4 As 32/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 32/2014- 49 - text 4 As 32/2014 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) P. M., b) A. M., oba zast. Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2014, č. j. 78 Ad 14/2011 – 24, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jaroslavu Mackovi, advokátovi, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5.560 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] V projednávané věci pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné pro větší přehlednost nejprve zrekapitulovat průběh řízení před žalovanou a správními soudy do doby vydání přezkoumávaných rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2011. [2] Rozhodnutími ze dne 20. 10. 2011 č. j. X a č. j. X(dále též „napadená rozhodnutí“) žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení přiznala každému z žalobců jednorázovou peněžní částku ve výši 6.000,- Kč za dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1954 do 24. 12. 1954 podle § 5 odst. 2 zákona č. 172/2002 Sb. a zároveň zamítla žádost žalobců o poskytnutí jednorázové částky za dobu od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977. V odůvodnění těchto rozhodnutí žalovaná popsala, že žalobci dne 5. 12. 2002 uplatnili nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen „zákon o odškodnění odvlečených osob“), za odvlečení A. M., nar. X (dále též „odvlečené osoba“) do Svazu sovětských socialistických republik, přičemž žalobce a) je jeho syn a žalobkyně b) jeho manželka. Žalobci stanovili ve své žádosti počátek odvlečení osoby odvlečené do SSSR dnem 26. 7. 1949, konec odvlečení nestanovili, pouze uvedli, že toto datum jim dodnes není známo. Poté, kdy u Okresního soudu v Jeseníku proběhlo řízení o prohlášení A. M. za mrtvého, byl žalované doručen úmrtní list vystavený dne 19. 11. 2004, podle něhož A. M. zemřel dne 1. 1. 1978. Žalobci z tohoto důvodu požádali o poskytnutí jednorázové částky až do dne 31. 12. 1977. Žalovaná po provedeném řízení vydala dne 22. 2. 2005 rozhodnutí, kterým každému z žalobců přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 312.000,- Kč za odvlečení A. M. v době od 2. 8. 1949 do 17. 11. 1953 a zároveň zamítla jejich žádost za dobu od 26. 7. 1949 do 1. 8. 1949 a od 18. 11. 1953 do 31. 12. 1977. K žalobě obou žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 22 Ca 418/2005 zrušil výrok rozhodnutí žalované v zamítavé části pro vady řízení a věci žalované vrátil k dalšímu řízení. [3] V průběhu dalšího řízení žalovaná vydala rozhodnutí ze dne 22. 6. 2006, kterým žalobcům přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 72.000,- Kč každému z nich, a to za další prokázanou dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1953 do 17. 11. 1954 a žádosti žalobců o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 26. 7. 1949 do 1. 8. 1949 a za dobu od 18. 11. 1954 do 31. 12. 1977 zamítla. Žalovaná v odůvodnění svých rozhodnutí odkázala na doklady dohledané na Generální prokuratuře Ruské federace a předložené v průběhu správního řízení Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování, z nichž bylo zjištěno, že A. M. byl Vojenským tribunálem vojenské části 28990 dne 6. 5. 1950 na základě § 58-1b trestního zákona RSFSR odsouzen k trestu odnětí svobody k trvání 25 let v nápravném pracovním táboře a ke ztrátě občanských práv na 5 let, propadnutí majetku a ke ztrátě vojenské hodnosti poručík. Usnesením Vojenského kolegia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 17. 11. 1954 byl rozsudek Vojenského tribunálu změněn, jednání bylo překvalifikováno z trestného činu vlastizrady na trestný čin nenastoupení do služby bez vážných důvodů při převedení na území SSSR; byl mu zmírněn trest odnětí svobody na 10 let bez ztráty občanských práv a v další části byl rozsudek ponechán beze změn. Současně bylo tímtéž usnesením Vojenského kolegia vysloveno, že se na A. M. vztahuje amnestie ze dne 27. 3. 1953. Na základě uvedeného usnesení Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954, kterým bylo rozhodnuto o amnestii a propuštění A. M. z tábora nucených prací, přiznala žalovaná žalobcům jednorázovou peněžní částku vztahující se k období do dne 17. 11. 1954. Pokud žalobcům zamítla jejich žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 18. 11. 1954 do 31. 12. 1977, vycházela z toho, že nebyly zjištěny skutečnosti svědčící tomu, že by se po propuštění z tábora A. M. zdržoval na území SSSR nuceně. K podané žalobě obou žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 22 Ca 471/2006 - 40 výroky napadených rozhodnutí žalované, pokud jimi byly zamítnuty žádosti žalobců o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 18. 11. 1954 do 31. 12. 1977, pro vady řízení zrušil a věci vrátil žalované k dalšímu řízení. V uvedeném rozsudku krajský soud zavázal žalovanou, aby zajistila, resp. alespoň se pokusila zajistit úřední překlad rozhodnutí Nejvyššího soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954 včetně toho, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci a kdy došlo k jeho výkonu, tedy kdy byl A. M. fakticky z pracovního tábora propuštěn. Za účelem zajištění úředního překladu uvedených dokumentů se žalovaná obrátila na konzulární oddělení Velvyslanectví ČR v Moskvě, požádala o přezkoumání a přešetření u Generální prokuratury Ruské federace a Hlavní vojenské prokuratury a současně požádala o prověření příslušných archívů Vojenského kolegia Nejvyššího soudu Ruské federace. Velvyslanectví ČR v Moskvě jí sdělilo, že podle Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace byl rozsudek nad A. M. Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR dne 17. 11. 1954 změněn a jeho činnost překvalifikována z článku 58-1b trestního zákona RSFSR na bod d) článku 193-7 trestního zákona RSFSR, přičemž doba trestu odnětí svobody mu byla snížena na 10 let a v souladu s tímto usnesením byl A. M. osvobozen od dalšího výkonu trestu na základě výnosu Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o amnestii ze dne 27. 3. 1953 a podle informací obdržených od vedení nápravně pracovního tábora AB-261 byl dne 24. 12. 1954 propuštěn na svobodu. Protože se žalované žádné další důkazy kromě uvedeného nepodařilo zajistit, došla k závěru, že dobu po 24. 12. 1954 již nemůže považovat za dobu odvlečení ve smyslu zákona o odškodnění osob. Neakceptovala proto výhrady žalobců vůči vyjádření Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace. Žalovaná proto napadenými rozhodnutími každému z žalobců přiznala další částku ve výši 6.000 Kč za dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1954 do 24. 12. 1954. [4] Proti napadeným rozhodnutí brojili žalobci samostatnými žalobami doručenými krajskému soudu dne 15. 11. 2011. V ní žalované vytýkaly, že odmítá uznat, že to byl český stát, kdo se nezastal svých občanů a kdo je naháněl do spárů NKVD. Nadto se ani nepostaral o matku se třemi dětmi, která s nimi tak zůstala bez svého zavinění sama. Pokud žalobkyně požádala stát o pomoc, reagovalo Ministerstvo vnitra zcela bezcitně sdělením, že sovětské úřady jsou ochotny děti převzít do své výchovy. Česká republika podle žalobců selhala v plnění svých funkcí. Poukazovali na to, že o A. M. nic nevědí a pokud se sami nepřesvědčí, nemohou věřit žádnému prohlášení Ruské federace. Trvali na tom, aby byla zrušena napadené rozhodnutí v části týkající se doby od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977. [5] Žalobce a) v podání ze dne 12. 12. 2011 podrobně popsal průběh správního řízení a navazujících soudních řízení a tvrdil, že podle jeho vědomostí, jichž se mu dostalo od ruského právníka, ruské soudy nemohly překvalifikovat trestný čin „kontrarevoluce“ na trestný čin „útěk“. Z téhož důvodu žalobce rovněž zpochybnil, že by A. M. byl amnestován, neboť je obecně známou skutečností, že fakticky se tak retušovaly „vraždy“ spáchané na vězních. Žalobce přitom požadoval, aby okolnosti údajné amnestie byly žalovanou prošetřeny, což se nestalo. Žalovanou upozorňoval na to, že vyjádření zastupitelského úřadu, k jehož vyžádání byl vyzván, nemusí být dostatečným důkazem o sporných skutečnostech a že mu navíc nemusí být ani poskytnuto. Žalobce se rovněž vyjádřil k předchozímu návrhu žalované, aby zajistil informace v režimu Dohody o právní pomoci, uzavřené mezi oběma státy, a s odkazem na čl. 2 této dohody, podle něhož si takovou pomoc poskytují na žádost především či instituce, vyzval žalovanou