9 As 203/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 203/2014- 29 - text 9 As 203/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: MUDr. Mgr. L. H., zast. Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 6. 6. 2011, č. j. 31681/2011/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 10 Ad 20/2011 – 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který zamítl její žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí ministra zdravotnictví jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tímto rozhodnutím byl zamítnut její rozklad proti usnesení žalovaného ze dne 3. 3. 2011, č. j. 3705/2011/VZV/Zast, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2011, č. j. 3705/2011VZV, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti o posouzení podmínek pro získání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru vnitřního lékařství podle ustanovení § 44 odst. 1, věty šesté, zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“). Žalovaný řízení zastavil, neboť stěžovatelka nedoložila potvrzení o nepřetržité praxi ke dni 2. 4. 2004, nýbrž kopii potvrzení o praxi vykonané po tomto datu. [2] Ministr zdravotnictví v rozhodnutí o rozkladu shledal stěžovatelčiny námitky nedůvodnými. Ustanovení § 44 zákona č. 95/2004 Sb. je součástí přechodných ustanovení, která upravují přenos nabytých práv podle předchozí právní úpravy, odlišné od současné úpravy. V podstatě zakládají právní fikci, že lékař získal specializovanou způsobilost, přestože ji nezískal přinejmenším standardním způsobem dle zákona č. 95/2004 Sb. Přechodná ustanovení jsou použitelná po přechodnou dobu a nelze je vykládat tak, že by do budoucna bylo neomezeně umožněno získávat specializovanou způsobilost cestou, která neodpovídá současné úpravě. Zvláště je to patrné u přiznání způsobilosti na základě osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe (dále jen „licence“). Pokud by neexistovalo žádné časové omezení, žalovaný by měl akceptovat i licence vydané po 17. 4. 2004. Lékaři by mohli takto obcházet zákon, neboť licence je pouhým osvědčením komory, které není vydané na základě podmínek stanovených novou úpravou, nýbrž toliko dle podmínek stanovených stavovským předpisem komory. Podobná situace nastává i u požadavku na nepřetržitý výkon zdravotnického povolání lékaře nejméně po dobu pěti z posledních šesti let. Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. nelze interpretovat tak, že licence se bude vztahovat k účinnosti tohoto zákona, resp. k datu 17. 4. 2004, zatímco praxe lékaře bude možné akceptovat i po účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. [3] Městský soud ve svém rozsudku odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012 – 30, publ. pod č. 3054/2014 Sb. NSS, který se zabýval otázkou, zda pro získání specializované způsobilosti podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle městského soudu lze závěry rozšířeného senátu použít i v nynější věci, kdy je předmětem sporu otázka, zda k datu účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. musí být splněna i podmínka výkonu praxe lékaře. Je zřejmé, že rozšířený senát dospěl k závěru, že pro získání specializované způsobilosti je zapotřebí, aby ke dni účinnosti zákona byly splněny obě dvě podmínky. Rozšířený senát totiž vycházel z výkladu, že nelze umožnit v časově neohraničené době po nabytí účinnosti příslušného zákona, aby specializovanou způsobilost získali lékaři nesplňující podmínky stanovené novou právní úpravou. Protože stěžovatelka ke dni nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. podmínku výkonu zdravotnického povolání lékaře po dobu nejméně pěti let z posledních šesti nesplňovala, nemohla získat specializovanou způsobilost navzdory tomu, že byla držitelkou licence. Zastavením řízení o její žádosti nebylo zasaženo do jejích práv. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které uplatňuje námitky, jež podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Podle stěžovatelky nelze bez dalšího rozšířit závěr uvedený v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Ads 37/2012 na skutečnosti, které nebyly posuzovány. Výklad zastávaný městským soudem je nepřiměřeně extenzivní a v rozporu s principem právní jistoty. Zákon žádným způsobem časově neomezuje získání specializované způsobilosti, jen požaduje splnění určitých podmínek, při jejichž naplnění lze podat žádost kdykoliv. V uvedeném judikátu nebyla nijak řešena otázka, k jakému datu má být praxe prokazována. [6] Napadený rozsudek nemůže obstát, pokud je odůvodněn pouze poukazem na uvedený judikát, aniž by soud uvedl jakékoliv vlastní argumenty. [7] Obhajitelný je názor, že délka praxe má být posuzována ke dni podání žádosti, pokud je splněna podmínka získání licence před dnem nabytí účinnosti zákona. Tím je dostatečně omezeno množství osob, které mohou takovou žádost podat, na ty, které získaly potřebné licence. Ty mohou žádat kdykoliv, neboť zákonem žádná lhůta stanovena není. Opačný závěr by byl diskriminační a vedl by k nedůvodné nerovnosti adresátů právní normy. [8] Závěr, že délka praxe musí být posouzena ke dni nabytí účinnosti zákona, je v rozporu s principem právní jistoty, pokud žalovaný sám několikrát rozhodl právě opačně, a rovněž s principem in dubio mitius, podle kterého měl žalovaný v pochybnostech o výkladu sporného ustanovení rozhodnout mírněji ve prospěch stěžovatelky. [9] Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že odůvodnění napadeného rozsudku je zcela správné. Posuzování splnění dvou podmínek k různému dni by odporovalo smyslu a účelu přechodných ustanovení i principu právní jistoty. Argumentace absencí lhůty pro doložení praxe je v rozporu s chápáním přechodných ustanovení, která určité skutečnosti „překlápí“ do režimu nové úpravy. Jejich účelem není stanovit nové hmotněprávní podmínky pro přiznání práva. Naopak vychází ze stavu, který tu je ke dni účinnosti zákona; jinak se postupuje již podle nového zákona. Přechodná ustanovení tak zpravidla chrání nabytá práva adresátů norem. V případě § 44 odst. 1, věty šesté, zákona č. 95/2004 Sb. poskytuje zvýhodněný režim pro získání specializované způsobilosti, ačkoliv ji účastník nezískal způsobem odpovídajícím nové úpravě. [11] I z těchto důvodů nelze podmínky citovaného ustanovení vztahovat výlučně k datu účinnosti nové právní úpravy, neboť jiným přístupem by docházelo ke zvýhodnění lékařů s jedinou atestací v základním oboru oproti lékařům, kteří si na rozdíl od stěžovatelky doplnili povinnou a povinně doplňkovou praxi ve smyslu § 44 odst. 1, věty první až páté, zákona č. 95/2004 Sb. nebo získali v minulosti dvě atestace v základním oboru nebo absolvovali již za nových podmínek a nových vzdělávacích programů. [12] K výtce, že žalovaný v minulosti sám posuzoval podmínky ke dni podání žádosti, se nemůže bez znalostí konkrétních informací vyjádřit, a proto ji považuje za účelovou a nepodloženou. I v případě, že by vydal nezákonné rozhodnutí, existují mimořádné opravné a dozorčí prostředky. Aplikace principu „v pochybnostech mírněji“ nebyla na místě, neboť ke spornému stanovení se již, sice kriticky, ale jednoznačně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. [13] Žalovaný navrhuje zdejšímu soudu kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [15] Nejprve se Nejvyšší správ