2 Azs 315/2016 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 315/2016- 14 - text 2 Azs 315/2016 - 17 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: E. M. N. N., zastoupený Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, se sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, č. j. CPR-18504-2/ČJ-2016-930310-V242, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 1 A 75/2016 – 18, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce, státní příslušník Kamerunské republiky, byl dne 26. 4. 2016 kontrolován policejní hlídkou a k prokázání své totožnosti předložil neplatný doklad s porušenou celistvostí. Policejní hlídka pojala podezření, že žalobce pobýval v České republice neoprávněně, a tak jej zajistila. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), následně s žalobcem zahájila řízení ve věci správního vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2016, č. j. KRPA-158492-28/ČJ-2016-000022, uložil správní orgán prvního stupně žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců pro opakované porušování právního předpisu a podle § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 téhož zákona, neboť zde žalobce pobýval bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v délce dvou let. [2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že z výroku vypustila § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a současně zkrátila dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na jeden rok; ve zbývající části je potvrdila. [3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“). Městský soud se především zabýval námitkou nepřiměřeného zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Tento zásah žalobce spatřoval v tom, že dojde k přerušení kontaktu s jeho nezletilým synem. K tomu městský soud poznamenal, že žalobce svou argumentaci vystavěl na skutečnosti, že je biologickým otcem nezletilého D., kterého pravidelně navštěvuje a finančně podporuje. Toto tvrzení správní orgány v zásadě nerozporovaly, avšak uvědomovaly si rozdíl mezi otcovstvím biologickým a právním. Existenci zásahu do soukromého a rodinného života nepopřely, ale dospěly k závěru, že dosáhne pouze intenzity předpokládané zákonem o pobytu cizinců. V tomto kontextu městský soud podotkl, že sama matka nezletilého uvedla, že správní vyhoštění žalobce nepokládá za nijak zásadní zásah do svého života nebo života nezletilého. Kromě toho městský soud zdůraznil, že správní vyhoštění je opatřením dočasným, nikoli trvalým. Relevanci přikládal městský soud také tomu, že žalobce neprokázal významnou míru integrace do společnosti, pracuje zde nelegálně, nehovoří česky a neplatí ani zdravotní pojištění. Prakticky jediné pojítko žalobce s Českou republikou tak představuje jeho biologický syn, na jehož výživu přispívá z peněz získaných nelegální prací. Takovému stavu nelze přiřknout ochranu, která by převážila nad zájmem na dodržování předpisů. Žalobce nadto má dosud zřetelné vazby na zemi svého původu, kde žijí jeho rodiče a sourozenci, a i jeho „podnikání“ je zaměřeno na Afriku. [4] Městský soud dále konstatoval, že správní orgány nemohly po právní stránce přiznat žalobci postavení otce nezletilého, neboť jim takové hodnocení podle § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší. Nemohly si tedy učinit úsudek o otázce osobního stavu, ale byly povinny vycházet z údajů v evidencích, v nichž žalobce nebyl veden jako „matrikový“ otec nezletilého. I když tedy v zásadě nebylo pochyb o biologickém otcovství žalobce, neboť to bylo potvrzeno shodnými tvrzeními žalobce a matky nezletilého, jednalo se ve svém důsledku o tvrzení bezpředmětná, neboť nebyla prokázána relevantními důkazy. [5] Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal městský soud důvodnou, odůvodnění napadeného rozhodnutí měl za přesvědčivé a argumentaci správních orgánů, proč nemohly upřednostnit biologické hledisko před právním, za správnou. Závěrem městský soud dodal, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vždy zásahem do soukromého života cizince, nicméně je třeba dbát na to, aby nebyla překročena zákonem předpokládaná intenzita takového zásahu. K tomu v posuzovaném případě nedošlo. II. Obsah kasační stížnosti [6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné právní posouzení městským soudem a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [7] Nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud uvedl, že o biologickém otcovství stěžovatele nebylo pochyb a současně konstatoval, že o otcovství si správní orgány nemohly učinit úsudek samy, neboť stěžovatel nebyl veden jako matrikový otec nezletilého D. S. Na straně jedné tedy městský soud označil stěžovatele za otce nezletilého a na straně druhé jeho otcovství popřel. [8] Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že věc posoudil až příliš formalisticky. Podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, může k určení otcovství dojít souhlasným prohlášením rodičů. Taková souhlasná prohlášení přitom nepochybně jsou obsažena ve správním spise, a tedy neexistuje důvod, proč by nezletilý nemohl být považován za stěžovatelova syna. Mimoto stěžovatel nedisponuje platným dokladem totožnosti, a tak ani nemá možnost zápisu otcovství v matrice dosáhnout. [9] V žalobě stěžovatel poukazoval na to, že správní orgány neodůvodněně upřednostňovaly obsah rodného listu nezletilého. Městský soud přitom úvahy správních orgánů převzal, přestože sám správním orgánem není, a tak na něj nedopadá § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Kromě toho stěžovatel zdůrazňuje, že rodina představuje primárně biologickou vazbu a sekundárně sociální institut, který je teprve následně regulován právem. To, zda je stěžovatel zapsán jako otec v rodném listu nezletilého, proto není rozhodnou okolností. [10] Správní orgány prakticky nezpochybnily, že stěžovatel má v České republice nezletilého dvouletého syna. Bylo ověřeno, že se s ním pravidelně stýká a přispívá na jeho výživu. Přesto však byl přijat závěr, že správní vyhoštění nebude nepřiměřeným zásahem do stěžovatelova života a že svého syna může finančně podporovat i ze zahraničí. Městský soud navíc tendoval k výkladu, že do soukromého a rodinného života nemůže být zasaženo, pokud stěžovatel není veden v příslušné evidenci jako otec. [11] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, a shledal, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná. [13] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal. [14] Stěžovatel nerozporuje závěr, že pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a nenamítá nepřiměřenou délku doby, po kterou mu není umožněn vstup na území států Evropské unie. Na základě jeho kasační stížnosti je tak třeba posoudit pouze to, zda mělo být biologické otcovství k nezletilému D. S. posouzeno jako překážka správního vyhoštění. [15] Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, „jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní