4 As 218/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 218/2014- 58 - text 4 As 218/2014 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. Ivo Hala, insolvenční správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., IČ: 450 22 526, se sídlem Papírenská 2, Větřní, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Státní fond životního prostředí, se sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 10 A 87/2014 - 34, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 10 A 87/2014 - 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2014, č. j. 886/510/14, zamítlo žalobcovo odvolání a potvrdilo rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 4. 2014, č. j. KUJCK 25271/2014/OZZL, jímž krajský úřad uložil společnosti JIP – Papírny Větřní, a. s., v konkursu, IČ: 45022526, se sídlem Papírenská 2, Větřní (dále též „dlužník“), jako provozovateli zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ v souladu s § 47 odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 3 a § 48 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), povinnost zaplatit Státnímu fondu životního prostředí (dále též „osoba zúčastněná na řízení“ nebo „fond“) neodvedenou rizikovou složku poplatku za ukládání nebezpečných odpadů na skládku (dále též „poplatek“) za období září 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 36.945 Kč. [2] Žalobou ze dne 17. 7. 2014 napadl insolvenční správce společnosti JIP – Papírny Větřní, a. s. (dále jen „žalobce“) rozhodnutí žalovaného a domáhal se jeho zrušení, popřípadě i zrušení rozhodnutí krajského úřadu, nebo vyslovení nicotnosti obou rozhodnutí. Žalobce se domníval, že správní orgán neměl pravomoc k jeho vydání, protože v insolvenčním řízení příslušela rozhodovací pravomoc k plnění z majetkové podstaty pouze insolvenčnímu soudu. Žalovaný zároveň nesprávně aplikoval výlučně zákon o odpadech bez toho, aby zohlednil zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). V případě úpadku se totiž veškeré autoritativní rozhodování musí koncentrovat u insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, mezi což patří i rozhodování o tom, jak bude použita majetková podstata a co do ní patří. Pokud by žalovaný vykládal zákon o odpadech v kontextu celého právního řádu, došel by k závěru, že žádný jiný orgán kromě insolvenčního soudu nemůže zasahovat do insolvenčního řízení ukládáním povinností k peněžitému plnění. Pohledávku vzniklou do rozhodnutí o úpadku za období od září 2012 do 6. 6. 2013 měl Státní fond životního prostředí přihlásit do insolvenčního řízení, přičemž mohl tuto pohledávku uplatnit pouze přihláškou [§ 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Část pohledávky vzniklá od 6. 6. 2013 mohla představovat pohledávku za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, ve znění do 31. 12. 2013]. Její uplatnění by potom probíhalo postupem podle ustanovení § 203 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vzhledem k zásadě rovného postavení věřitelů bylo vyloučeno, aby některý z věřitelů obcházel insolvenční řízení a zajišťoval si výhodnější pozici prostřednictvím rozhodnutí jiných orgánů. Krajský úřad a žalovaný proto neměli žádnou pravomoc k vydání svých rozhodnutí; o plnění z majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení totiž příslušelo rozhodovat toliko soudu. Absolutní nedostatek pravomoci potom právní teorie standardně považuje za důvody nicotnosti. Pokud správní orgány zastávaly názor, že poplatky za ukládání odpadu nespadaly do majetkové podstaty dlužníka, žalobce poukazoval na to, že výjimku v § 208 insolvenčního zákona bylo nutné vykládat restriktivně. Zároveň dovodil, že poplatek podle ustanovení § 46 zákona o odpadech nespadá pod uvedenou výjimku, a je tedy součástí majetkové podstaty. Jestliže by ale poplatky nenáležely do majetkové podstaty a insolvenční správce je do majetkové podstaty zahrnul, měl fond podat žalobu na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, nebo požádat insolvenční soud, aby udělil insolvenčnímu správci závazný pokyn k vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka. [3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2014, č. j. 10 A 87/2014 - 34, vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí krajského úřadu a dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud shledal důvod pro vyslovení nicotnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z moci úřední podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v tom, že rozhodnutí správních orgánů obsahovala nesprávné označení povinného subjektu. Usnesení o prohlášení konkurzu dlužníka bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 18. 10. 2013 a tímto dnem nabyl insolvenční správce veškerá procesní práva a povinnosti spojená s majetkovou podstatou dlužníka. Jelikož rozhodnutí krajského úřadu o povinnosti k úhradě neodvedeného poplatku bylo vydáno dne 23. 4. 2014, měl být za povinný subjekt namísto dlužníka označen insolvenční správce; krajský soud posoudil uvedené pochybení za důvod nicotnosti rozhodnutí. Další důvod nicotnosti krajský soud shledal v nedostatku pravomoci správních orgánů v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení. Pohledávka fondu vzniklá v období od prohlášení úpadku dlužníka do prosince roku 2013 představovala pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona a vydané rozhodnutí bylo jen deklaratorním titulem, na základě něhož se mohl fond obrátit na insolvenčního správce se žádostí o úhradu této pohledávky. Naproti tomu vyměřený poplatek za období od září 2012 do dne 7. 6. 2013 byl pohledávkou obecnou a příjemce poplatku byl povinen postupovat v souladu s § 173 insolvenčního zákona, a tedy měl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení. Protože správní orgány nebyly oprávněny rozhodnout o povinnosti k úhradě této druhé pohledávky, jsou jejich rozhodnutí nicotná. Krajský soud závěrem navíc konstatoval, že se řízení vedené před správními orgány netýkalo majetkové podstaty dlužníka (§ 208 insolvenčního zákona). Poplatek za ukládání odpadů v § 45 a násl. zákona o odpadech vyhodnotil za účelově určený majetek, protože je jako ekonomický nástroj ovlivňující nežádoucí produkci nebezpečných odpadů příjmem fondu. Nejedná se tedy o finanční prostředky, které by dlužníku ze zákona náležely. Naopak dlužník je povinen poplatky odvádět obci nebo fondu, a proto je není možné zařadit do majetkové podstaty. Účelovost poplatku je dána především tím, že dlužník je pouze jakýmsi zprostředkovatelem této platby. Jelikož se z uvedených důvodů nejednalo o poplatek patřící do majetkové podstaty dlužníka, správní orgány nebyly povinny nezahajovat nebo přerušovat správní řízení v projednávané věci (§ 263 insolvenčního zákona). II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení [4] Kasační stížností podanou u zdejšího soudu dne 31. 10. 2014 brojí žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti nadepsanému rozsudku krajského soudu. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil charakter poplatku za ukládání odpadu ve vztahu k oprávnění krajského úřadu a stěžovatele vydat rozhodnutí o povinnosti zaplatit Státnímu fondu životního prostředí poplatek za ukládání poplatků na skládku. Stěžovatel při označování povinného subjektu vycházel z toho, že předmětné poplatky nejsou součástí majetkové podstaty, což konstatoval i krajský soud. Povinným subjektem je proto dlužník a vyhlášený konkurz nevylučuje možnost vydat rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit poplatek, protože rozhodnutí o insolvenci nemá žádné účinky na uvedené správní řízení. Insolvenční správce tedy není osobou povinnou, jelikož mu přísluší pouze výkon práv a povinností ve vztahu k majetku patřícímu do majetkové podstaty. [5] Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí krajského úřadu stanoví povinnost k peněžitému plnění, při jejímž nesplnění dochází teprve ke vzniku pohledávky. Uvedené rozhodnutí je právním titulem, na základě něhož může oprávněný uplatnit své právo jako věřitel; způsob uplatnění vykonatelného rozhodnutí nemá přitom pro vedené řízení význam. Jelikož ale poplatek nebyl součástí majetkové podstaty, není důvod, aby byl nárok uplatněn přihláškou. Prohlášením konkurzu se podle ustanovení § 140a insolvenčního zákona přerušují soudní a rozhodčí řízení týkající se majetkové podstaty, a proto se nepřerušují řízení ve věcech mimo majetkovou podstatu a jejich účastníkem zůstává stále dlužník. Prohlášením konkursu zároveň neb