10 Afs 272/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 272/2014- 27 - text 10 Afs 272/2014 - 29 pokračování Spis 10 Afs 272/2014 byl spojen se spisem číslo 10 Afs 271/2014 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 10 Afs 271/2014 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: FVE Dubčany s. r. o., se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, zast. Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 472/31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2011, čj. 12091/11-1200-506330, ze dne 23. 11. 2012, čj. 12922/12-1200-506901, a ze dne 23. 5. 2013, čj. 14605/13/5000-14203-706599, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014, čj. 15 Af 96/2012-47, čj. 15 Af 426/2012-38 a čj. 15 Af 115/2013-42, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 271/2014, sp. zn. 10 Afs 272/2014 a sp. zn. 10 Afs 273/2014 se spojují ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 10 Afs 271/2014. II. Kasační stížnosti se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně provozuje fotovoltaickou elektrárnu FVE Dubčany. Společnost ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatel distribuční soustavy a plátce daně - odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále též „plátce“) za měsíce leden 2011 až květen 2011 provedla srážku odvodu z elektřiny v souladu s § 7a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“). Žalobkyně podala podle § 237 odst. 3 daňového řádu stížnost na postup plátce k Finančnímu úřadu v Děčíně. Tento finanční úřad celkem v pěti rozhodnutích vztahujících se k pěti uvedeným měsícům stížnosti žalobkyně zamítl. Odvolání proti těmto pěti rozhodnutím zamítl tehdejší odvolací orgán, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, rozhodnutím ze dne 30. 12. 2011, označeným v záhlaví tohoto rozsudku. Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem čj. 15 Af 96/2012-47. Tato věc je vedena Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 Afs 271/2014. [2] Obdobnou srážku odvodu z elektřiny provedl plátce za měsíce leden až červen 2012. Žalobkyně podala stížnost na postup plátce k finančnímu úřadu. Ten v šesti rozhodnutích stížnosti zamítl. Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 23. 11. 2012. Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem čj. 15 Af 426/2012 – 38. Tato věc je vedena Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 Afs 272/2014. [3] Další srážku odvodu z elektřiny provedl plátce za měsíce červenec a srpen 2012. Žalobkyně opětovně podala stížnost na postup plátce k finančnímu úřadu, který dvěma rozhodnutími stížnosti zamítl. Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013. Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem čj. 15 Af 115/2013-42. Tato věc je vedena Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 Afs 273/2014. [4] V průběhu řízení před krajským soudem se v důsledku změny právní úpravy stalo příslušným odvolacím orgánem Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně; v dalším textu proto Nejvyšší správní soud používá již jen termín „žalovaný“. [5] Krajský soud ve všech třech rozsudcích použil v podstatě stejnou argumentaci. Vycházel z toho, že otázkou souladu úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření s ústavním pořádkem se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, na který krajský soud v plném rozsahu odkázal a stručně z něj citoval. Dále vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013. Tvrzení a důkazy o protiústavnosti odvodu a jeho likvidačním dopadu na žalobkyni tedy nemohly být v řízeních o stížnosti proti postupu plátce podle § 237 daňového řádu jakkoliv zohledněny a nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Proto soud nevyhověl žádnému z důkazních návrhů žalobkyně, neboť se měly vztahovat k její finanční situaci, jejíž zjišťování by bylo v tomto řízení nadbytečné. II. Stručné shrnutí kasačních stížností a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti všem výše uvedeným rozsudkům krajského soudu kasační stížnosti. V nich má shodně za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Krajskému soudu vytýká povrchnost, krátkou časovou dotaci na jednání, a rychlost, s níž vyhotovil písemná vyhotovení rozsudků. Stěžovatelka setrvává na názoru, že právní úprava, která stanovila počínaje 1. 1. 2011 podmínky odvodu za elektřinu ze slunečního záření, je úpravou protiústavní. Navíc nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 76/2013 jsou v rozporu. Po rozhodnutí rozšířeného senátu neexistuje žádná účinná možnost ochrany práv stěžovatelky, odkazuje též na rozpor s právem EU. [7] Žalovaný navrhl kasační stížnosti zamítnout. Odkazuje na již cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Domáhá se také přiznání nákladů řízení. III. Spojení věcí [8] Všechny tři žaloby směřují proti rozhodnutím téhož správního orgánu, skutkově i právně spolu souvisejí. Všechna totiž vycházejí z posouzení právní povahy stejných právních vztahů, byť v odlišných zdaňovacích obdobích. Proti těmto rozhodnutím stěžovatelka uplatnila srovnatelné žalobní námitky, krajský soud své rozsudky v podstatě shodně odůvodnil, stejné jsou i důvody obsažené v kasačních stížnostech. Jsou proto splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 1 s. ř. s. Prvním výrokem proto soud spojil řízení o kasačních stížnostech ke společnému projednání. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností a konstatoval, že jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti nimž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. [10] Kasační stížnosti jsou založeny na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz body [11] a [12]), a dále na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (body [13] násl.). [11] Stěžovatelka vytýká soudu povrchnost, neboť krajský soud si na jednání v každé věci vyhradil deset minut, během nichž věc projednal a následně rozhodl rozsudkem. Tuto námitku lze dle obsahu podřadit pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. jinou vadu řízení před soudem. Podle Nejvyššího správního soudu však bez dalšího nelze pouze na základě jednání v délce 10 minut dovozovat vadu řízení. Pokud se jedná o právně jednoduchou věc, u které není třeba provádět dokazování (k tomu viz bod [17] níže), není vyloučeno provést jednání za zachování všech práv účastníků i v takto krátké době. Napadené rozsudky považuje Nejvyšší správní soud za řádně odůvodněné a plně přezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud dostatečně a srozumitelně objasnil, jak dospěl ke svým závěrům, citoval i tomu odpovídající judikaturu. [12] Ani vyhotovení písemného vyhotovení rozsudků a jejich doručení během několika dní není vadou řízení ani nezákonností. Lze to naopak považovat za důkaz řádné přípravy soudců na jednání. Jak je uvedeno níže, k projednávané věci existovala v době rozhodnutí krajského soudu četná judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, bylo možno si tedy učinit předběžný názor na právní stránku věci, skutková zjištění při jednání nebyla zpochybněna. [13] K námitce týkající se ústavnosti zavedení odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických (solárních) elektráren lze odkázat v plném rozsahu na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Tento nález zamítl návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu ČR na zrušení ustanovení § 7a až 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) a dalších norem, které zavedly odvod a zdanění elektřiny vyráběné fotovoltaickými elektrárnami. Tento nález popřel protiústavnost těchto norem, popřel i retroaktivitu tzv. „solární daně“, kterou stěžovatelka namítá. Nálezem Ústavního soudu je zdejší soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), vykonatelný nález nepřipouští další diskusi o možné protiústavnosti zákona. [14] Stěžovatelka dále kritizuje právn