9 Ads 83/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 83/2014- 37 - text 9 Ads 83/2014 - 40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Ing. A. K., zast. Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2008, č. j. 2008/75003-424, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2014, č. j. 36 Ad 7/2013 – 52, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci v rozsahu podstatném pro rozhodování rozšířeného senátu [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozhodnutí Úřadu práce v Blansku (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 9. 2008, č. j. BKA-T-29/2008, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Výrokem II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyl stěžovatelce podle ustanovení § 78 odst. 6 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2008 ve výši 110.500,- Kč. [2] Stěžovatelka požádala podle § 78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Správní orgán I. stupně a následně i žalovaný však došly k závěru, že ohledně 6 zaměstnanců jí tento příspěvek nenáleží, neboť tito zaměstnanci se účastnili také projektů, které jsou spolufinancovány Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky. Takové nakládání s prostředky státního rozpočtu by bylo v rozporu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), a zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kde se závěry žalovaného nesouhlasila. Krajský soud napadeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu odmítl, neboť rozhodnutí žalovaného je úkonem správního orgánu, jehož přezkoumání vylučuje zvláštní zákon. Tím je § 14 (v usnesení zjevně chybně uváděn § 5) odst. 5 rozpočtových pravidel, podle kterého se na rozhodnutí o poskytnutí dotace nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Ads 66/2013 – 23, ve věci Solidwerk s. r. o. (dále jen „rozsudek Solidwerk“), jsou příspěvky poskytované na základě dohody o vymezení chráněného pracovního místa podřízeny rozpočtovým pravidlům a mají tak charakter dotace, na jejíž poskytnutí není právní nárok. II. Obsah kasační stížnosti [4] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve rekapituluje skutkový stav věci a uvádí, proč se domnívá, že by jí měl být příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením poskytnut. Následně se věnuje důvodnosti odmítnutí žaloby krajským soudem. [5] Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného jsou rozhodnutí, která jsou v soudním řízení přezkoumatelná. Projednávaná věc se liší od rozsudku Solidwerk, neboť tam byl předmětem posuzování příspěvek poskytnutý na základě dohody o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti, zatímco v nyní posuzované věci jde o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti. Tento příspěvek je při splnění podmínek daných zákonem nárokový, což vyplývá ze znění zákona, který hovoří o „poskytování příspěvku“ a o tom, že zaměstnavateli „náleží“. Rozpočtová pravidla tak na danou věc nedopadají. Pokud jejich prostřednictvím krajský soud dovodil nepřípustnost soudního přezkumu, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. O nároku bylo rozhodováno správním rozhodnutím, které logicky musí být soudně přezkoumatelné. Zákonem garantovaná výše příspěvků je podstatná pro to, aby zaměstnavatelé zaměstnávali osoby se zdravotním postižením. [6] Proto s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Důvod pro postoupení věci rozšířenému senátu [8] Při předběžném posouzení věci zjistil devátý senát, že ohledně přezkoumání rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti je rozdílná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. [9] Úprava příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením byla vymezena následovně: „§ 78 Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (1) Zaměstnavateli zaměstnávajícímu více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. … (2) Příspěvek náleží zaměstnavateli měsíčně ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance, nejvýše však a) 9 000 Kč za každou zaměstnanou osobu s těžším zdravotním postižením [§ 67 odst. 2 písm. a)], b) 6 500 Kč za každou jinou zaměstnanou osobu se zdravotním postižením [§ 67 odst. 2 písm. b) a c)]. (3) Příspěvek se poskytuje čtvrtletně zpětně na základě žádosti zaměstnavatele, která spolu s jejími součástmi uvedenými v odstavci 4 musí být úřadu práce doručena nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po uplynutí příslušného kalendářního čtvrtletí. (4) Součástí žádosti je … (5) Příspěvek nelze poskytovat za čtvrtletí, ve kterém je účinná dohoda o poskytnutí příspěvku na vytvoření pracovních příležitostí v rámci veřejně prospěšných prací (§ 112) pro osobu se zdravotním postižením nebo příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa (§ 113 odst. 5) pro osobu se zdravotním postižením. (6) Úřad práce vydá rozhodnutí o a) poskytnutí příspěvku, pokud zaměstnavatel splňuje podmínky pro poskytnutí příspěvku uvedené v odstavcích 1 a 3 a není účinná dohoda o poskytování některého z příspěvků uvedených v odstavci 5, b) neposkytnutí příspěvku, pokud nejsou splněny podmínky uvedené v písmenu a) , c) neposkytnutí části příspěvku ve výši odpovídající mzdovým nákladům včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění těch zaměstnanců, u kterých zaměstnavatel nedoloží, že jsou osobami se zdravotním postižením; současně musí být splněny podmínky uvedené v písmenu a). (7) Příspěvek je splatný nejpozději do 30 kalendářních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. (8) Poskytnutý příspěvek nebo jeho poměrnou část je zaměstnavatel povinen ve stanovené lhůtě odvést do státního rozpočtu, jestliže mu byl na základě nesprávných údajů vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši. …“ [10] Šestý a čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu nejprve v rozsudku ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 Ads 100/2012 – 34, a později též v rozsudku ze dne 24. 1. 2014, č. j. 4 Ads 97/2013 – 31, přistoupily k věcnému přezkoumání rozsudků krajských soudů, které rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku podle § 78 zákona o zaměstnanosti taktéž věcně posoudily. Ve druhém případě byla navíc vytvořena právní věta, která zní: „Při zjišťování podílu počtu zaměstnanců se zdravotním postižením (§ 78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) pro účely posouzení žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením se do počtu skutečně odpracovaných hodin dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, zohledňují i hodiny odpracované v rozhodné době přesčas bez ohledu na to, že nároky zaměstnanců z této přesčasové práce (náhradní volno nebo mzda za práci přesčas) dosud nebyly vypořádány.“ Již z této právní věty je tedy zřejmé, že čtvrtý senát se zabýval tím, za jakých podmínek vzniká žadateli právní nárok na poskytnutí příspěvku. [11] K odlišnému závěru však došel pátý senát v rozsudku ze dne 7. 8. 2014, č. j. 5 Ads 44/2014-20. Tímto rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta žaloba