5 Afs 141/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 141/2014- 46 - text 5 Afs 141/2014 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s.r.o., se sídlem Brno, Údolní 33, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 Af 72/2013 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 5. 2013, č. j. 13547/13/5000-14203-706599 (dále též „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 10. 2012, č. j. 65197/12/013063303318, č. j. 65198/12/013063303318 a č. j. 65198/12/013063303318, ze dne 28. 11. 2012, č. j. 80933/12/013063303318 a ze dne 7. 12. 2012, č. j. 86031/12/013063303318, kterými byly podle ustanovení § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuty stížnosti stěžovatele na postup plátce daně, a to společnosti E.O.N. Distribuce, a.s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „odvod“) podle ustanovení § 7e a 7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o podpoře“). Rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou, krajský soud žalobu neshledal důvodnou, proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud ohledně námitky, že právní úprava odvodu porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity, uvedl, že s uvedenými argumenty se již vypořádal Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány i osoby. Krajský soud proto v řízení o žalobě neshledal pro polemiku žalobce s názorem Ústavního soudu místo. Ústavní soud nicméně v nálezu připustil, že zavedení odvodu může mít v některých případech likvidační, respektive rdousící dopady na majetkovou podstatu provozovatelů fotovoltaických elektráren. Dle krajského soudu však žalobce protiústavní dopady srážek odvodů, jak je ve svém nálezu popsal Ústavní soud, v žalobě nenamítal, neboť svoji argumentaci týkající se individuálních dopadů odvodu soustředil na nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice. Neuvedl navíc žádné konkrétní skutečnosti a nepředložil ani jakékoliv důkazy, které by protiústavní dopady aplikace § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů prokazovaly. I kdyby však žalobce existenci likvidačního účinku odvodu či dotčení jeho majetkové podstaty v daném řízení namítal, nemohlo by to nic změnit na nedůvodnosti jeho žaloby, neboť „příkaz“ Ústavního soudu, aby obecné soudy udělaly „vše pro spravedlivé řešení“ jednotlivých případů, vyložil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, tak, že konkrétní dopady solárního odvodu nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v případně navazujícím řízení před správními soudy. II. Obsah kasační stížnosti Rozsudek krajského soudu napadá stěžovatel z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a z důvodu jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel především namítá, že postup plátce daně odporuje principu rovnosti, kdy pro vzniklý podstatný rozdíl v daňovém zatížení výroben podle data jejich uvedení do provozu neexistují žádné relevantní věcné, tím méně právní důvody. Vzniklou nerovnost v daňovém zatížení stěžovatel považuje za projev libovůle zákonodárce. Sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření, jakož i sám institut odvodu odporují též zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání. Zavedení institutu odvodu se svými účinky shoduje se snížením výkupních cen elektřiny o 26 %, neboť postup pro výpočet odvodu není navázán na žádný jiný parametr (např. zisk výrobce). Sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření představuje rovněž zásah do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel byl zavedením odvodu zkrácen na legitimním očekávání nabytí příjmů z vyrobené elektřiny ze slunečního záření, a to právní úpravou, která byla přijata a vstoupila v účinnost po uvedení předmětné výrobny elektřiny do provozu. Legitimní očekávání stěžovatele, že po dobu životnosti fotovoltaické elektrárny (dále též jen „FVE“) nedojde ke snížení výkupních cen elektřiny vyrobené ve FVE, přitom vycházelo jak ze záruky patnáctileté doby návratnosti investice vyjádřené v textu zákona č. 180/2005 Sb. ve znění před novelou zákona č. 402/2010 Sb., tak zejména z ustanovení § 2 odst. 8 (dříve odst. 9) vyhlášky Energetického regulačního úřadu (dále též „ERÚ“) č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen. Z citovaného právního předpisu jednoznačně vyplývá, že stát vůči stěžovateli deklaroval výslovnou záruku, že výkupní cena elektřiny z FVE stanovená podle zákona č. 180/2005 Sb., tedy výkupní cena ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ platným v roce uvedení FVE do provozu, bude zachována po celou dobu životnosti FVE, která byla přílohou č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb. stanovena na 20 let a úpravy výkupních cen elektřiny z FVE budou spočívat toliko v jejím zvýšení minimálně 2% ročně, v žádném případě však v jejich snížení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a tedy ani se závěry vyslovenými krajským soudem v napadeném rozsudku, je si však vědom skutečnosti, že právními závěry Ústavního soudu je v daném případě vázán i Nejvyšší správní soud a případná nová abstraktní kontrola souladu § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. s právy zaručenými čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod bude provedena až na úrovni Evropského soudu pro lidská práva. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný z důvodu, že ve své žalobě odvozoval porušení práva na pokojné užívání majetku výslovně též od porušení garance vyplývající z ustanovení § 2 odst. 8 (dříve odst. 9) vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb. Této části argumentace však krajský soud v napadeném rozsudku nevěnoval žádnou pozornost a otázku zásahu do práva žalobce na pokojné užívání majetku považoval za vyřešenou převzetím části argumentace Ústavního soudu v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, popř. odkazy na tuto argumentaci. Ústavní soud se však v citovaném nálezu hodnocení skutečnosti, že zavedením odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo k porušení garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů ustanovením § 2 odst. 8 (dříve odst. 9) vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., nijak nevěnoval. Krajský soud interpretoval obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, nesprávně. Krajský soud pochybil, pokud nepovažoval za potřebné se jakkoliv zabývat zjišťováním skutkového stavu ohledně nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice a nezabýval se ani výhradami, které v souvislosti s nedodržením patnáctileté doby návratnosti investice adresoval stěžovatel rozhodnutí žalovaného. Pokud krajský soud vytýká stěžovateli, že netvrdil, že by nedodržení garance patnáctileté doby návratnosti investice zasáhlo jeho majetkovou podstatu, jde o výtku účelovou. Nedodržení patnáctileté doby návratnosti se eo ipso nemůže bez zásahu do majetkové podstaty stěžovatele obejít, neboť takovým zásahem je jakékoliv snížení výše výkupní ceny pod úroveň garantovanou stěžovateli dřívějšími právními předpisy ČR. Napadený rozsudek krajského soudu vychází také z obsáhlých odkazů na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. Zejména je poukazováno na závěr, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje, když pokyn Ústavního