1 Afs 42/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 42/2015- 38 - text pokračování 1 Afs 42/2015 – 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: VYSOČINA WIND a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupený JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2013, č. j. 21070/13/5000-14203-700681, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 62Af 101/2013 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) vydal dne 22. 1. 2013 rozhodnutí č. j. 9161/13/4022-07000-303318, dne 18. 2. 2013 rozhodnutí č. j. 40229/13/402207000303318, a dne 18. 3. 2013 rozhodnutí č. j. 88685/13/402207000303318, kterými podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zamítl stížnosti žalobce na postup plátce daně - společnosti E.O.N. Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále též „odvod“) podle § 7e a § 7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012. [2] Žalobce podal proti uvedeným rozhodnutím správce daně odvolání, která žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u krajského soudu, ve které zejména namítal, že daňová povinnost protiústavně zasahuje do jeho majetkových práv, porušuje zákaz retroaktivity a odporuje principu rovnosti a principu legitimního očekávání. Domníval se rovněž, že se u něho jedná o specifický případ zmiňovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy má aplikace citovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. za následek vznik protiústavnosti, neboť v jeho případě došlo k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice. K tomu již před správcem daně navrhl provedení důkazu svými účetními doklady a samostatnou finanční analýzou. [4] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že ústavností právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž neshledal porušení zákazu retroaktivity či principů legitimního očekávání a právní jistoty. S těmito závěry se krajský soud plně ztotožnil a žalobcovy námitky v tomto směru vyhodnotil jako nedůvodné. Pokud jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace, v nichž by uvalený odvod měl rdousící efekt na výrobce energie ze slunečního záření, poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. S ohledem jeho závěry nelze individuální dopady solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Z tohoto důvodu soud rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k námitce likvidačního efektu v dané věci. II. Důvody kasační stížnosti [5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [6] Nejprve stěžovatel obsáhle zrekapituloval průběh celého řízení před správcem daně, žalovaným i před soudem. Obecně pak zopakoval žalobní tvrzení týkající se nepředvídatelnosti právní úpravy, libovůle zákonodárce a nerovnosti v přístupu k právu podnikat. Tvrdil, že sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření, jakož i odvod sám odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, což doložil příklady z judikatury Ústavního soudu. Postup plátce daně ani postup správce daně či žalovaného nelze odůvodnit prostým odkazem na povinnost postupovat v souladu se zákonem. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nevěnoval hodnocení skutečnosti, že zavedením solárního odvodu došlo k porušení garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů ustanovením § 2 odst. 8 (dříve odst. 9) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb. Tímto se však nezabýval ani krajský soud a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. [7] Stěžovatel zopakoval žalobní námitku týkající se garance zachování patnáctileté doby návratnosti investice. V této souvislosti nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, který reprodukoval úvahy rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že posuzování likvidačního dopadu do pozic stěžovatele není relevantní (nelze provádět) v řízení o stížnosti na postup plátce daně a námitky likvidačního dopadu lze uplatnit pouze v odlišném procesním prostoru. Stěžovatel považuje postup proponovaný usnesením rozšířeného senátu za nerealizovatelný. Podmínky, aby žalobce mohl žádost o prominutí (byť části) odvodu uplatnit, nebyly vůbec exekutivou naplněny, a to přes výslovný apel rozšířeného senátu. [8] Krajský soud podle stěžovatele neprovedl žádné vlastní hodnocení toho, nakolik a zda vůbec institut solárního odvodu zakotvený do § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. odpovídá ustanovením směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, ze dne 27. Září 2001, o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií, a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES, ze dne 23. Dubna 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, které měly být jeho prostřednictvím do právního řádu transponovány. Podle názoru stěžovatele je institut solárního odvodu zavedený v českém právu s uvedenými směrnicemi v zásadním rozporu, neboť odporuje jejich cíli a účelu. Ačkoliv si je stěžovatel vědom, že v žalobě poukazoval na uvedený rozpor pouze stručně bez doprovodné argumentace, nelze dle něj považovat v kasační stížnosti uvedené podrobné odůvodnění tohoto rozporu za novotu v dosavadních žalobních tvrzeních. Nadto hodnocení uvedeného rozporu podléhá obecné zásadě iura novit curia a jeho provedení není podmíněno procesní aktivitou účastníků. [9] Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil a požádal Soudní dvůr EU o vydání rozhodnutí o předběžné otázce, zda směrnice č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES připouští, aby členské státy, které na základě směrnic vytvořily systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů poskytující garanci nesnížení výkupních cen elektřiny po celou dobu životaschopnosti výroben, výkupní ceny ještě před skončením životnosti výrobny v rozporu s poskytnutou garancí snížily o 26 %. III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [10] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a uvedl, že se ztotožňuje se závěry vyjádřenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Nesouhlasí se závěrem stěžovatele, že byly porušeny zákonné garance, což pro něj má tzv. rdousivý efekt. V této souvislosti žalovaný odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14. Žalovaný shrnul, že správce daně postupoval zcela v souladu s účinnou právní úpravou, která nepřipouští možnost odchýlení, což bylo judikováno i Nejvyšší správním soudem. [11] Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Zároveň požádal, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč jako náhradu výdajů na jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za úkon písemného podání vyjádření ke kasační stížnosti dle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu. V této souvislosti žalovaný odkázal na § 36 odst. 1 s. ř. s. zaručující účastníkům rovné postavení a podpůrně na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [13] Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nedostatečném vypořádání otázky, zda zavedením odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo k porušení garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů. Dále přezkoumal okruh námitek vyjadřujících se k neústavnosti právní úpravy odv