2 Azs 299/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 299/2015- 25 - text 2 Azs 299/2015 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Z. Ch., zastoupena Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur, advokátem se sídlem Karolínská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Pražská tř. 558, České Budějovice, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112966-43/ČJ-2015-020023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 A 199/2015 – 12, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované [1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112966-43/ČJ-2015-020023, žalovaná rozhodla o tom, že se podle § 124 odstavec 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodlužuje žalobkyni doba zajištění za účelem jejího správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015, č. j. KRPC112966-12/ČJ-2015-020023, o třicet dnů. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou, kterou se domáhala jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. [2] Krajský soud v Českých Budějovicích předmětnou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 A 199/2015 – 12, neboť dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné. Pokud žalobkyně namítala nepřiměřenost materiálních podmínek svého zajištění, vedoucích k porušení ustanovení článku § 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), krajský soud odkázal na § 130 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož zařízení pro zajištění cizinců provozuje Ministerstvo vnitra prostřednictvím jím zřízené organizační složky, kterou je Správa uprchlických zařízení. Žalobou poukazované nedostatky zařízení pro zajištění cizinců tak nespadají pod zákonnou pravomoc žalované a namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro tento nedostatek pravomoci vůbec dovozovat. [3] Ve vztahu k žalobní námitce týkající se porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, v níž žalobkyně namítala, že v důsledku nedostatečné právní pomoci v zařízení pro zajištění cizinců nebyla schopna zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění, krajský soud uvedl, že ani tato okolnost nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobkyně za účelem jejího správního vyhoštění. Krajský soud dovodil, že pokud by žalobkyni bylo bráněno v přístupu k právní pomoci ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu například v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, avšak tuto možnost žalobkyně ani v době, kdy již byla zastoupena právním zástupcem, nevyužila. [4] Krajský soud poté neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž se žalovaný správní orgán nezabýval realizovatelností vyhoštění žalobkyně. Podle názoru krajského soudu žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, proč považuje důvody zajištění žalobkyně za nadále trvající, a opětovně zdůvodnila, proč nepovažuje přijetí zvláštního opatření za účelem vycestování za dostačující. Dále krajský soud konstatoval, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencionalitou realizace správního vyhoštění cizince nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. V posuzované věci tomu tak však nebylo a ani žalobkyně takovou skutečnost v rámci správního řízení ani v podané žalobě netvrdila. Krajský soud tedy po posouzení všech skutkových okolností věci neshledal žádný důvod, který by měl žalovanou vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění nedojde. V daném případě tak nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potencionální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobkyně. II. Kasační stížnost žalobkyně [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě kasační stížnost opřenou o § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelka namítla, že v důsledku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení došlo k porušení článku 5 odst. 1 a článku 5 odst. 4 Úmluvy. Dále uvedla, že přiměřenost podmínek zajištění je okolností, kterou se žalovaný správní orgán a následně i krajský soud musely zabývat. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je povinností správního orgánu zajistit soulad jeho rozhodnutí nejen s vnitrostátními zákony, ale též s mezinárodními smlouvami. Pokud jde o krajský soud, rozsah přezkumu rozhodnutí o zajištění musí být vždy uskutečněn v takové míře, aby zahrnoval veškeré aspekty mající vliv na zákonnost zajištění jako takového. V případě stěžovatelky nelze považovat rozsah soudního přezkumu za dostatečný, a tím dochází k porušení práva zajištěného cizince na účinný prostředek nápravy podle ustanovení článku 5 odst. 4 Úmluvy. [7] Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát ani tvrzení krajského soudu o tom, že vytváření přiměřených materiálních podmínek zajištění není v kompetenci žalovaného správního orgánu. Po žalované lze žádat, aby se s úrovní materiálních podmínek zajištění seznámila, a jestliže tyto podmínky v určitém zařízení pro zajištění cizinců příslušným mezinárodním smlouvám neodpovídají, může správní orgán o zajištění rozhodnout jen tehdy, proběhne-li výkon zajištění v jiném zařízení, a není-li takového zařízení, pak k zajištění cizince nesmí dojít. Bylo-li rozhodnutí o zajištění přesto vydáno, je povinností soudu na návrh cizince takové rozhodnutí zrušit. [8] Pokud jde o otázku přístupu k právnímu poradenství, stěžovatelka jej považuje za důležitý prvek zkoumaných podmínek zajištění. Povinnost zajistit dostupné právní poradenství tak, jak je koncipována Úmluvou a právem Evropské unie, je přitom povinností pozitivní, neomezuje se pouze na zákaz bránění v přístupu k právní pomoci, jak uvádí krajský soud. Nesplnění této povinnosti tedy musí být v rámci přezkumu zákonnosti zajištění zohledněno. V případě stěžovatelky nedostatečný přístup k právní pomoci způsobil, že ta více jak 70 dnů nemohla realizovat své právo na přezkum zajištění soudem. [9] Stěžovatelka v podané kasační stížnosti také namítla porušení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s článkem 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 12. 2008, č. 2008/115/ES (dále jen „návratová směrnice“), a článku 5 odst. 1 Úmluvy. Z uvedených ustanovení vyplývá požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění bylo nařízeno pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn. Správní orgány jsou tak povinny při rozhodování o zajištění cizince vážit, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. Podle názoru stěžovatelky může mít objektivní překážka realizace vyhoštění nejen právní, ale i faktický charakter. Takovou překážkou je i absence cestovního dokladu spojená s neochotou nebo neschopností zastupitelského úřadu země původu vydat cizinci cestovní doklad v průběhu doby, po kterou může být zajištěn. Proces získávání cestovního dokladu tak může odůvodnit závěr o reálnosti předpokladu pro vyhoštění jen tehdy, je-li rovněž reálné, že se takový doklad v průběhu zajištění cizince podaří získat. Žalovaný správní orgán ani krajský soud však žádný údaj svědčící o reálnosti předpokladu pro získání náhradního cestovního dokladu ve svých rozhodnutích neuvedly. Stěžovatelka v této souvislosti též poukázala na informace získané od Ředitelství služby cizinecké policie, podle nichž za období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 bylo občanům Afghánistánu uloženo celkem 47 správních vyhoštění, realizováno však nebylo ani jedno. Stěžovatelka proto dovozuje, že v době vydání napadeného rozhodnutí existoval odůvodněný předpoklad, že k jejímu vyhoštění do země původu nikdy reálně nedojde. Již v době vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění totiž žalovaný správní orgán disponoval informacemi o tom, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu (zejména pokud nemají cestovní doklad) se dlouhodobě nedaří. Žalovaná pak neuvedla nic, co by odlišovalo případ stěžovatelky od ostatních případů neúspěšně vyhošťovaných Afghánců, a který by svědčil o reálnosti předpokladu jejího vyhoštění. Krajský soud přitom nesprávně dovodil, že správní orgán takovou povinnost neměl. [10] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvy