4 As 40/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 40/2015- 30 - text 4 As 40/2015 - 34 pokračování [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. V. G., zast. Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. 8 Ad 1/2012 - 84, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 28. 7. 2011, č. j. PPR-10258-7/ČJ-2011-99KP, bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Břeclav (dále též „správní orgán prvního stupně”) ve věcech služebního poměru ze dne 23. 8. 2006, č. OŘBV-589/2006, tak, že byl nahrazen výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přičemž podle jeho nového znění byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 107 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (dále též „zákon o služebním poměru”, popř. „zákon o služebním poměru z roku 1992“, s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dále jen „zákon o služebním poměru z roku 2003“). Žalobce byl naposledy zařazen ve funkci policejního inspektora u Okresního ředitelství Policie České republiky Břeclav, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, 2. skupina hospodářské kriminality. Ve smyslu § 108 odst. 2 zákona o služebním poměru bylo skončení služebního poměru navázáno na doručení rozhodnutí o propuštění. [2] Jako na důvod propuštění bylo ve výroku rozhodnutí poukázáno na rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 3 T 74/2004, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2005 a kterým byl žalobce pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), v souběhu s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 téhož zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že trestný čin, pro který byl uznán vinným, žalobce spáchal tím, že dne 23. 8. 2000 kolem 20:30 hod., dne 25. 8. 2000 mezi 16:20 a 16:50 hod. a v přesně nezjištěný den měsíce září do 16. 10. 2000 jako vyšetřovatel Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování Břeclav, po skončení výslechu obviněnému přikázal, aby se vysvlékl do naha, a poté jej osahával na zádech, zadku, varlatech a přirození, jakož i požadoval po obviněném zajištění porno časopisů. [3] Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v návaznosti na dosavadní řízení před správními orgány i soudy, když rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 8. 2006, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, bylo původně potvrzeno rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (resp. ředitele Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje jako právního předchůdce krajského ředitelství, dále jen „krajský ředitel“) ze dne 1. 11. 2006, č. 15 – OSP/2006, jímž bylo současně zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č. j. 29 Ca 357/2006 – 37, rozhodnutí krajského ředitele ze dne 1. 11. 2006 zrušil pro nezákonnost a věc vrátil krajskému řediteli k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2009, č. j. 4 Ads 47/2009 – 72, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2008 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 A 11/2010 – 92, rozhodnutí krajského ředitele ze dne 1. 11. 2006 opětovně zrušil pro nezákonnost a věc vrátil krajskému řediteli k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č. j. 4 Ads 112/2010 – 119, zamítl kasační stížnost krajského ředitele proti rozsudku krajského soudu ze dne 10. 5. 2010. [4] Žalobou ze dne 31. 10. 2011, kterou podal u Městského soudu v Praze jako soudu civilního, žalobce navrhl, aby soud určil platnost rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011 ke dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy ke dni 29. 8. 2011, a současně uložil žalovanému povinnost vyplatit žalobci zadržovaný služební příjem k tomuto dni jako dni skončení služebního poměru, jakož i uhradit žalobci náklady řízení. Namítal, že na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011 skončil jeho služební poměr teprve ke dni 29. 8. 2011, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, nikoli již ke dni 23. 8. 2006, tedy ke dni nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jak žalovaný uvedl mj. v tiskovém prohlášení týkajícím se jeho případu. Žalobce zdůraznil, že i žalovaný v minulosti připustil, že žalobcův služební poměr skončil teprve v roce 2011, nikoli již v roce 2006. [5] Přípisem Městského soudu v Praze jako soudu civilního (pracoviště Slezská) ze dne 9. 11. 2011, č. j. 2 Nc 4357/2011 – 6, byla žaloba postoupena Městskému soudu v Praze, úseku správního soudnictví (pracoviště Hybernská). Tam byla nejprve zaevidována pod sp. zn. 5 Ad 25/2011, následně však došlo k jejímu převedení pod sp. zn. 3 Na 173/2011, neboť bylo zjištěno, že podání žalobce není správní žalobou, a náleží tak do rejstříku Na. Následně byl žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, č. j. 3 Na 173/2011 – 11, vyzván k doplnění chybějících náležitostí podání; na tuto výzvu žalobce reagoval doplněním žaloby ze dne 2. 1. 2012, ve kterém navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011 zrušil pro nezákonnost a současně žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobci zadržovaný služební příjem, neboť žalobce nebyl propuštěn ze služebního poměru a jeho služební poměr trvá, jakož i aby uložil žalovanému uhradit žalobci náklady řízení. Takto doplněné podání žalobce bylo převedeno pod sp. zn. 8 Ad 1/2012 a Městský soud v Praze o něm nadále vedl řízení jako o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 8 Ad 1/2012 – 47, rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud vyložil, že žalovaný porušil práva žalobce tím, že mu neumožnil seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, ačkoli podstatným způsobem změnil právní a skutkovou kvalifikaci důvodu pro jeho propuštění ze služebního poměru. [7] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 4 As 69/2014 – 28, rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl totiž k závěru, že žaloba ze dne 31. 10. 2011 nesměřovala k posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011 jako rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, nýbrž se žalobce tímto podáním domáhal výhradně doplacení služebního příjmu za dobu trvání služebního poměru. Jako předmět řízení tedy žalobce vymezil otázku, zda jeho služební poměr skončil ke dni nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (tj. ke dni 23. 8. 2006) nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného (tj. ke dni 29. 8. 2011), a do kterého z těchto dat mu má být doplacen služební příjem. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že městský soud pochybil, pokud samotnou žalobu ze dne 31. 10. 2011 vyhodnotil jako žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011. Žalobce totiž tímto podáním navrhoval výhradě tolik, aby soud určil, že právní účinky rozhodnutí žalovaného nastávají teprve ke dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy ke dni 29. 8. 2011, nikoliv již ke dni 23. 8. 2006, kdy nabylo právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud žalobce své původní podání doplnil přípisem ze dne 2. 1. 2012, které již výslovně brojilo proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2011, stalo se tak po marném uplynutí zákonné koncentrační lhůty dle ustanovení § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Původní podání žalobce ze dne 31. 10. 2011 tedy podle závěru Nejvyšší správního soudu směřovalo ke zcela jinému pře