3 As 115/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 115/2014- 29 - text 3 As 115/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Zory Šmolkové a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: S. V., zastoupeném JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalované: Česká televize, se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele žalované ze dne 23. 3. 2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014, č. j. 11 A 67/2012 – 60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí generálního ředitele žalované o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobce podal dne 10. 1. 2012 žádost o poskytnutí informace, jakou finanční částku Česká televize vynaložila v období od 4. 1. 2009 do 4. 1. 2010 v souladu s ustanovením § 47 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání (dále jen „zákon o vysílání“), na podporu evropské nezávislé a současné tvorby, a to v rozsahu: - údaj o počtu a délce odvysílaných děl, - údaj o nákupu evropských děl, vyrobených nezávislými výrobci, včetně seznamu, obsahujícího název díla, jeho tvůrce (resp. prodejce) a výši kupní ceny pro každou z položek. Současně požádal o informace, zda Česká televize vysílala někdy v historii pořad s názvem Hyde Park; pokud ano, tak kdy byl tento pořad vysílán a za jakých podmínek by stěžovatel mohl získat jeho kopii. Žalovaná dne 31. 1. 2012 žádost o poskytnutí informace pod bodem 1) odmítla. Žádosti pod bodem 2), „zda Česká televize vysílala někdy v historii pořad s názvem Hyde park; pokud ano, tak kdy byl tento pořad vysílán a za jakých podmínek by mohl žalobce získat jeho kopii“ vyhověla. K té části, ve které odmítla požadovanou informaci, odkázala žalovaná na ustanovení § 43 zákon o vysílání, s tím, že Česká televize plní oznamovací povinnost, která se týká podpory evropské nezávislé tvorby tak, že vede evidenci dle ustanovení § 43 odst. 1 věta prvá tohoto zákona, tudíž nemusí předkládat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání doklady uvedené v ustanovení § 47 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Nevede proto ani databázi v členění, v jakém ji po České televizi žadatel požaduje. Aby mohla takovou informaci žadateli poskytnout, musela by ji vytvořit a jednalo by se tudíž o novou informaci, což představuje výluku z práva na informace dle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl generální ředitel České televize napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí České televize ze dne 31. 1. 2012 částečně změnil a vyhověl žádosti o poskytnutí informace – údajů o počtu a délce odvysílaných děl a údajů o nákupu evropských děl, vyrobených nezávislými výrobci, včetně seznamu obsahujícího název díla a jeho tvůrce (resp. prodejce). V ostatním odvolání zamítl. Ke změně prvostupňového rozhodnutí přistoupil generální ředitel poté, kdy žadatel v odvolání upřesnil žádost o informaci, když doposud se žalovaná domnívala, že mělo jít o podání informace o finanční částce v určité skladbě. Informaci o počtu a délce odvysílaných děl, seznam obsahující název díla a jeho tvůrce (resp. prodejce) žalovaný poskytl. K té části, ve které žadatel požadoval informaci o finanční částce v určitém rozsahu v období od 4. 1. 2009 do 4. 1. 2010, odkázal znovu na znění § 43 zákon o vysílání a uvedl, že Česká televize plní oznamovací povinnost týkající se kvót evropské produkce dle zvláštního zákona tak, že vede evidenci podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o vysílání. Pro tyto účely si zvolila první ze dvou možností uvedených v § 43, což jí zákon o vysílání dovoluje. České televizi žádný zákon neukládá, aby vytvářela informaci o tom, jakou finanční částku vynakládá, resp. vynaložila na podporu evropské nezávislé a současné tvorby v rozsahu údaje o počtu a délce odvysílaných děl, údaje o nákupu evropských děl, vyrobených nezávislými výrobci, včetně seznamu obsahujícího název díla, jeho tvůrce (resp. prodejce) a výši kupní ceny pro každou z položek, a proto Česká televize takovou informací nedisponuje a ani jí nevytváří. Odvolání je tak nedůvodné. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze žalobou, který ji rozsudkem ze dne 19. 5. 2014 zamítl pod č. j. 11 A 67/2012 - 60. Městský soud v Praze uzavřel, že žalovaná jako provozovatel vysílání má možnost se rozhodnout, zda bude plnit povinnost podpory evropské nezávislé a současné tvorby způsobem uvedeným v § 43 odst. 1 či odst. 2 zákona o vysílání. Pokud žalovaná dospěla k závěru, že je to u ni proveditelné, vznikla jí povinnost vyhradit pro evropská díla vyrobená nezávislými výrobci alespoň 10 % celkového vysílacího času každého svého programu. Takto stanovená povinnost dle odstavce 1 je vázána na celkový vysílací čas každého programu daného provozovatele, na rozdíl od povinnosti stanovené v odstavci 2, kde je nutné ke splnění povinnosti vynaložit nejméně 10 % programového rozpočtu na výrobu nebo nákup evropských děl vyrobených nezávislými výrobci, včetně identifikace výrobců těchto děl. Pouze pokud plní provozovatel vysílání povinnost dle ustanovení odstavce 2, vzniká mu povinnost stanovená v § 47 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, tedy povinnost předložit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání doklady, které prokazují, že vynaložil nejméně 10 % svého programového rozpočtu na výrobu nebo nákup evropských děl vyrobených nezávislými výrobci, včetně identifikace výrobců těchto děl. Pokud tedy žalovaná plní povinnost dle odstavce 1, nevzniká jí povinnost předkládat doklady o výši vynaložených finančních prostředků na podporu evropské nezávislé a současné tvorby. Žalovaná tak nemá zákonnou povinnost vést databázi ohledně vynaložených finančních prostředků za jednotlivá díla tak, jak ji požaduje žalobce. Na projednávanou věc dopadá závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67, že odmítnout žádost o informace s tím, že by bylo nutné vytvořit nové informace, lze pouze v případě, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat. Žalované nevznikla povinnost disponovat informacemi o výši finančních částek vynakládaných za uvedené období na podporu evropské nezávislé a současné tvorby, konkrétně informace o výši kupní ceny pro každou z položek uvedených v žádosti. Aby mohla žádosti vyhovět, musela by vytvořit informaci zcela novou, a proto jí dle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost požadovanou informaci poskytnout nevznikla. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dle § 103 písm. d) s. ř. s. stěžovatel spatřuje zejména v tom, že se Městský soud v Praze nevypořádal se stěžejním argumentem žalobce, že informace o kupních cenách za jednotlivá evropská nezávislá díla, resp. díla, která byla takto žalovanou prezentována, žalovaná k dispozici má, a jejich přiřazení k seznamu evropských nezávislých děl by nepředstavovalo vytvoření nové informace, nýbrž pouze sběr formací, jež má žalovaná k dispozici. Námitku dle § 103 odst. 1 písm b) s. ř. s. [správně § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel spařuje v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, zda přiřazení jednotlivých účetních položek a informací obsažených v kupních smlouvách jednotlivým položkám seznamu evropských nezávislých děl uspořádaném žalovanou dle § 43 odst. 1 zákona o vysílání je vytvořením nové informace a zda představuje výluku z práva na informace dle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel je toho názoru, že soud v napadeném rozhodnutí vyložil pojem „vytváření nových informací“ příliš široce, čímž nepřiměřeně zúžil rozsah ústavně zaručeného práva na informace, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 8 As 9/2013 - 30 z 27. 11. 2013. Stěžovatel má za to, že v tomto případě by pro vyhovění jeho žádosti postačovalo pouze přiřadit údaje z existujících smluv mezi žalovanou a autory nezávislých děl a nejednalo by se o rozsáhlou činnost. Námitku § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel shledává v tom, že se generální ředitel žalované nijak nevypořádal s námitkou žalobce (odvolatele), že předmětné informace nejsou novými informacemi a není možné tedy aplikovat výluku z práva na informace dle § 2 odst. 4 zákona o s