5 Ads 99/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 99/2014- 38 - text 5 Ads 99/2014 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: J. D., zastoupená JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem se sídlem Krapkova 709/4, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. SZ/599/2013/9S-OLK, č. j. MPSV – UM/5107/13/9S-OLK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 41 A 48/2013 - 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Martinu Štěpánkovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1300 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. SZ/599/2013/9S-OLK, č. j. MPSV – UM/5107/13/9S-OLK. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Olomouci (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 1. 2013, č. j. MPSV – UM/557460/13/HMN, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, v níž především namítala nedodržování principů vyplývajících z Listiny základních práv a svobod ze strany správních orgánů, a dále, že nemá být v řízení o žádosti posuzována společně se sestrou R. P., neboť společně nevedou domácnost. Pokud jde o p. P., v jejím případě nemá být používáno existenční minimum, neboť je poživatelkou starobního důchodu a ustanovení § 5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o životním a existenčním minimu”), to jasně zakazuje. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně a žalovaného a zrekapituloval podmínky nároku na doplatek na bydlení, které jsou upraveny v § 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pomoci v hmotné nouzi”). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ads 98/2008 – 53, z něhož vyplývají tři kumulativní podmínky, jež musí být splněny, aby žadateli vznikl nárok na uvedený doplatek: žadatel musí 1) mít nárok na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory, 2) mít nárok na příspěvek na živobytí ze systému v hmotné nouze a 3) být nájemcem (vlastníkem) bytu, který užívá. V daném případě však bylo zcela jednoznačně zjištěno, že rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Olomouci, kontaktní pracoviště Prostějov, ze dne 27. 12. 2012, byla stěžovatelce zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesplnila jednu z uvedených podmínek, rozhodovaly správní orgány v souladu se zákonem, pokud stěžovatelce doplatek na bydlení nepřiznaly. Nad rámec krajský soud označil za správný postup správních orgánů, které posuzovaly jak příjmy stěžovatelky, tak i osoby s ní společně posuzované, p. P. Ze správního spisu nebylo rovněž prokázáno, že by při zjišťování skutkového stavu věci, či při aplikaci příslušných ustanovení zákonů na situaci stěžovatelky, došlo k jakékoliv diskriminaci nebo porušení Listiny vůči její osobě. II. Obsah kasační stížnosti V kasační stížnost jsou obsaženy obdobné argumenty jako v žalobě, týkající se diskriminace stěžovatelky ve smyslu čl. 3 Listiny, a dále obecnou kritiku postupu správních orgánů a soudů, které nerespektují § 698 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Kasační stížnost byla dne 28. 8. 2014 doplněna ustanoveným zástupcem stěžovatelky, který uvedl, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti zástupce stěžovatelky uvedl, že stěžovatelka má za to, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku, zda má stěžovatelka nárok na doplatek na bydlení jakožto dávku v systému hmotné nouze ve smyslu podmínek stanovených v § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za nezákonné v důsledku nesprávného výkladu právní normy obsažené v § 33 citovaného zákona a domnívá se, že splnila všechny podmínky pro přiznání doplatku. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že pokud jde o její sestru, R. P., neměla být tato společně posuzována pro účely doplatku na bydlení se stěžovatelkou, neboť jinak by tímto přístupem docházelo k sociálnímu vylučování (stěžovatelka nemá ke své sestře vyživovací povinnost, nevede s ní společnou domácnost, každá si hradí na své potřeby sama). Navíc v této souvislosti došlo k nesprávnému posuzování příjmů jak stěžovatelky, tak p. P. Stěžovatelka nad rámec uvedeného prohlašuje, že v řízení před krajským soudem i v řízeních jemu předcházejících, byla porušena její základní ústavní práva, zejména čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem ke své příslušnosti k romské rase byla v těchto řízeních diskriminována, a to při zjišťování skutkového stavu věci a aplikaci příslušných právních předpisů na situaci stěžovatelky, tzn., nebyla jí přiznána ve smyslu čl. 3 Listiny práva, která jsou jinak přiznávána majoritní většině společnosti. Stěžovatelka se domnívá, že zákon o životním a existenčním minimu a zákon o pomoci v hmotné nouzi, by mohly být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, a proto žádá Nejvyšší správní soud, aby ve smyslu § 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu. Pro případ, že věc nebude předložena Ústavnímu soudu, stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Ze spisového materiálu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: Stěžovatelka podala u správního orgánu I. stupně dne 16. 7. 2012 žádost o doplatek na bydlení ve smyslu § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V žádosti uvedla místo trvalého pobytu a dále, že na stejné adrese je k trvalému pobytu společně s ní hlášena a byt také skutečně užívá její sestra R. P. O žádosti rozhodl správní orgán I. stupně dne 13. 8. 2012 tak, že stěžovatelce požadovaný doplatek nepřiznal. K odvolání stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání za účelem doplnění dokazování a zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo zjištěno, že stěžovatelka v rozhodném období, za které byl zjišťován příjem společně posuzovaných osob dle § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. měsíce červen, květen a duben 2012, pobírala starobní důchod ve výši 4373 Kč měsíčně, a dále že jí byl zvýšen příspěvek na živobytí z částky 1479 Kč na částku 1531 Kč ode dne 1. 5. 2012. Z rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Prostějov, ze dne 27. 12. 2012, č. j. 146 305/12/PV, bylo zjištěno, že stěžovatelce byla zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení - ode dne 1. 7. 2012. Společně posuzovaná osoba, R. P., byla ve stejné době poživatelkou starobního důchodu ve výši 7245 Kč měsíčně, příspěvek na živobytí jí poskytován nebyl. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 29. 1. 2013, č.