8 Afs 9/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 9/2015- 61 - text 8 Afs 9/2015 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: SAFINA, a. s., se sídlem Vídeňská 104, Vestec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 7. 2008, čj. 4340/08-1300-200121, čj. 4341/08-1300-200121 a čj. 4344/08-1300-200121, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, čj. 8 Af 30/2013 - 104, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Úvodem Poté, co bylo nařízeno přezkoumání dodatečných platebních výměrů, vydal finanční úřad nové platební výměry; odvolání žalobkyně žalovaný zamítl. Podanou žalobu městský soud rovněž zamítl. Jeho rozsudek žalobkyně napadla kasační stížností. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti posuzoval otázky řešené již prejudikaturou: zkoumání podmínek pro nařízení přezkoumání daňových rozhodnutí, povaha rozhodnutí o nařízení přezkoumání ve vztahu k § 65 s. ř. s., opakované daňové kontrola v řízení přezkumném a otázku dobré víry stěžovatelky v tvrzený nárok na odpočet daně. I. [1] Bývalé Finanční ředitelství v Praze svými rozhodnutími ze dne 8. 8. 2005 nařídilo přezkoumání dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem Praha – západ (dále jen „finanční úřad“) dle § 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“). Důvodem pro nařízení přezkoumání bylo pochybení finančního úřadu, který nesprávně vycházel z předpokladu, že plná moc, na níž je podpis ověřen notářem, je veřejnou listinou. Finanční úřad tak neověřil výpovědi osob, které popíraly uskutečnění dodávek zlata žalobkyni, ani to, zda plátci daně z přidané hodnoty uvedení na fakturách skutečně provedli dodávky a zda na základě těchto dodávek žalobkyně řádně uplatnila odpočet daně. [2] Finanční úřad poté vydal nová rozhodnutí, kterými změnil původní dodatečné platební výměry tak, že žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty za březen 1999 ve výši 3 876 135 Kč, za květen 1999 ve výši 4 784 897 Kč a za listopad 1999 ve výši 4 007 911 Kč. Finanční ředitelství v Praze dne 22. 7. 2008 rozhodnutími označenými v záhlaví tohoto rozsudku zamítlo odvolání žalobkyně. [3] Finanční ředitelství v Praze, které ve věci původně rozhodovalo, bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle § 20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Praze, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného bude dále v textu souhrnně označováno jak Finanční ředitelství v Praze, tak i jeho kompetenční nástupce, Odvolací finanční ředitelství. II. [4] Žalobkyně rozhodnutí o odvolání napadla žalobami u Městského soudu v Praze. Městský soud nejprve usnesením spojil celkem tři žaloby ke společnému projednání. Následně rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, čj. 8 Ca 360/2008 - 62, žaloby zamítl. Dospěl k závěru, že přezkoumání dodatečných platebních výměrů bylo nařízeno důvodně. Ve věci nevyšly najevo nové skutečnosti, nepřipadala tak v úvahu obnova řízení. Finanční úřad se ve svých prvních rozhodnutích nesprávně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, proto došlo k procesní vadě a zákonné podmínky pro nařízení přezkoumání byly splněny. Podpisy na plných mocích nebyly pravé, plnění tak nemohla být uskutečněna dle předložených faktur. Žalobkyně z těchto důvodů neuplatnila nárok na odpočet daně v souladu s § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Městský soud proto shrnul, že finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, když v rámci přezkumného řízení dodatečné platební výměry změnily. [5] Žalobkyně napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012 - 50, zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zhodnotil, že se městský soud vůbec nezabýval řadou žalobních námitek stěžovatelky. Rozhodnutí tedy považoval za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Také poukázal na to, že stěžovatelka se na jednání před soudem dožadovala zrušení i dalších rozhodnutí finančních orgánů oproti původnímu petitu v jednotlivých žalobách. Městský soud se touto změnou nezabýval. Přitom pokud by stěžovatelka petitem žádala i zrušení rozhodnutí o nařízení přezkoumání (viz odst. [1]), musel by městský soud posoudit, zda je nutné ve výroku rozhodnout o odmítnutí takové žaloby pro opožděnost. Tímto pochybením městský soud zatížil své rozhodnutí i jinou vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I z tohoto důvody tedy Nejvyšší správní soud považoval rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné. [6] Městský soud pak vydal dne 9. 12. 2014, nový rozsudek čj. 8 Af 30/2013 - 105, kterým žalobu opět zamítl. Zopakoval své předchozí závěry a následně vyvracel jednotlivé námitky žalobkyně, které předtím opomenul. Zejména poukázal na to, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 21/2006 - 52 je rozhodnutí o nařízení přezkoumání dle § 55b zákona o správě daní samostatně přezkoumatelné před správním soudem. V žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo nově rozhodnuto o daňové povinnosti, již proto námitky proti rozhodnutí o nařízení přezkoumání uplatnit nelze. Také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 85/2009 - 104, z něhož vyplývá, že i v přezkumném řízení je opakovaná daňová kontrola přípustná a nová zjištění mohou být použita i v neprospěch daňového subjektu. Městský soud poukázal na to, že zástupce žalobkyně na ústním jednání dne 9. 12. 2014 výslovně uvedl, že žaloba směřuje pouze proti rozhodnutím žalovaného o nové daňové povinnosti žalobkyně, vydaným dne 22. 7. 2008. III. [7] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla nový rozsudek městského soudu v celém rozsahu včasnou kasační stížností opírající se o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [8] Stěžovatelka namítla, že městský soud neustále zkresloval vyjádření stěžovatelky o tom, čeho se domáhá. Tvrdila, že v žalobě i při ústních jednáních žádala přezkoumání všech rozhodnutí žalovaného i předcházejících rozhodnutí žalovaného i finančního úřadu, ale v petitu žalob navrhovala pouze zrušení posledních rozhodnutí žalovaného. [9] Dále namítla, že tvrzení soudu, žalovaného i finančního úřadu o údajných procesních vadách správce daně, které musely být napraveny v přezkumném řízení, není podpořeno žádným důkazem a je ryze účelové. Finančnímu úřadu bylo známo, že předmětné faktury nebyly vydány deklarovanými dodavateli a plné moci jsou zfalšované. Městský soud neuvedl, co plné moci dokazovaly. Plné moci nemohly být důkazem toho, že se dodávky zboží uskutečnily způsobem deklarovaným fakturami, finanční úřad je však uznal za důkaz toho, že stěžovatelka byla v dobré víře. Dle stěžovatelky nelze uvěřit, že by správce daně nevěděl, co je to veřejná listina a že se její obsah považuje za pravdivý jen, pokud není prokázán opak. Stěžovatelka navrhla, aby byl před Nejvyšším správním soudem proveden důkaz listinami z daňového spisu stěžovatele, že tvrzené procesní vady finančního úřadu jsou skutečně zachyceny v listinách, které se týkají původní daňové kontroly, tedy že plné moci dokazovaly, že se dodávky zboží uskutečnily způsobem deklarovaným fakturami. [10] Stěžovatelka také namítla nesprávné posouzení otázky nároku na odpočet. Uvedla, že sice nárok na odpočet neuplatnila v souladu se zákonem, ale tento nárok jí vznikl z důvodu dobré víry v platnost plných mocí ověřených notářem. [11] Domnívala se, že vady postupu městského soudu v předcházejícím řízení svědčí o tom, že městský soud nepostupoval v soudním řízení tak, jak mu to ukládají právní předpisy, a také svědčí o tom, že rozsudek městského soudu nebyl spravedlivý. [12] Poukázala na to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 21/2006 - 52, který se týkal samostatné přezkoumatelnosti rozhodnutí o nařízení přezkoumání, byl vydán až dne 19. 10. 2006. Rozhodnutí žalovaného o nařízení přezkoumání však byla vydána již dne 8. 8. 2005. Do zveřejnění právního názoru Nejvyššího správního soudu se dle stěžovatelky rozhodnutí o nařízení přezkoumání nepovažovalo za samostatně přezkoumatelné rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Soud se tedy předchozími rozhodnutími finančních orgánů měl zabývat dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. I kdyby soud nebyl povinen přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o nařízení přezkoumání, měl se