6 As 93/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 93/2014- 33 - text pokračování 6 As 93/2014 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: EKOKRATO s.r.o., v konkursu, IČ 49681036, se sídlem Dělnická 775/30, Praha 7, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 5, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. ledna 2011, č. j. 1873/570/10, 72797/ENV/10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2014, č. j. 3 A 36/2011 – 68, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobkyně s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Žalobkyně provozovala (ještě pod svým předchozím názvem BAUFELD – ekologické služby, s. r. o.) zařízení pro sběr, výkup a shromažďování nebezpečných odpadů (odpadních olejů) v Loukově. Činila tak na základě souhlasu Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. listopadu 2004, který měl být platný do 30. listopadu 2009. Podle § 42 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), však musel provozovatel do 30. října 2007 získat integrované povolení, aby mohl v provozování zařízení pokračovat. Žalobkyně o integrované povolení sice požádala v červnu 2007, avšak vydáno bylo až v prosinci 2007 a právní moci nabylo dne 8. ledna 2008. V období od 31. října 2007 do 7. ledna 2008, kdy neměla platné integrované povolení, žalobkyně nadále přijímala do svého zařízení v Loukově odpadní oleje. Její jednatel nicméně vydal dne 16. října 2007 pokyn č. 9/2007, kterým nařídil vyčerpat všechny čtyři usazovací nádrže a související technologii stáčení olejů, ukončit zpracování olejů v nich a veškerý nově přijímaný olej ukládat do skladovacích kontejnerů. [2] Dne 6. října 2009 provedla v zařízení v Loukově kontrolu Česká inspekce životního prostředí (dále též „ČIŽP“). Při ní zjistila, že v období od 31. října 2007 do 7. ledna 2008 žalobkyně přijala do svého zařízení v Loukově celkem 74,49 tun nebezpečných odpadů a ke dni 7. ledna 2008 bylo v zařízení umístěno celkem 54,184 ten nebezpečných odpadů. Toto jednání ČIŽP nejprve kvalifikovala jako provozování zařízení bez integrovaného povolení, v průběhu následného sankčního řízení však přestoupila k překvalifikování skutku tak, že šlo o nakládání s nebezpečnými odpady v rozporu s provozním řádem zařízení z roku 2004, podle něhož celková kapacita nádob ke skladování olejů činí 4.700 litrů. Kromě toho vytkla ČIŽP žalobkyni při kontrole též některé další závady. Z nich je pro posouzení kasační stížnosti důležitý zejména stav zpevněných ploch a usazovacích nádrží, které podle zjištění ČIŽP vzhledem ke svému stavebnímu stavu nezaručovaly ochranu povrchových a podzemních vod před znečištěním, a nesprávné vedení evidence některých odpadů. Kontrola pokračovala dne 26. října 2009 jednáním se zástupci žalobkyně a předložením některých dokladů požadovaných ČIŽP a byla ukončena 4. prosince 2009 sepsáním kontrolních zjištění (o každé ze tří částí kontroly existuje samostatný protokol). Rozhodnutím ze dne 28. června 2010 pak ČIŽP uložila žalobkyni celkem tři pokuty, a to ve výši 300.000 Kč za provozování zařízení v rozporu s provozním řádem (skladování tekutých odpadů v množství překračujícím 4.700 litrů), 50.000 Kč za provozování zařízení v rozporu s podmínkami integrovaného povolení (provozování příjmového čerpadla s úkapy ropných látek na vodohospodářsky nezabezpečené ploše, provozování havarijní vany pod nádržemi s porušenými stěnami, provozování manipulační plochy bez ochranných nátěrů, provozování dvou příjmových jímek a přečerpávací jímky u příjmu sudů bez provedených zkoušek těsnosti, podání ročního hlášení o plnění integrovaného povolení za rok 2008 po stanoveném termínu) a 25.000 Kč za uvedení nepravdivých údajů v hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2007. [3] Proti rozhodnutí ČIŽP o uložení sankcí podala žalobkyně odvolání, které však žalovaný svým v návětí označeným rozhodnutím zamítl. Zamítnuta pro nedůvodnost byla i její žaloba podaná Městskému soudu v Praze, a to rozsudkem označeným taktéž v návětí. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) dne 25. dubna 2014 kasační stížnost. K pokutě ve výši 300.000 Kč za skladování tekutých odpadů v množství překračujícím 4.700 litrů stěžovatelka uvedla, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda toto jednání umožňoval provozní řád zařízení či nikoliv. Stěžovatelka má za to, že tím, že po dobu, kdy nemohla užívat skladové nádrže svého zařízení, uchovávala odpadní oleje v mobilních přepravních prostředcích, neporušila žádné ustanovení provozního řádu zařízení. Provozní řád sice uvádí, že obsluha po provedené kontrole potvrdí původci evidenční listy a následně přečerpává oleje přes filtrační zařízení do skladovacích nádrží, avšak provozní řád neuvádí, v jakém časovém horizontu po potvrzení evidenčních listů má k přečerpání dojít. Ostatně i městský soud ve svém rozsudku uznává, že provozní řád „neupravuje situaci, k níž v daném případě došlo“. Svým počínáním navíc stěžovatelka neohrozila životní prostředí, neboť oleje byly ponechány v přepravních prostředcích, které jsou pro uchovávání odpadních olejů určeny. Ohledně skutkových zjištění stěžovatelka (poněkud nejasně) uvádí, že správní orgán postavil své odůvodnění rozhodnutí na evidenčních listech pro přepravu nebezpečných odpadů, z nichž však pouze vyplývá, že odpad byl dopraven na místo (položka 4), což však nic nevypovídá o tom, co s ním bylo na místě provedeno. Stěžovatelka nicméně uzavírá, že správní orgány i městský soud akceptovaly její tvrzení, že po předmětnou přechodnou dobu byly odpadní oleje uchovávány v mobilních přepravních prostředcích. [5] V případě pokuty ve výši 50.000 Kč za provozování příjmového čerpadla s úkapy ropných látek na vodohospodářsky nezabezpečené ploše, za provozování havarijní vany pod nádržemi s porušenými stěnami a za provozování manipulační plochy bez ochranných nátěrů napadá stěžovatelka zejména skutková zjištění učiněná správními orgány. Tvrzení, že plochy a jednotlivé součásti zařízení nejsou dostatečně vodohospodářsky zabezpečené, není nijak podloženo (například znaleckým posudkem). Proti němu hovoří fakt, že zařízení bylo zkolaudováno pro nakládání s odpadními oleji a schváleno k provozu příslušným krajským úřadem. Úřady nijak nedoložily ani své tvrzení, že havarijní jímka pod nádržemi nebyla funkční pro porušení stěn. Společnost Čepro jako vlastník zařízení byla toho názoru, že jímka je plně funkční. Stěžovatelka přeložila městskému soudu výkresovou dokumentaci, která dokresluje, jak byla ve skutečnosti jímka porušena. [6] Ohledně pokuty ve výši 25.000 Kč za uvedení nepravdivých údajů v hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2007 stěžovatelka uvedla, že výše pokuty je nepřiměřená. Nešlo o úmyslné uvádění nepravdivých údajů, nýbrž o neporozumění prováděcímu právnímu předpisu. V hlášení stěžovatelka nezatajila nic o provozu, pouze použila nevhodné kódy, které byly nově zavedené v souvislosti s novým jednotným elektronickým systémem ročních hlášení o nakládání s odpady. Tento systém měl ještě mnoho chyb a ani pracovníci příslušných úřadů si s ním neuměli vždy poradit. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti věnoval zejména námitkám proti první výše zmíněné pokutě. Stěžovatelka se podle něj snaží svoje protiprávní jednání ospravedlnit provozováním „mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů“, které nijak blíže nespecifikuje. Nelze přitom směšovat předpisy stanovené pro přepravu nebezpečných věcí s předpisy pro nakládání s odpady. Povolené množství skladovaných odpadů stanovil příslušný orgán s ohledem na bezpečnost provozu, požární předpisy a ochranu životního prostředí. Shromažďovat v zařízení odpady nad toto maximální povolené množství nebylo přípustné, a to ani v mobilních přepravních prostředcích. Ke zbývajícím námitkám žalovaný stručně uvedl, že stavebnětechnický stav předmětného zařízení správní orgány dokladovaly pořízenými fotografiemi a zhodnotily jej jako porušení právních předpisů. Při porušení povinnosti podat roční hlášení v souladu s právními předpisy se podle něj nelze dovolávat zavádění „nového elektronického systému evidence a ohlašování odpadů“, neboť vycházel z původního systému listinného, platného již od 1. ledna 2002. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení