5 As 26/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 26/2014- 19 - text 5 As 26/2014 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce JUDr. M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 30. 1. 2014, č. j. 57 A 67/2011 - 75, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 1. 5. 2011, č. j. KUZL-25495/2011, sp. zn. KUSP-25495/2011/DOP/Ti (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil (ve výroku o započtení kauce na uloženou sankci pokuty) a ve zbylé části potvrdil (ve výrocích o vině, o sankci i o náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku) rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odboru dopravy ze dne 3. 3. 2011, č. j. OD/2144/9/10/Po (dále jen „správní orgán prvního stupně“), kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) pro porušení povinnosti stanovené v § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) tím, že dne 11. 5. 2010 v 19:21 hod. na komunikaci I/50 mezi obcemi Veletiny a Uherský Brod v katastru obce Drslavice na cca 73 - 74. km komunikace, ve směru jízdy na Uherský Brod, řídil motorové vozidlo zn. AUDI A6, r. z. X, kdy silničním radarovým rychloměrem RAMER 7M-M mu byla naměřena rychlost jízdy 147 km/hod. v úseku, kde je povolena nejvyšší rychlost jízdy 90 km/hod. Tímto překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy mimo obec o 57 km/hod. Po odečtu povolené odchylky měřícího zařízení ± 3% byla stanovena jako nejnižší rychlost jízdy 142 km/hod, čímž překročil rychlost jízdy mimo obec nejméně o 52 km/hod. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. 57 A 67/2011 – 45, zamítl, na základě kasační stížnosti podané žalobcem Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že je zčásti nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Naplnění tohoto kasačního důvodu shledal proto, že krajský soud zcela nedostatečně vypořádal žalobní námitku, že napadené rozhodnutí nebylo žalobci řádně doručeno, že ze strany žalovaného došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vzhledem ke změně výroku týkajícího se započtení kauce na uloženou sankci pokuty ze strany žalovaného, a pro nevypořádání otázky zákonnosti doručení napadeného rozhodnutí mimo správní obvod žalovaného. V dalších částech Nejvyšší správní soud kasační námitky (týkající se problematiky měření rychlosti, způsobilosti policistů k provádění tohoto měření, totožnosti měřícího zařízení či zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti) věcně posoudil a v uvedeném rozsahu stížní námitky neshledal opodstatněnými. Krajský soud na to rozhodl rozsudkem, nyní napadeným další kasační stížností, ze dne 30. 1. 2014, č. j. 57 A 637/2011 - 75 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž žalobu opětovně zamítl. V něm, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, posoudil dříve řádně nevypořádané žalobní body a dospěl k závěru, že žádná z žalobních námitek není opodstatněná. K otázce doručení fikcí, účinkům výpovědi plné moci zmocněnci v průběhu doručování a nabytí právní moci napadeného rozhodnutí krajský soud uzavřel, že správní orgán nepochybil, pokud doručoval napadené rozhodnutí v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu zmocněnci žalobce, jehož si pro řízení vybral, T. B., DiS. Za situace, kdy byla žalovanému doručena výpověď plné moci udělené tomuto zmocněnci žalobce v průběhu procesu doručování, nebylo povinností žalovaného předchozí úkon doručení opakovat a zaslat doručované (napadené) rozhodnutí znovu žalobci. I když okamžikem doručení výpovědi plné moci jsou úkony správního orgánu vůči žalobci neúčinné, žalovaný učinil úkon spočívající ve vydání napadeného rozhodnutí a jeho odeslání ještě před tím, než udělená plná moc byla vypovězena, naopak po této výpovědi plné moci již žádný úkon neučinil. Krajský soud shledal, že za situace, kdy žalobce věděl, že je mu ze strany žalovaného doručována písemnost a doručování již pobíhá (o čemž nebylo sporu) a bylo třeba pouze tuto doručovanou písemnost převzít, je třeba úkon žalobce spočívající ve výpovědi plné moci svému zmocněnci hodnotit jako obstrukční jednání vedoucí k jedinému sledovanému cíli, a to zmaření účelu a smyslu řízení, zejména zmaření doručení napadeného rozhodnutí v roční prekluzivní lhůtě. Tyto praktiky podle krajského soudu nelze soudně ochraňovat, tedy doručení napadeného rozhodnutí bylo provedeno žalovaným řádně a k doručení napadeného rozhodnutí došlo fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu bez ohledu na skutečnost, že v průběhu úložní lhůty žalobce vypověděl svému zmocněnci plnou moc. K další žalobní námitce týkající se porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení krajský soud uvedl, že žalobce netvrdí, v čem se žalovaným změněný výrok v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepříznivě dotýká jeho právní sféry. Poukázal na § 125a odst. 5 zákona o silničním provozu, podle něhož se řidiči vrátí kauce v plné výši, nebyl-li v řízení o přestupku shledán vinným z jeho spáchání, v opačném případě se kauce započte na zaplacení uložené pokuty. Jelikož správní orgán prvního stupně rozhodl o započtení vybrané kauce ve výši 7000 Kč na zaplacení uložené pokuty (ve výši 6000 Kč) a na náklady řízení (ve výši 1000 Kč), postupoval podle krajského soudu žalovaný správně, změnil-li v této části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že kauce se započte pouze na uloženou sankci pokuty a její zbývající část se žalobci vrátí, respektive se k úhradě nákladů spojených s projednáním přestupku použije pouze tehdy, pokud s takovým postupem vysloví žalobce souhlas. Touto změnou prvostupňového správního rozhodnutí tedy žalobci nemohla vzniknout žádná újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jelikož rozsah povinností, které byly žalobci uloženy, se fakticky oproti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně snížil. Konečně poslední dříve řádně nevypořádanou žalobní námitku týkající se zákonnosti doručování napadeného rozhodnutí úřední osobou mimo její teritoriální působnost krajský soud posoudil jako námitku uplatněnou opožděně, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby dle § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jelikož byla žalobcem poprvé vznesena teprve v replice k vyjádření žalovaného ze dne 9. 10. 2011 doručené krajskému soudu dne 11. 10. 2011. Dvouměsíční lhůta, v níž byl žalobce oprávněn žalobní body rozšiřovat, podle krajského soudu uplynula již dne 11. 7. 2011. Proto k uvedenému žalobnímu bodu nepřihlédl. Krajský soud dále znovu vyjádřil i svůj úsudek k otázce správnosti měření radarovým rychloměrem a k otázce vyhotovení protokolu o ústním jednání v přestupkovém řízení. Napadenému rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní vytýká nesprávné posouzení právních otázek vztahujících se k doručování napadeného rozhodnutí zmocněnci stěžovatele a s tím související nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, v čemž spatřuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V postupu správních orgánů, které využily „efektivně pouze polovinu promlčecí lhůty“, naopak „polovinu prekluzivní lhůty“ byly nečinné, což odporuje principu rovných zbraní, shledává naplnění kasačního důvodu dle § 103 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel tedy v uvedeném rámci stížních námitek nastoluje otázku, zda lze „po skončení právního zastoupení skrze neexistující právní zastoupení nabýt práv a povinností“; zda lze „skrze neexistující právní zastoupení spojit určitou právní skutečnost s již nezastupovaným“ a zda „ukončení právního zastoupení má vliv na práva zastoupeného“ se současným zdůrazněním toho, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu dosud identický případ jako nyní posuzovaný nebyl řešen. Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že za určitých okolností může zmocněnec činit neodkladné úkony i po zániku zastoupení, neboť neodkladné právní úkony jsou ty, kde by mohl být zastoupený zkrácen na svých právech. Fikce doručení, jak dále stěžovatel namítá, rozhodně není neodkladným právním úkonem. Setrvává na stanovisku, že okamžikem doručení výpovědi plné moci správnímu orgánu jsou ve