4 Ads 94/2015 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 94/2015- 21 - text 4 Ads 94/2015 - 25 pokračování [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: JUDr. J. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížova 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 2 Ad 23/2014 - 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 2. 2014, kterým byla zamítnuta pro nesplnění podmínek § 50 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 8. 2013 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), žádost žalobkyně o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobkyni byl rozhodnutím ze dne 13. 12. 2012 přiznán na dobu od 12. 8. 2012 do 11. 8. 2013 vdovský důchod ve výši 6876 Kč měsíčně. Následně žalobkyně podala žádost ze dne 11. 11. 2013 o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu, čemuž ale nebylo vyhověno. Žalovaná s odkazem na příslušnou právní úpravu dospěla k závěru, že vdovský důchod náleží žalobkyni pouze po dobu jednoho roku od smrti manžela. Po uplynutí této doby by měla jako pozůstalá manželka podle § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nárok na vdovský důchod pouze tedy, pokud by splnila tam uvedené podmínky. Ustanovení § 50 odst. 3 téhož předpisu pak speciálně vymezuje pojem „dítě“ ve smyslu odst. 2 téhož paragrafu. Žalobkyně sice pečuje o svou dceru S. B., jejímž otcem nebyl zemřelý manžel žalobkyně K. H., ale její první manžel, přičemž k uzavření sňatku žalobkyně s K. H. došlo až po dosažení dceřiny zletilosti, takže nelze hovořit o tom, že jde o dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno. [2] Žalovaná z obsahu správního spisu zjistila, že dcera žalobkyně se narodila dne X rodičům J. B. a J. B. (žalobkyni) a že v akademickém roce 2013/2014 je studentkou České zemědělské univerzity v Praze. Z oddacího listu ze dne 27. 8. 2009 vyplývá, že žalobkyně dne 14. 8. 2009 uzavřela sňatek s panem K. H., přičemž v té době bylo dceři žalobkyně již 18 let, tzn. že byla zletilá. Z úmrtního listu ze dne 15. 8. 2012 je dále zřejmé, že manžel žalobkyně (nikoliv však otec dcery žalobkyně) pan K. H. zemřel dne X. Žalovaná dále zjistila, že otec dcery žalobkyně pan J. B. stále žije. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně by měla nárok na opětovné přiznání vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela pouze za předpokladu, že by pečovala o nezaopatřené dítě, kterým se v daném případě rozumí dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní dítě vdovy (žalobkyně). Splnění podmínky výchovy dítěte přitom žalovaná posuzuje ve vztahu k osobám mladším 18 let. Výchova osoby po dosažení její zletilosti, tj. dospělosti, jinou dospělou osobou je nereálná, nenaplňuje proto podmínky podle § 50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná se dále podpůrně dovolávala analogického použití § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, které rovněž zdůrazňuje okamžik (zde pro nárok ženy na starobní důchod) dosažení zletilosti dítěte a jeho výchovu do této chvíle. [3] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 16. 6. 2014, v níž tvrdila, že žalovaná své závěry o nepřiznání vdovského důchodu neopírá o ustanovení žádného právního předpisu. Zdůraznila, že zákon o důchodovém pojištění hovoří o nezaopatřeném dítěti, kterým je dítě do dosažení 26 let věku, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání. Analogické použití § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění tedy není na místě. Za příhodnější a správnější by považovala výklad, podle něhož zákonodárce vázal pobírání důchodu na osobu vdovy, která se ocitla v těžké situaci. Výchovu dítěte v rodině žalovaná nesprávně zužuje na výchovu nezletilého dítěte, ačkoli zákonodárce měl podle jejího názoru na mysli to, zda dítě v rodině zemřelého žilo a zda oba manželé pečovali o jeho potřeby. Statut nezaopatřeného dítěte je tedy jasně stanoven pouze hranicí 26 let a soustavnou přípravou na budoucí povolání, přičemž se musí jednat o vlastní dítě vdovy. Tyto podmínky nepochybně i po uplynutí jednoho roku od smrti manžela splňovala, neboť pečovala a nadále pečuje o nezaopatřenou dceru, která je studentkou vysoké školy a nedosáhla dosud věku 26 let. V neposlední řadě žalobkyně poukázala na to, že pracovníci žalované ji při jednání poskytovali protichůdné rady a názory k celé problematice. Žalobkyně proto navrhovala, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [4] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 31. 7. 2014, v němž podrobně rekapitulovala příslušnou právní úpravu a v němž setrvala na stanovisku, že žádosti žalobkyně nemohla vyhovět, neboť nebyla splněna podmínka péče o nezaopatřené dítě pro trvání nároku na vdovský důchod. Dcera žalobkyně S. B. je dcerou dosud žijícího otce, není dcerou zemřelého manžela žalobkyně a v době uzavření sňatku žalobkyně se zemřelým K. H. v srpnu 2009 již dosáhla zletilosti. Dospěla k závěru, že žalobkyně by měla nárok na opětovné přiznání vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela pouze za předpokladu péče o nezaopatřené dítě, kterým se v daném případě rozumí dítě, jež bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o dítě vdovy (žalobkyně). Splnění podmínky výchovy dítěte žalovaná posuzuje pouze ve vztahu k osobám mladším 18 let. Výchova osoby po dosažení její zletilosti jinou dospělou osobou není podle žalované možná, žalobkyně tudíž nesplnila podmínky § 50 odst. 2 a 3 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná proto navrhovala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 2Ad 23/2014 - 20, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že je mezi stranami nesporné, že otcem dcery žalobkyně není zemřelý pan K. H., s nímž žalobkyně uzavřela dne 14. 8. 2009 manželství a který dne X zemřel. V době uzavření tohoto manželství už byla dcera žalobkyně zletilá. Není sporu ani o tom, že se dcera žalobkyně soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, tudíž se jedná o nezaopatřené dítě soustavně se připravující na budoucí povolání ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) a § 21 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Mezi účastníky řízení dále není sporné ani to, že dceři žalobkyně nevznikl nárok na sirotčí důchod po zemřelém K. H., protože ten nebyl jejím rodičem a protože nedošlo z jeho strany k osvojení dcery žalobkyně. Není proto splněna první z alternativních podmínek podle § 50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Soud dále zaměřil svou pozornost na zodpovězení otázky, zda nárok žalobkyně není založen na základě péče o nezaopatřené dítě, kdy se tímto dítětem podle zákona o důchodovém pojištění rozumí dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní dítě vdovy. Za rozhodující označil výklad pojmu „vychováváno“, neboť rodinou žalobkyně a jejího manžela K. H. „prošla“ její dcera již jako zletilá. Jelikož tento institut zákon o důchodovém pojištění nevymezuje, vyšel soud ze zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.), podle kterého je institut výchovy aplikovatelný pouze na nezletilé osoby. Protože dcera žalobkyně byla v době uzavření manželství již zletilá, nebyla panem H. vychovávána, tudíž žalobkyně nesplnila žádnou podmínku pro přiznání vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela. [6] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 2Ad 23/2014 - 20, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 10. 4. 2015, v níž uvedla, že napadá rozsudek z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vytýkala městskému soudu, že nesprávně věc právně posoudil a aplikoval v její neprospěch analogii zákona, aniž by se vypořádal s tím, že v jiných předpisech je upraveno, že výchova může probíhat u dětí do 19 let věku. Zdůraznila, že cílem vdovského důchodu je zabezpečit hmotně ovdovělého partnera, kdy jsou na jeho péči a výživu odkázány i jiné osoby, případně je hendikepován věkem blízkým věku nároku na starobní důchod. Zákonodárce nadto zcela zjevně nechtěl takovou úpravu, kdy by se markantně lišila práva osvojeného a vlastního dítěte v sociálně srovnatelném postavení. Vyslovila přesvědčení, že pojmem výchova zákonodárce zamýšlel i to, že se rodina stará o zletilé dítě ve smyslu zabezpečení veškerých jeho hmotných i jiných potřeb. Ostatně samotný zákonodárce v jiných předpisech vyslovil, že výchova je možná i u osob starších než 18 let, tedy