9 As 93/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 93/2014- 27 - text pokračování 9 As 93/2014 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem Mendlovo náměstí 2a, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2012, č. j. MSK 7898/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 A 12/2012 – 28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 27129/2011/DOPR/DoM, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání I. přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil tím, že dne 9. 11. 2011 v 9:45 hodin v obci Opava po ulici Těšínské řídil rychlostí nejméně 63 km/h motorové vozidlo registrační značky 4Z4 2386, čímž překročil nejvýše dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h; II. přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, jehož se dopustil tím, že při výše uvedené jízdě řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem jakékoliv skupiny nebo podskupiny řidičských oprávnění, neboť po skončení sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež mu byla uložena na dobu od 1. 7. 2010 do 1. 7. 2011, nepožádal u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností o vrácení řidičského oprávnění; III. přestupku podle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustil tím, že jako držitel řidičského průkazu tento neodevzdal příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností ode dne 22. 9. 2010 do dne 9. 11. 2011, kdy mu byl řidičský průkaz odebrán policií. [2] Za uvedené přestupky byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 39 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců s počátkem ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. I. Vymezení věci [3] Stěžovatel v podané žalobě namítal, že přestupek byl projednán správním orgánem I. stupně bez jeho přítomnosti, ačkoliv se z jednání včas omluvil z důvodu služební cesty do zahraničí. Rovněž v řízení před odvolacím orgánem nebylo konáno ústní jednání a bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele, což považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, že omluva stěžovatele je v souvislosti s ostatními důkazními prostředky nepřesvědčivá. Ústní jednání bylo nařízeno na pondělí 12. 12. 2011 na 14 hodin. Stěžovatel v pátek 9. 12. 2011 podal u správního orgánu omluvu doloženou oznámením zaměstnavatele (podepsáno asistentkou ředitele), že bude v době od 11. 12. 2011 do 20. 12. 2011 služebně v Německu, přičemž tento termín byl projednán 5. 12. 2011. Stěžovatel dne 8. 12. 2011 podal u autoškoly v Přerově žádost o přijetí do výuky a výcviku k získání řidičského oprávnění s potvrzením, že tuto výuku a výcvik ukončil dne 9. 12. 2011 a následnými protokoly ze dne 12. 12. 2011 o zkoušce k přezkoušení odborné způsobilosti. Skutečnosti zjištěné o absolvování zkoušky k přezkoušení odborné způsobilosti jednoznačně zpochybňují předložené potvrzení zaměstnavatele o jeho zahraniční cestě, která měla být započata v neděli 11. 12. 2011. Současně, jestliže potřebnost a termín služební cesty měl být projednán již v pondělí 5. 12. 2011 a omluva byla u správního orgánu předložena až v pátek 9. 12. 2011, tedy poslední pracovní den přede dnem ústního jednání, nejednalo se o omluvu včasnou. [4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že nebylo nařízeno ústní jednání v odvolacím řízení. Povinnost ústního jednání je dána toliko při řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích). Samozřejmě, že i odvolací orgán může, vyžaduje-li to povaha věci, zejména přispělo-li by to k objasnění všech souvisejících okolností projednávaného přestupku, nařídit ústní jednání. Takové posouzení je však v souladu s § 49 odst. 1 správního řádu na úvaze odvolacího správního orgánu. Řízení o přestupku je upraveno zákonem o přestupcích, který obsahuje ustanovení o řízení a dále odkaz na subsidiaritu správního řádu (§ 51 zákona o přestupcích). Soud proto neshledal v nenařízení ústního jednání k projednání odvolání vadu řízení. [5] Stěžovatel v podané žalobě dále namítal, že nebyla naplněna materiální stránka skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, když v době spáchání přestupku stěžovateli již skončila sankce zákazu řízení motorových vozidel. K formálnímu nabytí řidičského oprávnění stačilo podat žádost, které by příslušný správní orgán vyhověl. Krajský soud tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou. Navrácení řidičského oprávnění je samostatným správním řízením, které je založeno podáním žádosti, a v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, posouzením splnění podmínek ve smyslu zkoumání zdravotního stavu a odborné způsobilosti řidiče (§ 102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a vydáním písemného rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění, které nabývá právní moci až po doručení. Tímto postupem je zajišťován efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52, kde NSS konstatoval, že „podle zákona o silničním provozu je výslovně vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí doby zákazu činnosti může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější postup, a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle § 114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura umožňuje jednak v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče (§ 102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech, na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle § 102 a § 114 zákona o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat. Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu, a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl.“ [6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou týkaj