5 Azs 28/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 28/2015- 34 - text 5 Azs 28/2015 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: J. J. O., zastoupena Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 1 A 61/2014 - 25, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 1 A 61/2014 - 25, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 21. 11. 2014, č. j. CPR-2875-6/ČJ-2014-930310-V242, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti částku 16 456 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D., advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 11. 2014, č. j. CPR-2875-6/ČJ-2014-930310-V242, bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 23. 1. 2014, č. j. KRPA-149462-105/ČJ-2012-000022, kterým bylo stěžovatelce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, přičemž se na stěžovatelku nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. II. Napadený rozsudek městského soudu Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 1 A 61/2014 - 25, dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Stěžovatelka namítala přílišnou obecnost závazného stanoviska Ministerstva vnitra vydaného podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Městský soud její námitce nevyhověl, když uvedl, že ze správního spisu zjistil, že závazná stanoviska k možnosti vycestování stěžovatelky byla vydána dvě, a to ve dnech 27. 3. 2013 a 19. 8. 2013. Závazná stanoviska vycházela především ze skutečnosti, že stěžovatelka v průběhu správního řízení o vyhoštění nenamítala žádné okolnosti, pro které by její návrat do země původu nebyl možný. Také její odvolání proti obsahu prvního závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 27. 3. 2013 bylo podle městského soudu jen obecné, neboť blíže nespecifikovala rizika, kterým by měla být v Nigérii vystavena. Závazná stanoviska vycházela z vyjádření stěžovatelky a zohlednila i dřívější řízení ohledně neúspěšných žádostí stěžovatelky o udělení mezinárodní a doplňkové ochrany. Městský soud dále nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že na její situaci měla být použita ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinných příslušníků občanů Evropské unie. Podle názoru městského soudu správní orgány srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč nepovažují vztah stěžovatelky s jejím přítelem za natolik intenzivní, aby jej bylo možno považovat za vztah trvalý, který by byl obdobný vztahu rodinnému. Správní orgány vycházely nejen z délky vztahu, ale přihlédly také k jeho charakteru, když stěžovatelka a její přítel žijí každý v jiné zemi. Přítel stěžovatelky nemá v České republice žádný pobytový status a pobývá zde pouze nárazově, což správní orgány vyhodnotily jako nedostatečné z hlediska splnění podmínky života ve společné domácnosti dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Městský soud s tímto závěrem souhlasil. Podle jeho názoru nelze občasné sdílení domácnosti považovat za „život ve společné domácnosti“, který je výkladově užší než společné bydlení či dokonce příležitostné bydlení, o které se jedná v posuzované věci. Městský soud v této souvislosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 Ca 275/2007 - 43, z něhož vyplývá, že „zákon o pobytu cizinců neobsahuje legální definici pojmu ‚společná domácnost‘, použitého v ust. § 15a odst. 4 písm. a) tohoto zákona. Pod tímto pojmem je dle náhledu soudu třeba rozumět domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Shodně vymezuje pojem ‚domácnost‘ ust. § 115 občanského zákoníku a neexistuje žádný rozumný důvod, proč vykládat pojem ‚společná domácnost‘ obsažený ve zmíněném ustanovení zákona o pobytu cizinců odlišně.“ Z vyjádření stěžovatelky a jejího přítele a úředních záznamů o provedených šetřeních na adrese bydliště stěžovatelky podle městského soudu vyplynulo, že přítel stěžovatelky studuje ve Velké Británii a do České republiky přijíždí jen na krátkodobé návštěvy. K tomu městský soud uvedl, že nezpochybňuje existenci vztahu stěžovatelky a jejího přítele, avšak daná skutečnost spolu s dalšími výše zmíněnými okolnostmi podle jeho názoru vylučuje, aby bylo možné na případ stěžovatelky aplikovat § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. K námitce stěžovatelky o možnosti zásahu do jejího práva na rodinný a soukromý život městský soud uvedl, že správní orgány ve svých rozhodnutích zásah do rodinného a soukromého života stěžovatelky posuzovaly a hodnotily a stejně tak řádně zdůvodnily závěr, podle kterého správní vyhoštění nepředstavuje pro stěžovatelku nepřiměřený zásah do jejího práva na soukromý a rodinný život. Správní orgány vycházely z pobytové minulosti stěžovatelky, která byla již dříve vyhoštěna, a jako relevantní ve vztahu k hodnocení potenciálního zásahu do jejího rodinného či soukromého života hodnotily okolnost, že stěžovatelka začala svůj partnerský vztah budovat až v době, kdy se již nacházela na území České republiky ve velmi nejistém pobytovém postavení. V tomto směru městský soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který zastává názor, že pokud byl rodinný život založen až poté, co cizinci věděli, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Sdělení federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992 Sb., o vyhlášení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). jen výjimečně (rozsudky ze dne 26. 1. 1999, J. O. S. proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98 a dne 22. 5. 1999, A. S. proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99; rozhodnutí ESLP jsou dostupná na hudoc.echr.coe.int). Dle názoru městského soudu v případě stěžovatelky výjimečné okolnosti naplněny nebyly. Správní orgány zjistily skutečný stav věci, když dostatečně ověřily a posoudily veškeré okolnosti případu. III. Kasační stížnost Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že městský soud nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci a sám zatížil své rozhodnutí nezákonností, když své rozhodnutí nepřesvědčivě odůvodnil. Podle stěžovatelky byl ve správním řízení porušen především § 3 správního řádu, když správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že dotčené řízení bylo vedeno z úřední povinnosti, koresponduje s porušením tohoto ustanovení i porušení § 50 odst. 3 správního řádu, když správní orgány byly povinny zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatelky. Této povinnosti správní orgány nedostály, což má přesah do následného rozhodnutí ve věci, čímž byly porušeny také další zásady správního řízení, především pak zásady obsažené v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Stěžovatelka nesplňuje ani jeden z důvodů stanovených § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, aby jí jako rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie mohlo být uloženo správní vyhoštění. Stěžejní pochybení shledává stěžovatelka v tom, že správními orgány a městským soudem jí bylo nezákonně odepřeno uznání jejího rodinného vztahu k občanu Evropské unie, čímž došlo k poškození jejích práv, jakož i práv jejího partnera, která jsou mu jako občanu Evropské unie zaručena a přeneseně se vztahují také na jeho rodinné příslušníky. Stěžovatelka je podle požadavků zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie, což doložila svou výpovědí i výpovědí svého druha, E. I. O., občana Španělska, a svými vyjádření