2 As 8/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 8/2016- 32 - text 2 As 8/2016 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ekoservis Ralsko s. r. o., se sídlem V Lukách 95/IV, Mimoň, zastoupen JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Ralsko, se sídlem v Kuřívodech 701, Ralsko, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2013, č. j. 69766/ENV/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 11. 2015, č. j. 59 A 64/2014 – 74, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 11. 2015, č. j. 59 A 64/2014 – 74, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2013, č. j. 69766/ENV/13, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 19 200 Kč k rukám JUDr. Petra Douši, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2013, č. j. 69766/ENV/13, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále též „krajský úřad“) ze dne 5. 8. 2013 (poznámka NSS: správně 6. 8. 2013), č. j. KULK 51045/2013, ORVZŽP1580/2008/OOO/64. Krajský úřad tímto rozhodnutím uložil stěžovateli jako provozovateli skládky odpadů povinnost podle ust. § 47 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, ve znění účinném do 30. 9. 2013 (dále jen zákon o odpadech), ve spojení s § 46 odst. 2 uvedeného zákona zaplatit osobě zúčastněné na řízení (dále též „příjemce poplatků“, nebo „město Ralsko“), vybranou základní složku poplatku (dále jen „poplatek“) za ukládání odpadů na řízenou skládku odpadů S-OO3 v k. ú. Svébořice (dále jen „skládka“), za odpady uložené na skládku v období od 1. 6. 2008 do 30. 11. 2008 v celkové výši 2 402 764,30 Kč a povinnost zaplatit penále ze zadržené částky ve výši 1 550 563,55 Kč, které bylo vypočteno do 31. 5. 2013. Krajský soud nepřisvědčil žádné ze stěžovatelem uplatněných námitek a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dospěl zejména k závěru, že i poplatky vybrané později, než při uložení odpadu na skládku je provozovatel skládky povinen odvést příjemci poplatku k poslednímu dni následujícího kalendářního měsíce, neboť platí, že se jedná o veřejné prostředky, a provozovatel skládky se nestává jejich vlastníkem. Krajský soud aproboval postup žalovaného, jenž si opatřoval další důkazy pro rozhodnutí ve věci a se stěžovatelem nesouhlasil, že tím došlo k porušení mlčenlivosti. Stejně tak neshledal důvodnou ani námitku ohledně rozdílu v částkách vyměřených v prvním a posledním rozhodnutí (viz níže u popisu skutkového stavu). Krajský soud také uzavřel, že dohoda o narovnání mezi stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení, jakož i skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení neeviduje za stěžovatelem žádnou pohledávku, není relevantní pro zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“, tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení. Z obsahu kasační stížnosti je však evidentní, že je uplatňován také důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady v procesním postupu správních orgánů. Krajský soud dle stěžovatele dovodil, že byl povinen odvést poplatek za veškeré odpady uložené na skládku, včetně těch, které nebyly fakticky vybrány. Stejně tak soud dovodil, že je stěžovatel povinen v rozhodném období odvést základní složku poplatků původci odpadu uhrazenou až po rozhodném období. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, když v § 46 odst. 2 zákona o odpadech je výslovně uvedeno, že provozovatel skládky odvádí vybrané poplatky příjemci poplatku. Jedná se tedy pouze o poplatky reálně odevzdané k rukám provozovatele skládky. Této argumentaci svědčí i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 9 Ca 209/2009 - 40, který ve stěžovatelově věci již rozhodoval a dovodil, že platební povinnost z původce na provozovatele skládky nepřechází. Provozovatel tedy odvádí pouze fakticky vybrané poplatky. Soud ani správní orgány nezohlednily, že stěžovatel zahájil úkony směřující k vybrání pohledávek od původce odpadu. Stěžovatel však nedisponuje prostředky, jimiž by byl schopen takové pohledávky efektivně vymáhat. Stěžovatel je nadále toho názoru, že chce-li správní orgán postihovat nějaký subjekt za neodvádění základní složky poplatku, měl by se v souladu s § 46 odst. 2 zákona o odpadech, obrátit zejména na původce odpadu, nikoliv na provozovatele skládky. Krajský soud mylně dovozuje, že měl stěžovatel odvést základní složku poplatku i za poplatky, které byly původci odpadu uhrazeny později. Tím však soud přenáší povinnost úhrady nevybraných poplatků na provozovatele skládky, což je v přímém rozporu s rozsudkem městského soudu. Je tak porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel nad rámec uvádí, že se nachází v nelehké situaci, když v rámci výběrových řízení veřejných zakázek je nucen akceptovat dobu splatnosti faktur jednotlivých původců odpadu. Stěžovatel dále považuje za nezákonný také výpočet základní složky poplatku správními orgány. V prvním (zrušeném) rozhodnutí byl stěžovateli stanoven poplatek tak, že jej správní orgán vypočetl z celkového množství odpadů ukládaných na skládce, což je maximální hodnota, ke které mohl dospět. Je tak překvapující, že v dalším rozhodnutí byla stanovena ještě vyšší částka, byť je tato vypočtena za totožné období a má být vypočtena toliko na základě skutečně vybraných poplatků. Lze tak pochybovat o věrohodnosti podkladů správních orgánů. Stěžovatel dále uvádí, že všechny závazky vůči městu Ralsko jsou uhrazeny. Přesto však správní orgán a soud rozhodly o uložení povinnosti uhradit základní složku poplatku stěžovatelem, ačkoli měl k dispozici Dohodu o narovnání ze dne 23. 1. 2014. Stěžovatel z opatrnosti ke kasační stížnosti přiložil zpětvzetí návrhu Města Ralsko ze dne 17. 3. 2014. Stěžovatel považuje za nezákonnou povinnost uhradit osobě zúčastněné na řízení poplatky vybrané v rozmezí 1. 6. 2008 – 30. 11. 2008; minimálně část poplatků ohledně odpadů uložených na skládku v listopadu 2008 by neměly být stěžovateli dány k úhradě, jelikož povinnost jejich odevzdání příjemci poplatku platí do 31. 12. 2008 a v předmětném období neměl povinnost je odvádět. Stěžovatel také spatřuje nezákonnost ve způsobu opatřování důkazů žalovaným. Poněvadž tak učinil hromadným oběžníkem s uvedením všech obchodních partnerů, došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti. Stěžovatel se dále domnívá, že poplatek je v podstatě daní, a je na něj nutné aplikovat § 148 daňového řádu ohledně lhůty pro jeho vyměření. Rozhodnutí krajského soudu, jakož i správních orgánů, které rozhodovaly již potřetí, navíc porušuje zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie. Tato řízení znamenají pro stěžovatele neúměrnou zátěž a důvod, pro který byla zahájena, navíc již odpadl. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení o správnosti rozsudku krajského soudu, přičemž má za to, že s většinou stěžovatelovy argumentace se již vypořádaly jak správní orgány, tak krajský soud. Pokud jde o namítanou prekluzi práva poplatek vyměřit, má za to, že nenastala, neboť na předmětné řízení se aplikuje správní řád, nikoli předpisy daňové. Ani za situace, aplikoval-li by se daňový řád, k prekluzi práva vyměřit poplatek nedošlo. Má za to, že způsob výpočtu v původním rozhodnutí je irelevantní, když toto rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno. Pokud jde o poplatky za odpady uložené na skládku v listopadu 2008, žalovaný uvádí, že napadené rozhodnutí se netýká poplatků vybraných v rozhodném období 1. 6. – 30. 11. 2008, nýbrž poplatků vybraných za odpady v tomto období na skládku uložené. Žalovaný má za to, že je nedůvodná rovněž námitka ohledně neexistence pohledávek za stěžovatelem u města Ralsko. Napadené rozhodnutí se totiž týká stavu věci k datu vydání rozhodnutí, a proto nemohou mít na jeho zákonnost vliv skutečnosti nastalé v roce 2014 (dohoda o narovnání, zpětvzetí návrhu města Ralsko, či případné vyrovnání závazků). Pouhá skutečnost, že příjemce poplatku neeviduje dlužné poplatky, neznamená, že stěžovatel odvedl všechny po