2 Afs 1/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 1/2015- 49 - text  2 Afs 1/2015-58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Horčička s. r. o., se sídlem Nezvalova 779, Doksy, zastoupen JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 59 Af 15/2014 – 49, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 59 Af 15/2014 – 49, s e z r u š u j e v části výroku I. , kterou byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000 14103705778, s e z r u š u j e . III. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj, ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686752/13/2602-24802-505713 0644, s e z r u š u j e . IV. Ve zbytku s e kasační stížnost z a m í t á . V. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Ondřeje Horázného, advokáta. VI. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení shora nadepsaného rozsudku krajského soudu, kterým tento soud zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, jimiž byla shodně zamítnuta stěžovatelova odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále též „správce daně“). Rozhodnutími správce daně byla stěžovateli doměřena daň silniční za období roků 2009, 2010 a 2011, vždy ve výši 16 848 Kč, a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3369 Kč, a za rok 2012 byla stěžovateli vyměřena daň ve výši 36 166 Kč (kdy rozdíl mezi daní tvrzenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou činil částku 16 848 Kč). [2] Stěžovatel podal ke krajskému soudu dvě žaloby, jednou brojil proti rozhodnutím žalovaného č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, tedy za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 (ta byla původně vedena pod sp. zn. 59 Af 16/2014) a druhou proti rozhodnutí žalovaného č. j. 21/14/5000-14103-705778 týkajícímu se zdaňovacího období roku 2009. Krajský soud usnesením ze dne 7. 3. 2014, č. j. 59 Af 15/2014 – 22, spojil tyto věci ke společnému projednání, neboť se jednalo o žaloby proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí a stojí na stejné právní argumentaci, a podané žaloby byly v podstatě shodného obsahu. O věci krajský soud uvážil tak, že neshledal žádné z napadených rozhodnutí nepřezkoumatelným, a vyslovil také, že nedošlo k zániku práva orgánů finanční správy doměřit daň za zdaňovací období roku 2009. K zásadní námitce týkající se výkladu § 6 odst. 9 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o dani silniční“), krajský soud poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 5/2012 – 22, který se výkladem tohoto ustanovení podrobně zabýval a s nímž se krajský soud zcela ztotožnil. Dovodil tedy, že daňové zvýhodnění lze přiznat pouze za kumulativně splněných podmínek uvedených v předmětném zákonném ustanovení. Krajský soud tak naznal, že stěžovatel nesplnil jednu ze zákonem stanovených podmínek, když vozidla RZ X a X vážící nad 3,5 t a nad 12 t využíval k podnikání (jak to sám deklaroval v daňovém přiznání). Krajský soud se tedy neztotožnil s výkladem provedeným stěžovatelem ani s jeho odkazy na důvodovou zprávu k předmětnému ustanovení nebo k evropským směrnicím a žaloby proti napadeným rozhodnutím zamítl; přitom výslovně ve výroku I. specifikoval napadená rozhodnutí žalovaného, výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalobci povinnost doplatit na soudním poplatku částku 9000 Kč. II. Obsah kasační stížnosti [3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“ [4] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti předesílá, že předmětem sporu byl od počátku pouze právní výklad ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční (ve znění zákona č. 246/2008 Sb.). Stěžovatel se domnívá, že se krajský soud se s jeho žalobními argumenty buďto nevypořádal, nebo se jimi vypořádal v rozporu se zněním právních předpisů. [5] Stěžovatel nejprve namítá protiústavnost ustanovení § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03. Stěžovatel popisuje, že v tomto případě jsou jednou žalobou napadena čtyři identická rozhodnutí vydaná ve stejný den ze zcela shodných důvodů. Stěžovatel neměl důvod spojovat žaloby do jedné, neboť v případě úspěchu by mu byly přiznány čtyřikrát menší náklady řízení. Stěžovatel ale spojil žalobu proti třem rozhodnutím do jedné žaloby a požádal soud, aby aplikoval ústavně-konformní zásady a stanovil v rozporu s ust. § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích pouze jeden soudní poplatek, nebo aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil návrh na zrušení tohoto ustanovení k Ústavnímu soudu. Krajský soud usoudil, že i čtvrtá žaloba byla identická, a spojil všechny ke společnému projednání a následně vrátil stěžovateli jeden soudní poplatek. V rozsudku nicméně stanovil doplacení zbylých poplatků za každé napadené rozhodnutí. Stěžovatel stejný návrh, ohledně podání návrhu na zrušení předmětného ustanovení k Ústavnímu soudu, uplatňuje i v kasační stížnosti. [6] Další námitkou stěžovatel brojí proti nezohlednění specifičnosti vozidel autoškol. Zdůrazňuje přitom historický výklad ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční a poukazuje zejména na východiska uvedená jeho předkladatelem, ministrem financí Ing. Miroslavem Kalouskem, jenž uvedl, že na výcviková vozidla se podmínka vyloučení slevy neuplatní. Stěžovateli je sice znám krajským soudem akcentovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, ten se však dle jeho názoru zabýval pouze jazykovým výkladem předmětného ustanovení ve vztahu k fyzické osobě, zda je možné na ni aplikovat ustanovení týkající se osob právnických. Stěžovatel je však osobou právnickou, a tudíž se domnívá, že uvedený rozsudek není na jeho kauzu příhodný. Stěžovatel upozorňuje, že jeho kauza se týká autoškol, tedy výcvikových vozidel, která se až do novely provedené zákonem č. 246/2008 Sb. zdaňovala, touto novelou byl v zákoně uveden text, dle nějž se zdaňovat neměla, a následně byl tento zákon opětovně změněn zákonem č. 344/2013 Sb. tak, že se mají výcviková vozidla opětovně zdaňovat. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek ze dne 23. 8. 2006, č. j. 2 Afs 178/2005 – 64, který dovodil, že když dojde ke změně textu zákona, předpokládá se rovněž změna jeho výkladu. V nyní projednávané věci došlo ke změně zákona hned dvakrát, přičemž dle závěrů žalovaného a potažmo i krajského soudu zůstává výklad neměnný. [7] Stěžovatel se dále domnívá, že poněvadž je pro provozování autoškoly nezbytné získání živnostenského oprávnění a zároveň provozování živnosti je podnikáním, nemůže v České republice existovat autoškola, která nenaplňuje znaky podnikání. Výjimkou je pouze organizační složka státu, která zajišťuje obranu a bezpečnost státu. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěry krajského soudu, že na území ČR mohou působit subjekty, které v rámci registrované autoškoly nebudou mít z prováděného výcviku příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů. Soud jako příklad uvedl výcvik budoucích řidičů, který je součástí výuky žáků školy, u nichž je získání řidičského oprávnění kvalifikačním předpokladem pro výkon povolání, za situace, že taková výuka je financována jinak než od žáků školy. Stěžovatel je toho názoru, že pokud škola provádí výuku, činí tak za účelem zisku, jinak by její činnost nemohla být předmětem daně z příjmů. Pokud v rámci výuky provádí i výcvik řidičů, jedná se o podnikání. Stěžovatel proto uzavírá, že soud zastává nesprávný názor, pokud tvrdí, že předmětné ustanovení by nebylo mrtvým ustanovením, pokud by byl přijat výklad pro stěžovatele nepříznivý. [8] S