1 As 185/2016 — Nejvyšší správní soud

1 As 185/2016- 36 - text pokračování 1 As 185/2016 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Bc. P. L., proti žalovanému: Policejní prezidium ČR, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí vedoucího psychologa Policejního prezídia ČR ze dne 14. 2. 2014, č. j. PPR-3410-1/ČJ-2014-990762, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 8 Ad 9/2014 – 47, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 8 Ad 9/2014 – 47, s e z r u š u j e . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce zažádal o přijetí do služebního poměru k Policii České republiky. V průběhu výběrového řízení byl podroben zjišťování osobnostní způsobilosti psychologem krajského ředitelství policie ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Psycholog dospěl k závěru, že žalobce není k výkonu služby osobnostně způsobilý. Tento závěr, k návrhu žalobce na přezkoumání posudku dle § 6 vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru (dále jen „vyhláška o osobnostní způsobilosti“ nebo „vyhláška“), potvrdil vedoucí psychologického pracoviště Policie České republiky. [2] Žalobce napadl závěr vedoucího psychologa žalobou u městského soudu. V žalobě namítl, že na základě závěru vedoucího psychologa, kterým byl shledán osobnostně nezpůsobilým k výkonu služebního poměru u Police České republiky, byl zkrácen na právech. Odborný závěr psychologa je nutno považovat za správní rozhodnutí, neboť rozhoduje o způsobilosti či nezpůsobilosti účastníka a sám o sobě tak bez dalšího rozhodnutí s konečnou platností ruší právo uchazeče pokračovat v přijímacím řízení. Žalobce byl postupem žalovaného zkrácen na svých osobnostních právech, právu na spravedlivý proces. [3] K samotnému závěru psychologa žalobce v žalobě uvedl, že jeho osobnostní způsobilost nebyla řádně přezkoumána. Tvrdil, že na základě závěru psychologa krajského ředitelství požádal o konzultaci s policejním psychologem, na které mu bylo ústně sděleno, že důvodem závěru psychologa jsou „interpersonální vztahy“ a že „mluví příliš složitě, lidé by mu nerozuměli“. Žalobce se s tímto neztotožňuje, navíc odůvodnění považuje za nepřesvědčivé a neuspokojivé. Mimoto vyhláška o osobnostní způsobilosti kritérium „interpersonální vztahy“ nezmiňuje. Podle žalobce psycholog nevhodnými metodami a nesprávnými výsledky zaměňuje přirozenou snahu o ochranu soukromí a intelektuální zaměření za dysfunkci v interpersonálních vztazích, což žalobce považuje za diskriminační. [4] Jednání žalovaného dle žalobce nese znaky svévole, které má za účel pouze eliminaci co největšího množství kandidátů, bez ohlednu na objektivitu psychologického závěru. Napadený psychologický závěr je tak nepřezkoumatelný. Neobsahuje žádné relevantní odůvodnění ani odkazy na konkrétní ustanovení právního předpisu, dle kterého psycholog rozhodl. Vedoucí psycholog nereagoval na námitky žalobce, ale pouze vydal formulářové rozhodnutí s dotištěným jménem žalobce bez jakékoliv známky prostudování věci, konkrétnosti případu a důkladnosti přezkumu. Pouze konstatoval, že žalobce „není osobnostně způsobilý“. Neuvedl žádné objasnění svého postupu. Žalobce se tak žalobou domáhá alespoň základní úcty k jeho osobě, aby jeho věc byla řádně a poctivě přezkoumána v souladu s postupy psychologa dle vyhlášky o osobnostní způsobilosti. [5] Neznalost osobnostní charakteristiky, které žalobce nevyhověl, mu zabraňuje se účinně hájit. Řízení o přijetí do služebního poměru tak bylo ze strany policejních orgánů zatíženo závažnými vadami, které ho celé zkompromitovaly a zamezily objektivnímu zjištění a stanovení žalobcovy osobnostní způsobilosti. [6] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že závěrem psychologa nejsou konstituována žádná práva a povinnosti, nedošlo tak k zásahu do práv a povinností žalobce. Dále uvedl, že o nepřijetí do služebního poměru se nevydává žádné rozhodnutí, neboť zákon stanoví, že se o výsledku řízení uchazeč neformálně vyrozumí, bez jakéhokoliv odůvodnění. Takové neformální oznámení nemá za následek změnu práv a povinností. II. Rozsudek městského soudu [7] Městský soud napadeným rozhodnutím žalobu shledal důvodnou a závěr vedoucího psychologa pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů zrušil. [8] Městský soud jako výchozí bod úvah zvolil nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08 (N 155/50 SbNU 365) z něhož dovodil, že lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci není rozhodnutím dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Následně však podle městského soudu Ústavní soud uvedl, že „dobrodiní soudního přezkumu musí být zachováno“. Správně by dle městského soudu byla cestou k ochraně práv žalobce žaloba na neplatnost správního úkonu služebního funkcionáře (podobně jako v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013 – 35, č. 2916/2013 Sb. NSS), nicméně v případě nepřijetí do služebního poměru není vydáváno žádné rozhodnutí. Zákon předpokládá pouze neformální oznámení, které nemá za následek vznik práv a povinností. Teprve ke vzniku služebního poměru je nutné rozhodnutí služebního funkcionáře příslušného bezpečnostního sboru. [9] Dále soud přezkoumal závěry obou psychologů. První závěr je dle soudu v souladu s § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Závěr vedoucího psychologa však neobsahuje metody ani odůvodnění výsledku zjišťování osobnostní způsobilosti, jak ukládá § 5 odst. 2 vyhlášky. V závěru vedoucího psychologa tak chybí podstatné náležitosti. Neobsahuje odůvodnění, z něhož by bylo patrné, které osobnostní charakteristiky žalobce pro výkon služby nesplnil. Psycholog tak zatížil podklad pro správní rozhodnutí o přijetí do služebního poměru nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [10] Dle soudu je podstata věci totožná s případem posuzovaným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne č. j. 6 Ads 19/2013 – 35. V obou případech se jedná o nekritické přijetí neodůvodněného negativního závěru psychologa o osobnostní nezpůsobilosti. Dle městského soudu závěr psychologa, podobně jako lékařský posudek analyzovaný ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/08 Ústavním soudem, nezasahuje do práv a povinností. V případě, že je závěr vedoucího psychologa řádně odůvodněn, není dán důvod k jeho přímému soudnímu přezkumu. V posuzované věci však řádně odůvodněn není. III. Kasační stížnost a vyjádření k ní [11] Žalovaný napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Jako důvody stížnosti uvádí nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozsudku. [12] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku žalovaný spatřuje v jeho vnitřní rozpornosti. Na jedné straně městský soud uvádí, že závěr psychologa nezasahuje do práv a povinností a není tedy rozhodnutím správního orgánu schopným být předmětem přezkumu dle § 65 s. ř. s. a násl., následně však napadené „správní rozhodnutí“ ruší. [13] Podle žalovaného není závěr vedoucího psychologa vrchnostenským aktem vydaným osobou, která je nadána pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech. Jedná se o odborné stanovisko, nikoliv o rozhodnutí. O osobnostní způsobilosti se nerozhoduje, pouze se zjišťuje. Ústavní soud sice připustil, aby byly žaloby projednány, nicméně tyto závěry se týkaly vždy posudků o způsobilosti v situaci, ve které osoby byly ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel (stejně jako situace v případě č. j. 6 Ads 19/2013 – 35, řešeném Nejvyšším správním soudem, žalobcem v žalobě citovaném). [14] Právě existence pracovněprávního vztahu tyto kauzy od nynější věci dle žalovaného odlišuje. V citovaných kauzách právě na základě tohoto podkladu došlo k vydání rozhodnutí, které mělo vliv na práva dotčených osob, neboť vedlo k ukončení pracovního poměru, nebo přeřazení na jiné pracovní místo. Psychologický závěr tak byl jedním z podkladů správního rozhodnutí, které je relevantním předmětem žaloby. Závěr psychologa soud neposuzoval samostatně, ale jako podklad správního rozhodnutí. V nynější věci ale k zásahu do subjektivního práva žalobce nedošlo – jeho právní postavení se nezlepšilo ani nezhoršilo, zůstalo nezměněno. V případě nepřijetí do služebního poměru se nevede správní řízení, nerozhoduje se, pouze se nepřijetí neformálně oznamuje, což nemá za následek vznik, změnu ani zánik práv a povinností. Závěr psychologa tak není ani samostatným správním rozhodnutím, ani podkladem pro vydání správního rozhodnutí. [15] Dle § 16 odst. 5 zákona o služebním poměru se nepřijetí pouze sděluje, důvody pro něj se však neoznamují, což je výrazem skutečnosti, že neexistuje subjektivní právo či právní nárok na vznik služebního poměru. Vznik služebního poměru tak závisí na Policii České republi