové správy Švédska. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a důvody (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Zkoumal přitom také, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 věta první za středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předně rekapituluje pro věc rozhodné skutečnosti, jež se podávají ze správního spisu žalovaného. Dne 10. 3. 2009 byla Ministerstvu financí doručena žádost daňové správy Švédska (dále také „dožadující orgán“) o vymáhání daňových nedoplatků stěžovatele na komunální a státní dani v celkové výši 1.534.708 SEK. K provedení úkonů při uskutečnění mezinárodní pomoci byl pověřen Finanční úřad pro Prahu 1. Ten dne 15. 7. 2009 výzvou č. j. 241318/09/001941103446 vyzval stěžovatele podle § 73 zákona o správně daní a poplatků k zaplacení splatného daňového nedoplatku v celkové výši 3.659.389 Kč (tj. 1.534.708 SEK) do 15 dnů od doručení výzvy na účet a s platebními dispozicemi ve výzvě uvedenými. Výzva byla doručena zmocn