6 As 125/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 125/2014- 26 - text 6 As 125/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: TMobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, ve věci žaloby proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 12. 2010, sp. zn./Ident.: 2010/370/FOL/T-M, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 11 A 52/2011  47, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 11 A 52/2011 – 47, a rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2010, sp. zn./Ident.: 2010/370/FOL/T-M, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti částku 7.000 Kč. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudek městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného [1] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 11 A 52/2011 – 47 - 58, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 12. 12. 2010, sp. zn./Ident.: 2010/370/FOL/T-M, kterým byla stěžovateli uložena pokuta 300.000 Kč za porušení ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), kterého se měl dopustit tím, že jako zadavatel do vysílání zadal reklamu na produkt Pevný internet (mutace 1), vysílanou premiérově dne 15. 1. 2010 a 405krát reprízovanou do 31. 1. 2010 na programech Barrandov, ČT1, ČT2, Nova, Nova Cinema, Prima televize a Z1, která byla nekalou obchodní praktikou. Porušení zákona mělo spočívat v tom, že v reklamě byly rozhodné údaje, že uvedená nabídka platí pouze pro tarif Rodina, a rovněž odkaz na webové stránky www.t-mobile.cz/2v1, kde by bylo možné dohledat vysvětlující informace, zveřejněny po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl. [2] V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že žalovaná pochybila, pokud správní řízení zahájila s odkazem na § 45 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Nicméně v oznámení o zahájení správního řízení i v oznámení o doplnění podkladů pro rozhodnutí ve věci byl již uveden správný odkaz na § 4 zákona č. 634/1992, o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Popis jednání žalobce se nezměnil a samotná změna právní kvalifikace nemůže bránit pokračování v řízení. V návaznosti na tento závěr pak městský soud dovozoval, že lhůta pro zahájení řízení podle § 61 odst. 1 věty druhé zákona o regulaci reklamy byla dodržena, když rozhodné je datum, kdy bylo zahájeno řízení pro určitý konkrétní skutek. [3] Městský soud se dále odmítl řídit usnesením Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření ze dne 15. 2. 2010, č. j. 2 Nc 1010/2010 – 15 (dále jen „usnesení o nařízení předběžného opatření“), v němž městský soud vyslovil, že se nejedná o nekalosoutěžní jednání. Jmenované usnesení totiž není konečným rozhodnutím ve věci, navíc při jeho vydání byla hodnocena zcela jiná hlediska, než jaká jsou předmětem správního řízení. Ustanovení § 45 obchodního zákoníku totiž směřuje k posouzení dopadu klamavé reklamy v oblasti hospodářské soutěže, zatímco ve správním řízení je na základě § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele posuzován dopad protiprávního jednání podnikatele vůči spotřebiteli. [4] Dále městský soud uvádí, že žalobce nebyl sankcionován za to, že nesplnil podmínku odkazu na webové stránky, na kterých je možné dohledat další informace k reklamované nabídce, ale za to, že tento odkaz byl napsán drobným písmem a objevil se na obrazovce po velmi krátkou dobu. Průměrný spotřebitel tak neměl možnost text zaregistrovat a odkaz postřehnout. Městský soud přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 As 37/2010 – 71, v němž bylo dovozováno, že je nutné zohlednit skutečnost, že předmětná reklama byla šířena televizním vysíláním, u něhož adresát nemá možnost přijímat informace o produktu po dobu, jakou by sám zvolil. Proto je nutné akcentovat požadavek na úplnost a jednoznačnost sdělovaných informací tak, aby reklama nepůsobila klamavě. [5] Dle městského soudu nelze žalovanému vytýkat, že nehodnotil, jak mohlo nebo mělo být rozhodnutí spotřebitele ovlivněno, tedy co by spotřebitel učinil v rámci obchodního rozhodnutí jinak, pokud by byla poznámka v předmětném sporu uvedena větším typem písma a po delší dobu. Podstatné pro uložení sankce totiž je posouzení, zda předmětné jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele stanoví, že obchodní praktika je klamavá, je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může spotřebitele uvést v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit. Právě skutečnost, že inzerovaný produkt byl omezen časově i typem tarifu a že tyto informace byly poskytnuty jen po velmi krátkou dobu, byla v daném případě způsobilá ovlivnit spotřebitele a uvést jej v omyl. [6] Odůvodnění výše uložené pokuty kritériem, že reklamní spot mohl ovlivnit velké množství potenciálních spotřebitelů, jelikož reklama byla 405krát reprízována, byla vysílána na programech celoplošného vysílání a v časech vyšší divácké sledovanosti, pokládá městský soud za dostatečné. [7] Městský soud považuje za lichou námitku žalobce, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož je příliš obecná a bez dalších údajů nelze posoudit, zda bylo toto ustanovení porušeno ani zda je rozhodnutí diskriminační ve vztahu k žalobci. Městský soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, a žalobu zamítl. II. Kasační stížnost [8] Proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost opírající se o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Stěžovatel namítal, že správní řízení bylo zahájeno v rozporu se zákonem. Žalovaná toto řízení zahájila s odkazem na ust. § 45 obchodního zákoníku, a konala tedy dozorovou činnost v oblasti, v níž nemá zákonnou kompetenci. Následná změna kvalifikace, kterou žalovaná provedla téměř po půl roce od vadného zahájení řízení, nemohla vadu zhojit, jelikož by tak bylo řízení zahájeno v rozporu s ust. § 61 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že pro zákonnost zahájení řízení a zachování jeho účinků postačí, že řízení bylo zahájeno pro konkrétní skutek, který zůstal totožný. [10] Sám městský soud dále v odůvodnění rozsudku dovodil, že v řízení o nekalé soutěži a ve správním řízení jsou posuzována zcela odlišná hlediska, a proto nelze aplikovat v daném případě závěry usnesení o nařízení předběžného opatření. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí a domnívá se, že právní úprava nekalé soutěže, konkrétně klamavé reklamy, neřeší vztahy mezi podnikateli, ale primárně způsobilost přivodit újmu soutěžiteli nebo spotřebiteli. Závěr městského soudu v usnesení o nařízení předběžného opatření, že reklama stěžovatele není nekalosoutěžní, zároveň znamená, že nebyla způsobilá přivodit újmu spotřebiteli. Argumentace městského soudu je tedy podle stěžovatele vadná, neboť nepovažuje za nezákonné zahájení řízení, podle právního předpisu, o němž na jiném místě rozhodnutí uvádí, že posuzuje vztahy mezi podnikateli v oblasti jejich konkurence, kde žalované nepřísluší dozorová kompetence. Stěžovatel se naopak domnívá, že mezi pojmy „způsobilost vyvolat klamnou představu“ v obchodním zákoníku a „způsobilost uvést spotřebitele v omyl“ v zákoně o ochraně spotřebitele není rozdíl, když oba směřují k ochraně spotřebitele. Pokud byla tedy předmětná reklama vyhodnocena v civilním soudnictví jako souladná s ustanoveními obchodního zákoníku, nemůže ji správní úřad hodnotit odlišně, tj. jako rozpornou se zákonem o ochraně spotřebitele. [11] Stěžovatel dále namítá, že městský soud ani žalovaná nehodnotily při svém rozhodování tehdejší situaci na reklamním trhu. Použitý způsob reklamy byl v dané době ze strany operátorů zcela běžný, což stěžovatel dokazoval odkazy na podobné reklamní kampaně. Stěžovatel se domnívá, že z ustálené judikatury vyplývá, že průměrný spotřebitel v oblasti elektronických komunikací je natolik informován, že jistě nevnímá příslušnou reklamu jako vyčerpávající a je schopen nabízenou službu zhodnotit uceleně včetně nás