3 As 125/2015 — Nejvyšší správní soud

3 As 125/2015- 46 - text 3 As 125/2015 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. W., zastoupen JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská ulice 66, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1441/DS/14-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 91/2014 – 47, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Magistrát města Karlovy Vary rozhodnutím ze dne 15. 4. 2014, č. j. 25135/OD/ 13-16/Mar, zamítl žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o udělení řidičského oprávnění skupiny B. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatel neprokázal existenci obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 písm. d), ve spojení s § 2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“). Stěžovatel se proti prvoinstančnímu rozhodnutí bránil odvoláním, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1441/DS/14-3, zamítnuto a prvoinstanční správní rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž namítl, že správní orgány vycházely z nesprávných skutkových i právních závěrů, neboť nebylo prokázáno, že by na území České republiky neměl obvyklé bydliště. Odvolával se především na potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky, nájemní smlouvu k bytu v K. V., doklady o úhradě nájemného a výpis ze živnostenského rejstříku. Konstatoval, že uvedené dokumenty jeho obvyklý pobyt dokládají. Dále nesouhlasil s hodnocením některých důkazů a s výsledky pobytové kontroly. Vyjádřil též přesvědčení, že předložil-li v řízení veřejné listiny prokazující jeho pobyt, bylo na správních orgánech, aby prokázaly, že bydliště v České republice nemá. V závěru argumentoval, že byl-li přijat k výuce v autoškole a připuštěn ke složení příslušné zkoušky, musel být způsobilý i k získání řidičského oprávnění. Rozsudek Krajského soudu v Plzni Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 91/2014 – 47, správní žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud především zaměřil svou pozornost na výklad pojmu „obvyklé bydliště“. Vyšel přitom z vlastních předcházejících rozhodnutí, v nichž se uvedenou problematikou zabýval. V souladu s nimi také v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že dokumenty předložené stěžovatelem ve správním řízení nebyly dostatečným důkazem k prokázání jeho obvyklého bydliště v České republice. Potvrzení o přechodném pobytu totiž neprokazuje, že určitá osoba pobývá na území České republiky po dobu požadovaných 185 dnů. Stejně tak neprokazují obvyklé bydliště ani další předložené listiny. Krajský soud poukázal také na šetření pobytové kontroly a na informace příslušných orgánů Spolkové republiky Německo, které tvrzení stěžovatele nepotvrdily. Krajský soud odkázal rovněž na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se k posouzení obvyklého bydliště vztahuje. V souladu s ní konstatoval, že obvyklé bydliště by nemohl prokázat ani výpis z katastru nemovitostí, nebo živnostenského rejstříku, popřípadě doklad o přidělení rodného čísla, a proto krajský soud tyto důkazy ani neprováděl. Ze všech uvedených materiálů potom dospěl k závěru, že stěžovatel žádné použitelné důkazy v řízení nepředložil. Závěrem krajský soud poznamenal, že na splnění podmínek pro udělení řidičského oprávnění nelze usuzovat ani podle toho, že byl stěžovatel přijat k výuce v autoškole. Provozovatel autoškoly je sice nositelem povinnosti přijmout k výcviku jen osoby splňující podmínky plynoucí ze zákona o silničním provozu a porušení této povinnosti zakládá deliktní odpovědnost provozovatele; uvedená povinnost a hrozba sankce však nepředstavují záruku, že k výuce budou přijaty jen osoby podmínky splňující. Nakonec krajský soud odmítl stěžovatelem uváděné judikáty Soudního dvora, neboť v nich byla řešena jiná problematika, a na danou věc je tudíž není možné aplikovat. Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 8. 6. 2015 napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že krajský soud jednotlivé skutečnosti nesprávně posoudil a chybně zhodnotil také navržené důkazy. Podotýká, že správní orgány věc interpretují záměrně v jeho neprospěch. Také rozhodnutí, z nichž krajský soud citoval, podle stěžovatele na nyní posuzovaný případ nedopadají, neboť jeho argumentace byla zcela odlišná. Stěžovatel opětovně uvádí, které doklady k prokázání svých tvrzení předložil a jaké závěry z nich vyplývají. Má za to, že správní orgány neuvedly objektivní důvody ke zpochybnění důkazů a jejich postup tak vykazuje prvky svévole. Konkrétně poukazuje na chybné hodnocení nájemní smlouvy. Dle stěžovatele zcela jiný přístup zvolily ve vztahu k důkazům v jeho neprospěch. Upozorňuje také, že se krajský soud nezabýval „neúplnou a matoucí“ žádostí (výzvou) o zjištění jeho přechodného pobytu a za neprůkaznou pokládá zprávu poskytnutou orgány Spolkové republiky Německo. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neposoudil ve všech souvislostech otázky související s jeho přijetím k výuce a výcviku řidiče. Uvádí, že soud řešil jen odpovědnost provozovatele autoškoly, ale vyhnul se hodnocení odpovědnosti správního orgánu dle § 54 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. Rozpor spatřuje především v tom, že ačkoli jej prvoinstanční správní orgán připustil ke složení zkoušky odborné způsobilosti, sám následně rozhodl o neudělení řidičského oprávnění. Přitom platí, že nesplňuje-li osoba podmínku obvyklého bydliště, neměla by být připuštěna ani ke složení zmiňované zkoušky. Podle stěžovatele nelze tuto logickou posloupnost rozdělovat, neboť kontinuita rozhodování a legitimní očekávání musí být v řízení zachováno. Stěžovatel má za to, že uvedenou problematikou se krajský soud dostatečně nezabýval. V závěru vyjadřuje stěžovatel pochybnosti nad výkladem posuzované problematiky učiněným za pomoci evropské legislativy. Má za to, že evropské předpisy byly implementovány do zákona o silničním provozu a nebylo proto na místě, aby krajský soud provedl extenzivní výklad bez ohledu na skutečnost, jak byla evropská legislativa zapracována v českém právním řádu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve stručném vyjádření pouze podotkl, že se kasační námitky shodují s předcházející argumentací stěžovatele, a odkázal proto na svá dřívější vyjádření. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle § 106 s. ř. s. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel poměrně obecným způsobem namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], aniž by z obsahu kasační stížnosti bylo zřejmé, které úvahy za nepřezkoumatelné pokládá a proč. Nejvyšší správní soud je nicméně povinen zabývat se nepřezkoumatelností také z moci úřední, a přidává proto alespoň obecné hodnocení této problematiky. Ve vztahu k problematice (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí lze za inspirativní označit již zcela ustálené závěry zdejšího soudu, podle nichž je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, případně rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností rovněž v případě, že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek ze dne 23. 12. 2005, č