3 Ads 21/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 21/2015- 44 - text pokračování 3 Ads 21/2015 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. Z. M., zastoupen Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem se sídlem Mánesova 11/3b, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/98091-424 a rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 5/2013 – 186, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 5/2013  186, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále „úřad práce“) ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA-2116/2010-ZRM01 a č. j. ZRA-2117/2010-ZRM01 byla žalobci (dále „stěžovatel“) uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti v částce 70.462 Kč a podporu při rekvalifikaci v částce 68.334 Kč. Proti uvedeným rozhodnutím podal žalobce odvolání, na základě nichž precizoval žalovaný výroky prvoinstančního orgánu tak, že doplnil období, za která má stěžovatel povinnost podporu vrátit, a v ostatním prvoinstančním rozhodnutí potvrdil (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424 a č. j. 2010/98091-424). Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou. Tvrdil, že rozhodnutí úřadu práce ze dne 9. 10. 2009, č. j. ZRA-2412/2009-ZRM01 (dále „podkladové rozhodnutí“) o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, které je zároveň nezbytným podkladem pro napadená rozhodnutí, nenabylo právní moci. Rozhodnutí o odvolání, které proti podkladovému rozhodnutí podal (dále také „předmětné rozhodnutí“), mu totiž nebylo dosud doručeno. Stěžejní byla argumentace, že mu předmětné rozhodnutí nemohlo být platně doručeno do datové schránky insolvenčního správce, když v této pozici ve správním řízení nefiguroval. Kromě toho stěžovatel namítl, že úřad práce rozhodoval nad rámec jím zahájených řízení, k čemuž žalovaný v rámci odvolacího řízení náležitě nepřihlédl. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 41 A 5/2013 – 93 Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadená správní rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel vystupoval před správním orgánem v roli fyzické osoby, a nebylo tudíž možné doručovat mu do datové schránky podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce. Proti rozsudku krajského soudu se žalovaný bránil kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013 – 42 (dále „předcházející rozsudek“). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný měl respektovat, v jaké roli stěžovatel v řízení vystupoval (fyzická osoba nebo insolvenční správce) a podle toho písemnosti do datové schránky doručovat. Zdejší soud nicméně zdůraznil, že je nezbytné zabývat se materiální funkcí doručování a z tohoto hlediska posoudit, zda se stěžovatel s písemností seznámil, respektive mohl a měl se seznámit. Tím se ovšem krajský soud nezabýval, a důvody rozhodnutí tudíž opřel o skutečnosti, které nebyly v řízení dostatečně zjištěny. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nový rozsudek Krajského soudu v Brně Krajský soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 5/2013  186, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, a správní žalobu zamítl. Zaměřil se přitom na otázku, zda byla materiální funkce doručování splněna. Krajský soud vycházel rovněž z nových důkazů a tvrzení. Stěžovatelem byla předložena zpráva Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2010, kterou mu bylo oznámeno, že mu byla jeho datová schránka insolvenčního správce znepřístupněna zpětně k 1. 1. 2010. Žalovaný naopak předložil dokument, v němž Ministerstvo vnitra sděluje, že se dne 5. 2. 2010 do příslušné datové schránky přihlásil stěžovatel jako primárně oprávněná osoba, čímž k doručení předmětného rozhodnutí došlo. V řízení byl následně proveden výslech svědka (stěžovatelova syna), který měl datovou schránku obsluhovat a doručené písemnosti stěžovateli následně předávat. Svědek uvedl, že stěžovateli předával jen dokumenty související s činností insolvenčního správce a nepamatuje si, že by z datové schránky vyzvedával dokument týkající se stěžovatele jako fyzické osoby. Podle krajského soudu je na základě dokazování nepochybné, že bylo předmětné rozhodnutí do datové schránky podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce, zřízené stěžovateli, doručeno dne 5. 2. 2010 v 18:51:56 hod. Krajský soud proto zkoumal, zda se v danou dobu do datové schránky přihlásil stěžovatel, a zda došlo k materiální funkci doručování. Za účelové považoval soud tvrzení, že byl přístupem do datové schránky pověřen syn stěžovatele, nicméně i kdyby tomu tak bylo, vyplývá z jeho výpovědi, že se v inkriminovanou dobu do datové schránky přihlásil. Dle krajského soudu tak k doručení písemnosti došlo a je zcela nepravděpodobné, že by následně nebyla pošta stěžovateli předána. V této souvislosti soud upozornil, že stěžovatel byl o jiných písemnostech dodávaných do datové schránky bezproblémově informován. Z provedených důkazů měl krajský soud za prokázané, že ať už se do datové schránky přihlásil stěžovatel nebo jeho syn jako oprávněná osoba, muselo se předmětné rozhodnutí dostat do rukou stěžovatele a materiální funkce doručování tak byla splněna. Opačná tvrzení považoval soud za účelová a neprokázaná. Žaloba proto byla zamítnuta. Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 28. 1. 2015, doplněnou podáním ze dne 2. 4. 2015, napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by v případě předmětného rozhodnutí byla materiální funkce doručování splněna. Uvádí, že z pozice insolvenčního správce podle § 77 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „insolvenční zákon“), zmocnil třetí osobu k přejímání písemností, přičemž k realizaci tohoto zmocnění jí předal přístupové údaje do datové schránky. Nepředpokládal přitom, že by do datové schránky insolvenčního správce byly doručovány písemnosti týkající se ho jako fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že obsluhu datové schránky neprováděl, nemohlo dojít k materiální funkci doručení. Podle stěžovatele bylo rovněž prokázáno, že se v uvedený časový okamžik do datové schránky přihlásila osoba, kterou k tomu pověřil. Stěžovatel se následně zabývá materiální funkcí doručování. Odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu č. j. 1 Afs 148/2008 – 73 a č. j. 1 As 90/2010 – 95 a konstatuje, že jeho následné počínání odporuje tomu, jak by se choval, kdyby se s písemností skutečně seznámil. Upozorňuje, že předmětné rozhodnutí nenapadl správní žalobou, ač by tak bezesporu učinil, kdyby se mu do rukou dostalo. Dle stěžovatele se nakonec soud nedostatečně vypořádal s problematikou zahájení správního řízení podle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Stěžovatel se domnívá, že ačkoli žalovaný v souladu se zmiňovaným ustanovením označil předmět řízení a vztáhl jej pouze na období výkonu funkce insolvenčního správce, rozhodl následně i o jiném období, pro které však nebylo řízení vůbec zahájeno, a v němž už funkci insolvenčního správce nevykonával. Uvádí k tomu, že správní orgán nemůže rozhodnout nad rámec jím zahájených řízení, ale pouze v rozsahu, který si vymezil. Závěrem stěžovatel dodává, že rozsudek krajského soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu i s názorem vysloveným v rozsudku, kterým bylo předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušeno. Navrhuje proto napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Vyjádření ke kasační stížnosti Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 27. 4. 2015. Konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by k přístupu do datové schránky pověřil svého syna, popřípadě jinou osobu, která by se v inkriminovanou dobu do datové schránky přihlásila. Upozorňuje, že stěžovatel je dle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) jedinou oprávněnou osobou. Podotýká navíc, že argumentace o pověření syna byla uplatněna až po předcházejícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dle žalovaného není relevantní ani odkaz na insolvenční zákon, neboť posuzovaná problematika se řídí výhradně zákonem o elektronických úkonech. Předal-li proto stěžovatel přihlašovací údaje do své datové schránky jiné osobě, jde takové jednání k jeho tíži. Poznamenává také, že pouze z následného chování stěžovatele nelze usuzovat, že by mu nebylo předmětné rozhodnutí platně doručeno. Závěre