7 As 205/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 205/2015- 44 - text  7 As 205/2015 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: D. B., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče č. 4, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 51 A 19/2013 – 58, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 51 A 19/2013 – 58, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 2. 8. 2013, č. j. 13701/DS/2013Kj, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hořice (dále jen „městský úřad“) ze dne 29. 5. 2013, č. j. MUHCDO/799/2013/Ri, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1, zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil porušením ust. § 3 odst. 3 písm. a) citovaného zákona, a podle ust. § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), kterého se dopustil porušením ust. § 1 odst. 2 citovaného zákona. Za uvedená protiprávní jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 28.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. V odůvodnění rozsudku krajský soud předně uvedl, že se přestupkem podle ust. § 16 odst. 1 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti nezabýval, neboť jej stěžovatel v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí výslovně uznal, když uvedl, že se odvolává jen proti té části rozhodnutí, která se týká přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. Krajský soud se poté zabýval stížní námitkou nezákonnosti užití úředních záznamů jako důkazů a tvrzenou vadou řízení, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že nebyl vyslechnut policista, který sepsal záznamy o provedeném úkonu. Odkázal-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, krajský soud k tomu uvedl, že právní předpisy ani judikaturu nelze aplikovat mechanicky, ale s ohledem na okolnosti daného případu. Krajský soud zrekapituloval postup městského úřadu a zdůraznil, že stěžovatel byl seznámen s tím, že má v souladu s ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), možnost vyjádřit se ke zjištěným podkladům. Této možnosti stěžovatel využil dne 17. 4. 2013, kdy požádal o kopii správního spisu a zároveň o poskytnutí lhůty pro vyjádření do 23. 4. 2013. U ústního jednání konaného dne 29. 4. 2013 zástupce stěžovatele po seznámení se se spisovým materiálem požádal o provedení výslechu policisty Z., který sepisoval oznámení o přestupku a úřední záznam, aby uvedl „…podrobně činnost při dokumentaci předmětného přestupku.“ Prvoinstanční správní orgán však dokazování podle návrhu stěžovatele neprováděl a ve věci rozhodl. Podle krajského soudu správní orgány při rozhodování o vině stěžovatele nevycházely pouze z oznámení o přestupku a úředního záznamu, sepsaných příslušníkem Policie České republiky, ale i z dalších skutečností, které ve svém souhrnu dávají jasnou odpověď na otázku viny stěžovatele ze spáchání předmětných přestupků. V oznámení přestupku sepsaném na místě je uveden popis přestupkového jednání, je podepsané stěžovatelem, který se k věci nijak nevyjádřil. Na této pozici stěžovatel zůstal po celou dobu přestupkového řízení a ani v souvislosti s požadavkem na výslech policisty Z. jako svědka neuvedl, co by jím mělo být prokázáno. Činnost při dokumentaci předmětného přestupku je totiž v listinách vyhotovených Policií ČR již zaznamenána. Požadavek stěžovatele na výslech policisty tak byl v daném kontextu skutečně zjevně nadbytečný, ne-li účelový. Z podkladů rozhodnutí vyplývá, že řidičem předmětného motorového vozidla byl právě stěžovatel, přičemž ten neuvedl žádnou věrohodnou verzi o tom, jak je možné, že při zastavení vozidla policisty byl na místě řidiče on a nikoliv někdo jiný. Krajský soud k tomu dále uvedl, že tvrzení právního zástupce stěžovatele při jednání krajského soudu bylo „skutečně natolik úsměvné, že to netřeba ani hodnotit. V době, kdy je jedoucí automobil sledován policií a zastavován, tak právě v tom okamžiku, předtím by to nemělo význam, si žalobce přesedává na místo řidiče. A nejenže to takhle rychle dokáže, ale slepá policie si toho ani nevšimne.“ Pokud stěžovatel chtěl, aby verze jeho příběhu uspěla, byl povinen ji v přestupkovém řízení popsat takovým věrohodným způsobem, aby zpochybnil logické vysvětlení závěrů o jím spáchaných přestupcích. To však neučinil a při jednání krajského soudu uvedl dosud neuplatněnou námitku, nedoloženou konkrétní argumentací, že vozidlo neřídil. Jen kdyby již v přestupkovém řízení zpochybnil závěry správního orgánu, vznikly by pochybnosti o jeho vině a správní orgán by musel provést odpovídající důkazy. Krajský soud tak neměl sebemenší pochybnosti, že stěžovatel řídil vozidlo v době, kdy se na něj vztahoval zákaz řízení motorových vozidel. Tato skutečnost plyne jednak z pravomocného rozhodnutí Městského úřadu Jičín ze dne 5. 12. 2012, č. j. MuJc/2012/24681/DOP/MoE a z identifikace a zadržení řidičského průkazu stěžovatele, tedy skutečností, které nezpochybňoval. Pro rozhodnutí o žalobě byla krajským soudem vyhodnocena jako nerozhodná také námitka, že městský úřad znemožnil jeho zástupci nahlédnout do příslušného správního spisu a sepsat tak řádnou žalobu. Krajský soud poukázal na to, že přezkoumává napadené rozhodnutí podle stavu k datu jeho vydání a navíc byl stěžovateli správní spis zkopírován ve stavu před vydáním prvoinstančního správního rozhodnutí, takže jej měl k dispozici. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel nejprve namítal zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení z důvodu nedostatku zastoupení krajského úřadu osobou, která by mohla za něj v řízení před soudem vystupovat. Krajský soud přitom do protokolu o jednání ze dne 17. 6. 2015 uvedl, že pověření pro Mgr. J. K. v dané věci vystavila ředitelka krajského úřadu JUDr. Ivana Křečková a že nemá sebemenší pochybnost o tom, že Mgr. J. K. je vzhledem k tomu oprávněna za krajský úřad před soudem jednat. Krajský soud však měl upozornit a poučit správní orgán, že za něj jedná osoba, která neprokázala, že by byla oprávněna za něj jednat ve smyslu ust. § 33 odst. 5 s. ř. s. a měl jednání odročit s tím, že na další jednání by se dostavila osoba oprávněná. Podle stěžovatele jsou neakceptovatelné právní názory vyskytující se ve správním soudnictví, že nedodržení zákona nemusí mít v některých případech vliv na zákonnost soudního řízení a rozhodnutí. Nelze ani akceptovat právní argumentaci, že nedodržením zastoupení správního orgánu nejsou narušena práva stěžovatele. Jestliže krajský soud dovodil, že se krajský úřad nemusí držet ust. § 33 odst. 5 s. ř. s., pak zcela prokazatelně stranil správnímu orgánu, neboť nevyvinul minimální snahu odstranit nedostatek průkazu zastoupení krajského úřadu v řízení před soudem, čímž mu v rozporu se zákonem ulehčil jeho činnost. Zmatečnost řízení před krajským soudem spočívá podle stěžovatele také v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce z důvodu poměru k právnímu zástupci a stěžovateli. Soudce se totiž vyjádřil o právním zástupci stěžovatele zcela zbytečně urážlivým a povýšeneckým způsobem s cílem ho prostřednictvím rozsudku pomluvit. Zároveň se snažil za pomoci nevhodně zvolených výrazů se nepřípustným způsobem vypořádat s obhajobou stěžovatele. Takové jednání soudce představuje porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu a na řádné soudní řízení. Podle stěžovatele soudce jednající ve věci porušil ust. § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) a etické zásady chování soudce. Stěžovatel spatřuje zmatečnost řízení před krajským soudem také v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce z důvodu poměru k věci. V řízení totiž došlo nepochybně k bezdůvodným průtahům zaviněným právě příslušným soudcem, neboť ten odkládal projednání předmětné věci téměř dva roky. Jeho jediným motivem přitom mohla být pouze nechuť věc projednat a rozhodnout. V dalším stížním bodu stěžovatel namítal vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycház