2 Afs 250/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 250/2015- 53 - text 2 Afs 250/2015 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: LEDOPA GROUP s. r. o., se sídlem Jihlavská 1007/2, Žďár nad Sázavou, zastoupená JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013, č. j. 29974/13/5000-14503-710158, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 Af 7/2014 – 56, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podniká v oblasti velkoobchodního nákupu a prodeje pohonných hmot. Je jedním z mnoha článků dodavatelsko-odběratelského řetězce, skrze který jsou dováženy pohonné hmoty z jiných členských států Evropské unie do České republiky, přičemž v nyní posuzovaném případě žalobkyně zajišťovala a hradila dopravu předmětných komodit. Finanční úřad pro kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) vydal dne 7. 10. 2013 dvanáct zajišťovacích příkazů (č. j. 1364065/13/2914-25200-703353; 1364083/13/2914-25200-703353; 1364089/13/2914-25200-703353; 1364098/13/2914-25200-703353; 1364106/13/2914-25200-703353; 1364120/13/2914-25200-703353; 1364126/13/2914-25200-703353; 1364135/13/2914-25200-703353; 1364160/13/2914-25200-703353; 1364178/13/2914-25200-703353; 1364192/13/2914-25200-703353 a 1364206/13/2914-25200-703353) podle § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden až prosinec 2012 v celkové částce 551 908 326 Kč, neboť shledal, že existuje odůvodněná obava, že dosud nestanovená daňová povinnost bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Správce daně měl rovněž za to, že hrozí nebezpečí z prodlení, a proto stanovil, že dle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) jsou zajišťovací příkazy účinné a vykonatelné okamžikem jejich vydání. Žalovaný spojil řízení o odvoláních proti jednotlivým zajišťovacím příkazům do společného řízení a v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobkyně zamítl. [2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. K meritu věci krajský soud předně obecně uvedl, že zajišťovací příkaz má ze své podstaty funkci dočasnou a zajišťovací a při jeho užití je třeba dbát o to, aby intenzita zásahu do práva daňových subjektů na pokojné užívání majetku byla přiměřená intenzitě ohrožení veřejného zájmu, které vyvěrá ze specifických okolností týkajících se ekonomické činnosti daňového subjektu. Správce daně musí v zajišťovacím příkazu uvést konkrétní úvahy, které ho vedou k odůvodněné obavě ohledně dobytnosti daně u konkrétního subjektu, jež musí být vztažena k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Při přezkumu zajišťovacích příkazů se však soud nemůže zabývat námitkami směřujícími proti daňové kontrole či jejímu výsledku, neboť se nejedná o meritorní rozhodnutí. [3] Krajský soud přisvědčil žalovanému, že správcem daně popsané indicie tvoří ucelený obraz, jenž vyvolává důvodnou obavu o schopnosti žalobkyně daň v době její vymahatelnosti uhradit. Předpokládaná daňová povinnost v době vydání zajišťovacích příkazů několikanásobně převyšovala majetek žalobkyně. To, že se správce daně ani žalovaný nezabývali dosavadním plněním daňových povinností žalobkyně, nezakládá nezákonnost zajišťovacích příkazů, neboť jednak nejde o zákonnou povinnost, jednak ani „vzorná“ dosavadní platební morálka by vzhledem k ostatním indiciím nemohla existenci odůvodněné obavy rozptýlit. Dle krajského soudu byly naplněny i podmínky pro uplatnění postupu dle § 103 zákona o DPH, neboť likvidní prostředky na bankovních účtech lze téměř okamžitě převést na třetí osobu. [4] Výše zajišťované daně byla stanovena podle žalobkyní uplatněného nároku na odpočet, jenž správce daně shledal neoprávněným. K otázce zákonnosti závěru ohledně neoprávněně uplatněného odpočtu daně krajský soud zdůraznil, že zajišťovací příkaz je svým způsobem rozhodnutím předběžným, jehož smyslem je zajištění efektivního výběru daně, nikoli samotné doměření daně. Ze správního spisu i z odůvodnění zajišťovacích příkazů dle krajského soudu vyplývá, že správce daně zajišťovací příkazy vydal, jakmile měl v rámci daňové kontroly k dispozici dostatek indicií pro závěr, že žalobce neoprávněně uplatnil daňový odpočet. Zajišťovacími příkazy není předjímán výsledek daňové kontroly, její zjištění jsou pouze využita jako pomůcka pro stanovení výše zajišťovaných částek. [5] K hmotněprávnímu základu budoucího doměření daně krajský soud uvedl následující. Přeprava může být dle rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006 ve věci C-245/04, EMAG (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Soudního dvora na http://curia.europa.eu/) přičtena pouze jedné transakci, která je pak osvobozena od daně. Přeprava byla zabezpečena žalobkyní, transakci mezi žalobkyní a jejími dodavateli je dle krajského soudu tedy třeba považovat za obchodní transakci spojenou s přepravou do jiného členského státu. Dodavatelům nevznikla povinnost daň přiznat, žalobkyni tudíž nevznikl nárok na odpočet daně na vstupu. Žalovaný rovněž správně vyhodnotil vztah rozsudku EMAG a na něj navazujícího rozsudku ze dne 16. 12. 2010 ve věci C – 430/09, Euro Tyre Holding BV. Dle rozsudku ve věci EMAG v případě dvou po sobě následujících dodání, která zakládají pouze jedno odeslání nebo přepravu, může být toto odeslání či přeprava přičtena pouze jednomu z dodání. Rozsudek ve věci Euro Tyre Holding BV na tento rozsudek navazuje, neboť se zabývá otázkou, které dodání by mělo být považováno za dodání spojené s přepravou. [6] I ostatní námitky shledal krajský soud nedůvodnými. Povinnost hodnotit přiměřenost vydání zajišťovacích příkazů nevyplývá ani z § 167 daňového řádu ani z § 103 zákona o DPH, lze ji nicméně dovodit z § 5 odst. 3 daňového řádu. V situaci, kdy správce daně neměl jiný zákonný prostředek, který by mohl vůči žalobkyni uplatnit, a zároveň postupoval v souladu s cílem správy daní dle § 1 odst. 2 daňového řádu, krajský soud neshledal postup správce daně v rozporu se zásadou zdrženlivosti ani přiměřenosti. K porušení zásady přiměřenosti by došlo pouze v případě, že by nebyly pro vydání zajišťovacích příkazů splněny zákonné požadavky. To, že se žalobkyně ocitla bez prostředků během daňové kontroly, není z pohledu zákonnosti zajišťovacích příkazů relevantní. Nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti, neboť žalovaný pouze vycházel z výsledku kontrolního zjištění, se kterým byla žalobkyně seznámena. [7] Závěrem krajský soud uvedl, že neshledal rozpor § 103 zákona o DPH s ústavním pořádkem. Postup je v souladu s požadavkem na efektivní výběr daní, neboť nebezpečí z prodlení, které je podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení, znamená, že existují důvody, kdy nebýt rychlého konání správce daně, mohlo by být pro chování daňového subjektu dosažení účelu zajišťovacího příkazu zmařeno. Právo na spravedlivý proces je v případě vydání zajišťovacích příkazů garantováno možností soudního přezkumu. S ohledem na povahu zajišťovacích příkazů nelze trvat na možnosti vyjádření účastníka řízení, která je mu dána v odvolacím řízení, případně v řízení o žalobě. Přestože žalobce nemůže disponovat se zajištěným majetkem, neznamená to, že by o něj přišel. II. Kasační stížnost žalobkyně [8] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Napadený rozsudek je nesrozumitelný, neboť z něj není zřejmé, zda krajský soud považoval otázku existence dosud nestanovené daňové povinnosti za relevantní při přezkumu napadeného rozhodnutí. Krajský soud se rovněž nevypořádal s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Af 8/2015, na nějž stěžovatelka upozorňovala během ústního jednání a který je podle ní stěžejní pro její argumentaci ohledně povinnosti zkoumat pravděpodobnost doměření daně. Krajský soud rovněž dle stěžovatelky porušil její základní právo na přístup k soudu, neboť v rozporu se zákonem zúžil rozsah soudního přezkumu, když z posouzení vyloučil námitky týkající se neexistence dosud nestanovené daně. Odůvodnění napadeného rozsudku se zc