10 Azs 262/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 262/2014- 49 - text 10 Azs 262/2014 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: T. T. N., zast. JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 9. 2014, č. j. CPR-12850-2/ČJ-2014-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 A 47/2014 – 22, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 9. 2014, č. j. CPR  12850  2/ČJ  2014  930310-V234 (dále jen „rozhodnutí žalované“). Uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „krajské ředitelství žalované“) ze dne 5. 7. 2014, č. j. KRPA  458378-65/ČJ-2013-000022 (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU na jeden rok. II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu [2] Rozsudkem městského soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 42 T 14/2009, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin loupeže k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 0 PP 237/2012, stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil mu zkušební dobu na sedm let. Následně stěžovatel dne 4. 1. 2013 požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Této žádosti stěžovatele městský soud vyhověl usnesením ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 42 T 14/2009, přičemž konstatoval, že v době rozhodování o trestné činnosti stěžovatele nebyly splněny všechny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, neboť stěžovatel měl na území ČR rodinné, pracovní i sociální zázemí. [3] Stěžovatel se dne 25. 11. 2013 osobně dostavil na Ministerstvo vnitra za účelem vyznačení povolení k trvalému pobytu do cestovního dokladu. Po předložení cestovního pasu bylo zjištěno, že stěžovatel pobývá na území ČR bez platného povolení, které stěžovateli zaniklo nabytím právní moci trestního rozsudku ukládajícího trest vyhoštění, v souladu s § 76 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatel měl povinnost se dle ustanovení § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců následující den po dni propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dostavit na policii. Tuto svou povinnost však nesplnil a ode dne 14. 12. 2012 do dne 25. 11. 2013 pobýval na území ČR neoprávněně, čímž porušil ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Krajské ředitelství žalované na základě těchto skutečností rozhodnutím o vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 téhož zákona stěžovateli uložilo správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU na jeden rok. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel má ve Vietnamu pět sourozenců a manželku, která se tam léčí (podle stěžovatele s rakovinou prsu, podle výpovědi jeho syna s očima). Na území ČR má stěžovatel plnoletého syna s platným povolením k trvalému pobytu, s nímž bydlel ve společné domácnosti. Syn stěžovatele pracuje formou nahodilých brigád a je soběstačný. Stěžovatel pobývá na území ČR od roku 1999, i přes takto dlouhý pobyt však nerozumí češtině a nenavázal zde významné sociální a kulturní vztahy. Nevykazuje tedy znaky pokročilé integrace do společnosti. Správní orgán prvního stupně proto konstatoval, že vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. [4] Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, podle kterého jej správní orgány ani orgány činné v trestním řízení nikdy nepoučily nebo neinformovaly o jeho povinnosti dostavit se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na policii. Jedná se o velmi speciální ustanovení, které je známo pouze právním expertům. Nikdo také stěžovatele neinformoval o tom, že povolení k trvalému pobytu mu zaniklo uložením trestu vyhoštění. Uvedeného porušení právních předpisů se tedy stěžovatel nedopustil úmyslně, maximálně z nevědomé nedbalosti. Jeho jednání tak nelze charakterizovat jako skutečné a závažné ohrožení zájmů společnosti. Syn stěžovatele nemá stabilní příjem a není proto schopen se o sebe postarat sám. Možnost bydlet u svých sourozenců nebo manželky ve Vietnamu je podle stěžovatele pouhou domněnkou správního orgánu. Správní orgán zcela pominul usnesení městského soudu, kterým bylo upuštěno od výkonu trestu vyhoštění a podle něhož pro vyhoštění nebyly splněny podmínky, neboť stěžovatel je v ČR dostatečně adaptován. Odůvodnění vyhoštění nebylo možno opřít o trestnou činnost stěžovatele, neboť za tu již byl dříve potrestán. Vyhoštěním bude podstatně narušeno soužití stěžovatele se synem, k němuž má mimořádné citové vazby. [5] Žalovaná podané odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila, přičemž se ztotožnila se skutkovými zjištěními správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutí o vyhoštění bylo vydáno nikoli z důvodu trestné činnosti stěžovatele ale z důvodu jeho neoprávněného pobytu na území ČR. Žalovaná upozornila na zásadu, podle níž neznalost zákona neomlouvá a vzhledem k délce pobytu stěžovatele v ČR, si měl být vědom svých povinností. Poukázala, že stěžovatel porušoval právní předpisy opakovaně a závažným způsobem. Usnesením městského soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 42 T 14/2009, bylo sice upuštěno od výkonu trestu vyhoštění, nicméně tento trest nebyl zrušen, a stěžovateli tím nebyl obnoven pobytový status. Stěžovatel má rodinu ve Vietnamu, v ČR má syna, který je dle své první výpovědi schopen se o sebe postarat. Syn stěžovatele sice následně zaslal správnímu orgánu přípis, že se bez pomoci otce neobejde, na jeho situaci se však nic nezměnilo, neboť má stále stejnou práci, bydlí na stejném místě. Rozhodnutí o vyhoštění tedy nepředstavuje pro stěžovatele takový zásah, který by převážil nad zájmem společnosti na ochraně veřejného pořádku. Dobu jednoho roku, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území EU, shledala žalovaná přiměřenou a odpovídající zjištěným skutečnostem. III. Řízení před městským soudem [6] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel dne 18. 9. 2014 žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“), která se obsahově shoduje s podaným odvoláním. Stěžovatel považuje ustanovení § 76 písm. b) zákona o pobytu cizinců za protiústavní, neboť jím zaniká platnost povolení k trvalému pobytu cizince, aniž by měl možnost se jakkoli bránit. Napadené ustanovení je dle žaloby v rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod jakož i v rozporu se směrnicí Rady EU č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny, a směrnicí Rady EU č. 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále též „směrnice EU“). [7] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel si podle městského soudu měl být vědom svých povinností, zvláště pobývá-li v ČR již od roku 1999. Správní orgány neměly povinnost jej poučovat o povinnosti dostavit se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na policii či poskytovat mu návod k legalizaci pobytu. Platnost povolení k trvalému pobytu zanikla dle zákona právní mocí rozsudku ukládajícího stěžovateli vyhoštění, přičemž neznalost zákona stěžovatele ani v tomto případě neomlouvá. Upuštěním od výkonu trestu vyhoštění nedošlo ke zrušení tohoto trestu ani k obnovení platnosti povolení k trvalému pobytu. Městský soud neshledal ustanovení § 76 písm. b) zákona o pobytu cizinců protiústavním. Správní orgány před vydáním rozhodnutí o vyhoštění posoudily náležitě a dostatečně intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele a městský soud se s jejich závěry ztotožnil. Syn stěžovatele je plnoletý. Sám nejprve uvedl, že je na stěžovateli finančně nezávislý. Až následně své vyjádření korigoval tak, že má nestálý příjem, a proto se o sebe sám postarat nedokáže. Jeho situace se však v období mezi oběma vyjádřeními nezměnila. Městský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele ohledně porušení práva EU, neboť stěžovatelem zmi