10 As 3/2015 — Nejvyšší správní soud

10 As 3/2015- 63 - text 10 As 3/2015 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Barbary Pořízkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. M. G., zast. doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2011, čj. 4401/11/III/Ko, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 274/2011-73, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 274/2011-73, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 22. 8. 2011 byla Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) doručena žaloba označená jako žaloba dle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ze dne 17. 8. 2011 podepsaná v zastoupení nejvyššího státního zástupce podle § 8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) náměstkem nejvyššího státního zástupce, JUDr. S. M. proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo vydáno osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání dosaženého osobou zúčastněnou na řízení při studiu na Univerzitě Komenského v Bratislavě. [2] Městský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 274/2011-73, odmítl, neboť byla dle jeho názoru podána osobou zjevně neoprávněnou. S poukazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011, č. 15/2012 Sb. NS, městský soud uvedl, „že nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. podat žalobu k ochraně veřejného zájmu. Aniž by soud považoval výkon výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce za jeho ‚osobní privilegium‘ oddělené od činnosti Nejvyššího státního zastupitelství jako celku, považuje za nutné zdůraznit, že zákonné zastupování ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství u výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu jen v případě, že mu v jejich výkonu brání důležitá překážka. Ust. § 66 odst. 2 s.ř.s. nevylučuje za splnění zákonných podmínek stanovených v § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, aby žalobu dle § 66 odst. 2 s.ř.s. v zastoupení nejvyššího státního zástupce podal náměstek nejvyššího státního zástupce. Ustanovení § 66 odst. 2 s.ř.s. a ust. § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství nejsou vůči sobě ve vztahu speciality, ale jde o ustanovení, která je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a v návaznosti na sebe, neboť z nich vyplývá, že zásadně, pokud tomu nic nebrání, vykonává výlučné oprávnění podat žalobu dle § 66 odst. 2 s.ř.s. sám nejvyšší státní zástupce, jestliže však výkonu tohoto oprávnění, stejně jako jiného výlučného oprávnění brání určitá podstatná překážka (např. smrt nebo nemoc nejvyššího státního zástupce, dlouhodobá zahraniční cesta apod.), uplatní se ustanovení § 8 zákona o státním zastupitelství o zákonném zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstky v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.“ Městský soud neshledal, že by dvoudenní služební cesta nejvyššího státního zástupce (ve dnech 16. a 17. 8. 2011) takovouto podstatnou překážku představovala. V posuzované věci navíc nebylo dáno ani nebezpečí z prodlení, neboť „[t]říletá lhůta dle § 72 odst. 2 s.ř.s. k podání žaloby k ochraně veřejného zájmu dle § 66 s.ř.s. počala v této věci běžet nejdříve dne 26.5.2011, nebezpečí prodlení tak jistě dáno nebylo, jestliže byla žaloba podána dne 22.8.2011. Ostatně i prodleva, byť velmi krátká, mezi okamžikem podepsání žaloby a jejím podáním (17.8.2011/středa a 22.8.2011/pondělí) neprokazuje neodkladnost žaloby.“ II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření osoby zúčastněné na řízení [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto usnesení předně uvedl, že určitá prodleva mezi podpisem žaloby a jejím podáním je zcela nepatrná a odpovídá běžnému systému vypravování listin v úředním styku. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že žaloba byla podána dne 22. 8. 2011, přičemž městský soud se údajným nedostatkem uvedené podmínky řízení začal zabývat až 7. 10. 2014, kdy stěžovatele vyzval k objasnění důvodů podpisu žaloby v zastoupení a upozornil jej na možnost odmítnutí žaloby. V průběhu řízení přitom došlo k uplynutí lhůty pro podání předmětné žaloby a stěžovatel tak již ani nemohl (byť z pouhé procesní opatrnosti) žalobu podat znovu. Dle stěžovatele „ve svém důsledku vlastně ani nelze konstatovat, že v dané věci nebezpečí z prodlení nehrozilo.“ [4] Stěžovatel konstatoval, že z předchozí komunikace mezi ním a městským soudem neplyne, že by městský soud měl o osobě stěžovatele pochybnosti. I kdyby však takovou pochybnost měl, mohl prostým dotazem ověřit, že se skutečně jednalo o projev vůle stěžovatele. Městský soud podstatným způsobem mění kritéria zastupování stěžovatele, neboť svým rozhodnutím nad rámec zákona o státním zastupitelství zakládá oprávnění zkoumat, zda stěžovatel mohl podepsat žalobu v jinou dobu, čímž „pokud ne přímo organizuje, tak přinejmenším determinuje“ jeho činnost. [5] Stěžovatel je přitom svými náměstky zastupován ze zákona, přičemž z tohoto principu vychází i komentářová literatura a judikatura Ústavního soudu. Podání žaloby se uskutečňuje pod funkční odpovědností stěžovatele. Podpis je přitom dokladem, že jde o úkon legitimované osoby, byť se jedná o podpis stěžovatelova náměstka z titulu zákonného zastoupení. [6] Je pravdou, že oprávnění podat správní žalobu dle § 66 odst. 2 s. ř. s. je adresováno osobě stěžovatele. Právní řád však (jen) stěžovateli svěřuje celou řadu oprávnění, jejichž výčet v kasační stížnosti uvedl. Jedná se např. o možnost rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci či oprávnění podat dovolání [§ 174a a § 265d odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], oprávnění vydávat pokyny obecné povahy, vydávat pro státní zastupitelství stanoviska ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů při výkonu působnosti státního zastupitelství či nařídit kontrolu skončených věcí (§ 12 odst. 1, 2 a 3 zákona o státním zastupitelství) nebo oprávnění kárného žalobce [§ 8 odst. 5 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů] apod. Úzké pojetí principu zastupování zvolené městským soudem by ovšem ve svých důsledcích mohlo vést k ochromení činnosti stěžovatele, neboť všechna uvedená oprávnění jsou zákonem svěřena přímo osobě stěžovatele a nikoli jeho zástupci. Osobu stěžovatele nelze institucionálně oddělovat od Nejvyššího státního zastupitelství; jestliže zákon váže určité pravomoci na jeho osobu, nejedná se o privilegia, „která by byla vztažena za všech okolností výlučně k jeho vlastní osobě, s jeho osobou by vznikala a s jeho osobou by současně zanikala. […] Specifičnost takto formulovaných oprávnění (atributů veřejné moci) se pak projevuje nikoli v tom, že nikdo jiný než nejvyšší státní zástupce osobně není oprávněn ji vykonávat, ale že primárně ji vykonává sám nejvyšší státní zástupce. Neníli ovšem pro daný úkon v souladu se zákonnou úpravou – zmiňovaným § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství – zastoupen svým náměstkem.“ [7] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 11. 2004, čj. 3 As 24/2004-79, č. 739/2006 Sb. NSS, stěžovatel uvedl, že k odmítnutí žaloby z důvodu jejího podání osobou zjevně neoprávněnou je možné přistoupit pouze v případě, že by žalobce pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno, přičemž „[s]lovo ‚pojmově‘ zde vyjadřuje, že by žalobu musel podat někdo, u něhož je to absolutně vyloučeno, což v daném případě nenastalo.“ [8] Stěžovatel poukázal také na řízení o žalobě dle § 66 odst. 2 s. ř. s. vedené před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 57 Ca 26/2009, v němž sice žaloba byla podepsána tehdejší nejvyšší státní zástupkyní, avšak následná podání byla již podepsána v zastoupení její náměstkyní, což Krajský soud v Plzni akceptoval a ve věci rozhodl. Nadto kasační stížnost proti rozsudku v tehdy projednávaném případě byla podepsána pouze náměstkyní v zastoupení nejvyšší státní zástupkyně, přičemž Nejvyšší správní soud si v průběhu řízení vyžádal pouze doklad o jejím právnickém vzdělání a pověření k zastupování a kasační stížnosti rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, čj. 9 As 79/2010-188, vyhověl. Pokud takto správní soudy postupovaly v jednom případě, není v zájmu jednotného postupu při uplatňování spravedlnosti, aby v nyní projednávané věci