8 Afs 89/2013 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 89/2013- 47 - text 8 Afs 89/2013 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Solar Mrákov s. r. o., se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupeného Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2012, čj. 5047/121200-506330, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, čj. 15 Af 283/2012 – 33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad v Děčíně rozhodnutími ze dne 26. 10. 2011, čj. 173100/11/178913501506, ze dne 16. 12. 2011, čj. 192011/11/178913501506, ze dne 23. 1. 2012, čj. 6889/12/178913501506 a ze dne 14. 2. 2012, čj. 28917/12/178913501506, zamítl stížnosti žalobce na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a. s. při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře“). [2] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 3. 5. 2012, čj. 5047/121200506330, zamítlo odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím o stížnostech žalobce. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, čj. 15 Af 283/2012 – 33. [4] Krajský soud předně poukázal na nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že solární odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud současně zdůraznil, že v individuálních případech nelze vyloučit, že některé z napadených ustanovení dolehne na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasáhne jeho samotnou majetkovou podstatu, což je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o podpoře v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení. [5] K tomu, aby žalobce mohl před soudem úspěšně namítat, že solární odvod byl u něj vybrán nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně možnost zabývat se jeho situací a svá tvrzení řádně doložit. Žalobce musí již ve stížnosti na postup plátce daně podle § 237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, potažmo v odvolacím řízení prokázat, že odvod má v jeho případě rdousící efekt. Žalobce nemůže, a to i se zřetelem na § 75 odst. 1 s. ř. s., ponechat dokazování těchto skutečností až na soudní řízení. [6] Žalobce nejprve požádal plátce daně o vysvětlení, proč mu nebyly celé faktury proplaceny s tím, že neakceptuje odkaz na postup podle § 7a zákona o podpoře. Ve svých stížnostech odmítl postup plátce daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu, neboť je podle něj ve zjevném rozporu se základními zásadami daňového práva a je diskriminační. Žalobce v odvoláních proti rozhodnutím správce daně o stížnostech zpochybnil samotnou ústavnost odvodu, a to z důvodu tvrzeného porušení zákazu retroaktivity, legitimního očekávání, neústavního procesu přijetí zákona č. 402/2010 Sb., kterým byl zaveden s účinností od 1. 1. 2011 uvedený odvod, dále pro porušení principu rovnosti a nediskriminace, ochrany nabytých práv, včetně práva vlastnického. [7] Krajský soud k uvedenému konstatoval, že žalobce v žádném ze svých podání neuvedl žádná tvrzení nebo důkazy, které by se vztahovaly k jeho konkrétnímu specifickému případu. Správní orgány z nich nemohly dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo aplikováno takovým způsobem, že to mělo vůči žalobci likvidační povahu a že se v daném případě jedná o situaci natolik odlišnou od většiny poplatníků odvodu. Žalobce tedy neunesl před správcem daně a žalovaným břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. [8] Úkolem krajského soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci, ale naopak posoudit, zda řádně a úplně zjistil skutkový stav. Daňový subjekt nemůže zpochybňovat rozhodnutí finančních orgánů tak, že dodatečně navrhne provedení důkazů, které mohl navrhnout již v daňovém řízení. Krajský soud proto pro nadbytečnost neprovedl důkaz účetnictvím žalobce a tabulkou s výpočtem rozdílu návratnosti investice před a po zavedení odvodu. III. [9] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [10] Stěžovatel odmítl závěr krajského soudu, že v daňovém řízení neprokázal porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a že zavedení tzv. solární daně má vůči němu rdousící efekt. Nesouhlasí ani s tím, že finanční úřad může posuzovat soulad nálezu Ústavního soudu se zákonem a soulad právních norem s ústavním pořádkem. Soud aplikoval na posuzovanou věc nesprávný právní předpis. Ustanovení § 14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů je v rozporu s § 12 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Aplikací prvně uvedeného ustanovení jsou porušována ústavně zaručená práva stěžovatele. [11] Finanční úřad se k podané žádosti o vysvětlení dle § 237 daňového řádu a ke stížnosti na postup plátce daně vyjadřuje vždy pouze k jednotlivému solárnímu odvodu. U finančního úřadu nelze uplatnit námitky spočívající v konkrétních důkazech o porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k tomu, že solární daň má na stěžovatele rdousící efekt. Právě k posouzení těchto skutečností je třeba znaleckého posudku z účetnictví stěžovatele. Zavedení solárního odvodu je vůči stěžovateli likvidační a v rozporu se základními ústavními principy. [12] Jelikož soud důkazy neprovedl, nezjistil náležitě skutkový stav a zatížil své rozhodnutí vadou. Pokud by krajský soud shledal, že byla porušena patnáctiletá doba návratnosti investice a že zavedení solární daně má na stěžovatele rdousící efekt, měl přerušit řízení a věc předložit Ústavnímu soudu. Krajský soud nesprávně uzavřel, že to byl stěžovatel, kdo neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel již v průběhu daňového řízení tvrdil, že se v jeho případě jedná o onen specifický případ zmiňovaný Ústavním soudem. Jelikož finanční úřad stěžovatele nevyzval k prokázání těchto skutečností, neměl o jeho tvrzeních žádné pochybnosti. Stěžovateli nelze klást za vinu, že finanční úřad nedostatečně zjistil skutkový stav. [13] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že jeho předchozí kasační argumentace je v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57. Správce daně není oprávněn posuzovat dopady odvodu na poplatníka z hlediska ústavní konformity. Úvahy o tom, zda stěžovatel odkazem na znalecký posudek založený na jeho účetnictví unesl důkazní břemeno, jsou již irelevantní. Pokud se v řízení prokáže, že v případě stěžovatele byla porušena garantovaná patnáctiletá doba návratnosti investice, resp. že zavedení solárního odvodu má pro něj rdousící efekt, Nejvyšší správní soud by měl řízení přerušit dle § 48 s. ř. s. a věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti § 14 zákona č. 165/2012 Sb. ve světle konkrétních skutkových okolností případu. Stěžovatel dále namítl, že rozšířený senát mu znemožnil ochranu jeho práv. Nemůže totiž jakkoli žádat zahájení řízení o prominutí daně dle § 260 daňového řádu. Z nálezu Ústavního soudu plyne povinnost soudu učinit vše pro spravedlivé řešení a ochránit práva stěžovatele. Stěžovatel rovněž poukázal na nově zavedenou povinnost zajistit financování nakládání s elektroodpadem, která zásadně zatěžuje výrobce elektrické energie. IV. [14] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Výběr solárního odvodu není protiústavní. Rozhodnutí žalovaného je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 i s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Zohlednit likvidační účinky solárního odvodu lze prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu. V. [15] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [16] Kasační stížnost není důvodná. [17] Předmětem daňového řízení v posuzované věci byla stížnost stěžovatele na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Touto stížností, následným odvoláním i žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným porušením svých ústavních práv a zásad daňového řízení, k němuž mělo doj