5 Azs 162/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 162/2015- 29 - text 5 Azs 162/2015 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. T. L., zast. Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 10, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2015, č. j. 30 A 33/2013 - 106, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2015, č. j. 30 A 33/2013 - 106, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2013, č. j. MV-53378-3/SO-2012. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 8. 3. 2012, č. j. OAM-1193-28/PP-2011, jímž byla zamítnuta žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, jelikož stěžovatel nepředložil náležitosti stanovené zákonem. II. Podstatný obsah kasační stížnosti V kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který posoudil jeho žalobu jako nedůvodnou. Stěžovatel od počátku jednal se správními orgány v souladu se zákonem a domnívá se, že krajský soud i správní orgány nesprávně posoudily skutkový i právní stav věci. Krajský soud ve svém rozhodnutí zpochybňuje jednu ze dvou skutečností, která je stěžejní pro rozhodnutí o žádosti stěžovatele, a to, že žije s dcerou a její matkou ve společné domácnosti. K tomuto stěžovatel uvádí, že první dvě místní šetření musela tato tvrzení potvrdit, jelikož v té době žil s dcerou a přítelkyní ve společné domácnosti již 15 měsíců. Stěžovatel by očekával, že v případě nejasností správní orgán vyzve stěžovatele a jeho přítelkyni, aby před správním orgánem ústně do protokolu důvody přechodného odloučení objasnili, což se nestalo. Stěžovateli po celou dobu řízení nebylo jasné, jakým způsobem tedy má více doložit, že žije s nezletilou ve společné domácnosti, když všechny potřebné podklady a návrhy důkazů učinil již v prvopočátku správního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil podmínky dle § 87a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), již na počátku správního řízení a naplnil rovněž podmínky § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož je nepochybně rodičem nezletilé A. a podílí se na její výchově a výživě. Stěžovatelovou jedinou domácností je v současné době společné bydliště s dcerou, její matkou a jejím synem, o kterého se stěžovatel také stará a vychovává jej. Stěžovatel se domnívá, že není možné jej zbavit rodičovských práv jen díky tomu, že nemá dostatek finančních prostředků, snaží-li se je zajistit, je namítáno, že se v místě společné domácnosti málo zdržuje. Je třeba podotknout, že i čeští občané dojíždí za prací do jiných měst a není tím obecně nijak zpochybňována jejich jediná a společná domácnost s jejich dětmi. Stěžovatel se domnívá, že i přes skutečnost, že je zaměstnán v Praze, kde občas přímo na prodejně přespává, podílí se na chodu společné domácnosti, uhrazuje náklady na životní potřeby, hospodaří se svými příjmy a nikterak neodděluje své příjmy a příjmy matky nezletilé, fungují jako rodina. Stěžovatel se domnívá, že veškeré jím předložené důkazy správní orgán účelově vyhodnotil, aby nebylo jeho žádosti vyhověno, čemuž nasvědčuje celý průběh správního řízení. Stěžovatel uvádí k nedatovanému prohlášení své přítelkyně N. Š., které bylo předloženo soudu při jednání 10. 6. 2015, to, že paní Š. neví po celou dobu správního řízení, jak by sdělila správním orgánům, že sdílí se stěžovatelem a jejich dcerou společnou domácnost, jelikož jí nebylo umožněno se k této věci nikterak vyjádřit. Krajský soud se vyjadřuje v tom smyslu, že měl stěžovatel dostatek času správnímu orgánu doložit potřebné důkazy a neučinil tak, k tomuto stěžovatel uvádí, že všechny důkazy předložil správnímu orgánu hned na začátku řízení dle zákona, s navrhovanými důkazy se správní orgán vypořádal po svém nebo vůbec, a to, že se poměry plynutím času zkomplikovaly, je za velkého přispění správního orgánu, který byl po dlouhou dobu nečinný. Stěžovatel se důrazně ohrazuje proti vyjádření soudu, který uvedl, že otec vyživovací povinnost může plnit i ze zahraničí, soud tak reagoval na obavy stěžovatele z příkazu k vycestování. Stěžovatel legálně pobývá na území ČR již deset let a vychovává zde od narození svoji biologickou dceru A., které je již pět let. Vzhledem k tomu, že právo vychází z morálky, je absurdní, že v této situaci právo předbíhá v zásadě morální hledisko věci, kdy správní orgány i soud hodlají odloučit otce od jeho nezletilého dítěte a donutit jej vycestovat ze země a prakticky mu úplně zamezit se podílet na výchově dcery a markantním způsobem omezit styk dítěte s otcem. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření žalované Žalovaná ani na výzvu zdejšího soudu vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele nepodala. IV. Obsah soudního a správního spisu Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 12. 2010 k Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (§ 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců); na základě této žádosti byly policejním orgánem provedeny výslechy stěžovatele i matky nezletilé a dále také místní šetření na adrese X. Tento orgán však nevydal žádné rozhodnutí ani sdělení k těmto úkonům. Poté, kdy došlo s účinností od 1. 1. 2011 (zákonem č. 427/2010 Sb.) ke změně kompetence ve věcech rozhodování o pobytu cizinců na území České republiky, byla předána žádost MV ČR Odboru azylové a migrační politiky k dalšímu řízení, následně proběhla místní šetření opět na adrese X, při kterých bylo zjištěno, že zde stěžovatel stále bydlí, má na adrese osobní věci a žije ve společné domácnosti s matkou nezletilé, ačkoliv pracuje v Praze. Stěžovatel a matka nezletilé dne 27. 2. 2012 sdělili správnímu orgánu, že jsou z finančních důvodů (výpověď z nájmu z bytu 2+1) nuceni se přestěhovat ze společné domácnosti. Matka nezletilé prozatím ke svým rodičům do Nejdku a stěžovatel se prozatímně zdržuje u známých na adresu Y, k tomuto sdělení připojili rodiče nezletilé ujištění, že jakmile se situace zlepší, hodlají si pronajmout byt a opět zřídí společnou domácnost. Následně správní orgán I. stupně provedl místní šetření na adrese Y, a poté vydal dne 8. 3. 2012 rozhodnutí č. j. OAM-1193-28/PP-2011, kterým žádost zamítl. Prvoinstanční správní orgán vycházel přitom ze skutečnosti, že zákon o pobytu cizinců v § 15a odst. 1 písm. b) stanoví, že rodinným příslušníkem občana Evropské unie se rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti. Žadatel v řízení sice doložil rodný list, v němž je uveden jako otec dítěte, které je českým státním příslušníkem, a dále prokázal, že jako rodič vyživuje občana Evropské unie mladšího 21 let, avšak již nebylo prokázáno, že žalobce žije s dcerou a s její matkou ve společné domácnosti. Protože žadatel přes výzvu nesplnil veškeré podmínky stanovené v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, byla jeho žádost zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal dne 12. 3. 2013 odvolání, znovu předložil důkazy o pravidelném a nepřetržitém přispívání na výživu svého dítěte a důkazy o patnáctiměsíčním soužití s nezletilou dcerou v jedné domácnosti na adrese X; během této doby několikrát příslušný policejní orgán i orgán MV provedl kontrolu, ale nevydal žádné rozhodnutí či sdělení. Stěžovatel poukázal v odvolání také na příliš dlouhý průběh řízení o žádosti před správním orgánem I. stupně a urychlené vydání zamítavého rozhodnutí tímto správním orgánem. Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. Žalovaná dále zopakovala, že k prokázání skutečnosti, že stěžovatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, resp. České republiky, je v tomto případě nutné v souladu s § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců prokázat, že s nezletilou A. Š. žije ve společné domácnosti a že ji vyživuje; konstatovala dále, že společná domácnost je trva