1 Azs 193/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 193/2015- 29 - text pokračování 1 Azs 193/2015 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. S., zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2015, č. j. OAM-107/LE-BE03-BE03-PS-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, č. j. 44 A 49/2015 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce kontrolovala dne 25. 6. 2015 hlídka Policie ČR. Nejprve tvrdil, že se jmenuje S. F., po převezení na policejní služebnu však bylo zjištěno, že jde o V. S., který byl s platností od 3. 8. 2013 do 3. 8. 2014 veden v evidenci nežádoucích osob. Již 26. 7. 2012 bylo vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, které nerespektoval, pročež byl dne 2. 7. 2013 odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu jednoho roku. Poslední výjezdní příkaz, díky kterému pobýval na území České republiky legálně, pozbyl platnosti dne 24. 8. 2012. [2] Na základě těchto zjištění bylo se žalobcem dne 26. 6. 2015 zahájeno řízení o správním vyhoštění, zároveň byl také zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem – Jezové. Zde požádal dne 1. 7. 2015 o mezinárodní ochranu. Žalovaný dospěl k závěru, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v České republice, proto v souladu s § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) vydal v záhlaví označené rozhodnutí, jímž žalobci uložil povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců „až do vycestování, maximálně však do 20. 10. 2015“. II. Posouzení krajským soudem [3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. 2. 2013, č. j. 1 Azs 21/2013 - 50) uznal, že samotná skutečnost neoprávněného pobytu na území sama o sobě neodůvodňuje závěr o nebezpečnosti žalobce pro veřejný pořádek, o takové jednání však jde v okamžiku, kdy chování žalobce přerostlo až do situace, kdy (vědomě) maří jak výkon správního rozhodnutí, tak i trest vyhoštění uložený mu pravomocně soudem. Závěr žalovaného, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je plně opodstatněný. [4] Soud neshledal důvodnou ani námitku o nedostatečném odůvodnění délky uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný důvody, proč zvolil právě stodevítidenní dobu uložené povinnosti, jasně vysvětlil. Žádost o mezinárodní ochranu byla žalobcem podána tři dny před vydáním napadeného rozhodnutí. Protože žalobce byl na osobní svobodě omezen již ode dne svého zadržení Policií ČR, omezení osobní svobody žalobce v důsledku výkonu povinnosti uložené v napadeném rozhodnutí je již pouhým pokračováním omezení osobní svobody a není tak důvodu do lhůty uložené povinnosti započítávat i den vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 03. 2015, č. j. 2 Azs 203/2014 - 45). V okamžiku vydání napadeného rozhodnutí nebylo možné s jistotou uzavřít, zda v řízení o žádosti žalobce bude namístě rozhodnout podle § 16 odst. 3 zákona o azylu ve lhůtě 30 dnů, proto bylo možné učinit závěr, že řízení skončí 87. den doby povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. K tomu je třeba připočíst lhůtu 15 dnů na podání žaloby proti případnému zamítavému rozhodnutí a dále cca 5 dnů na doručování. Takto by tedy mohla být odůvodněna povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na cca 107 dnů, což odpovídá postupu žalovaného, který stanovil dobu zajištění na 109 dnů (žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí dobu 110 dnů, pravděpodobně z důvodu nesprávného započítání dne vydání rozhodnutí), veden právě shora naznačenou úvahou, kterou ve svém rozhodnutí také uvedl. Délka zajištění je tedy v napadeném rozhodnutí opodstatněná a řádně odůvodněná. [5] Namítaný nesoulad vnitrostátní právní úpravy se směrnicemi Evropské unie, které upravují pobyt cizinců na území členských států, krajský soud rovněž neshledal. Skutečnost, že institut uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců má do jisté míry hybridní povahu a v části uložené doby setrvání přesahující okamžik ztráty postavení žadatele o azyl může představovat i institut omezení osobní svobody navazující např. na čl 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen návratová směrnice), není v rozporu s požadavky směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (dále jen přijímací směrnice). III. Kasační stížnost [6] Včasnou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) [7] Namítá, že žalovaný nesprávně stanovil dobu trvání povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování. Výrok napadeného rozhodnutí kopíruje znění § 46a odst. 1 zákona o azylu, na jehož základě ke zbavení svobody stěžovatele došlo. Povinnost stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na základě tohoto ustanovení však nemůže trvat až do vycestování, ale pouze po dobu, po kterou lze na stěžovatele nahlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu přijímací směrnice a zákona o azylu. Podmínky, za kterých může dojít k zajištění cizince podle přijímací nebo návratové směrnice, přitom nejsou totožné. Z toho nutně musí plynout, že pokud se cizinec vymaní z režimu přijímací směrnice (typicky tím, že se řízení o mezinárodní ochraně skončí) a přejde zpět do režimu návratové směrnice, musí dojít k novému ověření, zda podmínky pro zajištění podle příslušného právního předpisu Evropské unie jsou i nadále splněny. V kontextu vnitrostátního práva to tedy znamená, že jakmile se řízení o mezinárodní ochraně s cizincem skončí, musí být vydáno nové rozhodnutí příslušného správního orgánu o tom, zda povinnost cizince strpět zajištění v zařízení pro zajištění cizinců i nadále trvá. Zákonným podkladem pro další setrvání v zařízení pro zajištění cizinců již nemůže být § 46a zákona o azylu. Z toho důvodu je výrok znějící až do vycestování výrokem nezákonným. [8] Určení a odůvodnění délky zajištění na 109 dnů je dle stěžovatele rovněž nezákonné. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 2 Azs 203/2014 - 45, vyplývá, že dobu zajištění cizince je nutné počítat tak, že tato doba začne plynout vždy dnem následujícím po vydání rozhodnutí, nejpozději se však rozběhne šestým dnem po prohlášení o mezinárodní ochraně. Prvním dnem zajištění stěžovatele na základě § 46a odst. 1 zákona o azylu je tedy 4. 7. 2015. Maximální délka zajištění tak podle výroku napadeného rozhodnutí může dosáhnout 109 dnů. Tato doba se velmi blíží maximální době zajištění připuštěné samotným § 46a odst. 1 zákona o azylu, tj. 120 dnům. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že povinností žalovaného správního orgánu je délku zajištění nejen v rozhodnutí výslovně určit, ale též ji náležitě zdůvodnit. Tuto povinnost má správní orgán vždy, nicméně čím delší zbavení osobní svobody má být, tím větší je nutné klást důraz na kvalitní a vyčerpávající odůvodnění takového výroku. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42). [9] Výpočet délky zajištění provedený žalovaným nelze akceptovat. Výpočet lhůty, který v odůvodnění svého rozhodnutí provedl, se vztahuje k maximální lhůtě, po kterou dle žalovaného může být stěžovatel na základě rozhodnutí podle § 46a odst. 1 zákona o azylu zajištěn. Účelem výpočtu lhůty však není stanovení lhůty maximální možné, ale stanovení lhůty přiměřené. Jak v minulosti uvedl zejména Evropský soud pro lidská práva, aby mohlo být zajištění cizince považováno za slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy, „doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle“ (srov. ESLP, Rashed v. Česká republika, rozsudek z 27. 11. 2008). Skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 109 dnů, není relevantním argumentem proto, že stěžovatel m