3 Azs 88/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 88/2015- 33 - text pokračování 3 Azs 88/2015 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce A. T. P., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, č. j. 2 A 9/2015 - 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 7. 1. 2015, č. j. MV-170103-3/OAM-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-16544-2/ČJ-2014-930310-V243 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím zamítlo Ředitelství služby cizinecké policie žádost žalobce o obnovu řízení o jeho správním vyhoštění, uloženého mu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v řízení zakončeném rozhodnutím Ředitelstvím služby cizinecké policie ze dne 18. 2. 2013, č. j. CPR-14836/ČJ-2012-960310-V243. Prvostupňový orgán obnovu tohoto řízení nepovolil, neboť nebyl naplněn žádný z důvodů vyplývajících z ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; městský soud svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 2 A 9/2015 - 31, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že v souzené věci je zásadní otázkou, zda lze za důvod obnovy řízení o správním vyhoštění považovat usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, č. j. 99 T 2014/1900 (dále též jen „usnesení trestního soudu“), kterým tento soud vyslovil, že trest (soudního) vyhoštění, který byl žalobci uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, č. j. 7 T 84/97 - 346, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1998, č. j. 2 To 21/1998, je promlčen. Městský soud považoval za nutné nejprve vyřešit, zda usnesení trestního soudu má charakter konstitutivní nebo deklaratorní, neboť teprve v návaznosti na to lze zodpovědět otázku, jaký dopad má konstatování, že je trest soudního vyhoštění promlčen, na (tomuto usnesení předcházející) řízení o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. První dílčí otázku městský soud uzavřel s tím, že usnesení trestního soudu, vydané podle § 94 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), má konstitutivní charakter a jeho právní mocí se tedy zakládají práva a povinnosti účastníků řízení. S důrazem na to, že uvedené usnesení trestního soudu v době řízení o správním vyhoštění ještě neexistovalo a že promlčení uděleného trestu nemá za následek zánik povinnosti vyplývající z odsuzujícího rozsudku (jde o pouhé konstatování, že uložený trest již nelze vykonat), dospěl městský soud k závěru, že promlčení výkonu trestu nemůže představovat dříve neznámou skutečnost, která by existovala v době řízení o správním vyhoštění žalobce. Nedošlo-li navíc usnesením trestního soudu ke zrušení či změně trestních rozsudků a podstata uloženého trestu vyhoštění nebyla dotčena (tj. nedoznal-li trest vyhoštění změn a nebyl zrušen), nelze ani konstatovat, že by se provedené důkazy staly nepravdivými. Podmínky pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu proto naplněny nebyly. Co se týče důvodu obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, městský soud upozornil, že při ústním jednání právní zástupce žalobce uznal, že v souzené věci důvod obnovy řízení tento důvod pro povolení obnovy řízení naplněn nebyl, a proto se jím soud již v podrobnostech nezabýval. Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především městskému soudu vytýká, že nedostatečně přezkoumal postup správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a že napadený rozsudek zatížil nezákonností, neboť jej nedostatečně a nepřesvědčivě zdůvodnil a nevypořádal se se všemi žalobními námitkami. Taktéž správní rozhodnutí jsou nesprávná a nepřezkoumatelná; pokud městský soud tyto nedostatky neodhalil a nenapravil, přenesl je do rozhodnutí soudního. Stěžovatel dále uvádí, že ve správním řízení byly porušeny principy obsažené v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu a dále ustanovení § 50 odst. 3 téhož zákona, neboť Ředitelství služby cizinecké policie nezjistilo všechny rozhodné okolnosti případu, nepřihlédlo k jeho specifikům a nešetřilo oprávněné zájmy žalobce, ač se jedná o řízení zahájené z moci úřední, v němž má být účastníku uložena povinnost. V konkrétní rovině pak stěžovatel uvádí, že základem pro uložení správního vyhoštění a zejména pro užití přísnějšího ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo právě jeho dřívější pravomocné odsouzení trestním soudem mj. k trestu vyhoštění, jehož výkon měl stěžovatel mařit. Vzhledem k tomu, že trest soudního vyhoštění byl promlčen, žádal stěžovatel obnovu řízení o správním vyhoštění, protože má za to, že se za této situace nemohl dopustit maření výkonu rozhodnutí, kterými byl tento trest uložen. Dospěl-li městský soud k závěru, že usnesení trestního soudu o promlčení trestu vyhoštění má konstitutivní povahu, a odrazil-li se od tohoto závěru při úvahách, zda toto usnesení může představovat skutečnost, která existovala v době původního řízení a může být důvodem obnovy řízení, stěžovatel upozorňuje, že správní orgány k této otázce zaujaly odmítavý postoj na podkladě názoru, že usnesení trestního soudu je svým charakterem deklaratorní. Z uvedeného důvodu stěžovatel vyjadřuje překvapení nad tím, jak vůbec mohl městský soud správní rozhodnutí aprobovat, má-li za to, že usnesení trestního soudu je povahy konstitutivní. Namítá proto, že městský soud potvrdil rozhodnutí správních orgánů na podkladě zcela jiného skutkového stavu. V další části kasační stížnosti vyjadřuje stěžovatel nesouhlas s názorem městského soudu, že v daném případě neexistuje rozumná pochybnost o správnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle jeho názoru totiž pro povolení obnovy řízení postačuje i jen pochybnost o tom, zda předestřené okolnosti nemohou být důvodem obnovy. Byl-li v souzené věci trest vyhoštění promlčen, pak zde taková pochybnost jednoznačně existuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že nikdy netvrdil, že usnesení trestního soudu má za následek zrušení trestu vyhoštění, je však přesvědčen, že důsledky zmíněného usnesení mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem řízení o správním vyhoštění. Jestliže je stěžovateli vytýkáno, že mařil výkon soudního rozhodnutí, tedy že nerespektoval výkon trestu vyhoštění, a následně se zjistí, že uložený trest byl promlčen, pak rozhodnutí o správním vyhoštění nutně stojí na velmi chatrných základech, je založeno na důkazech, které se ukázaly nepravdivými a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ačkoli správní orgány stíhala povinnost zjistit tyto skutečnosti i bez návrhu. Městský soud se navíc nadbytečně soustředil na to, zda byl předchozí odsuzující rozsudek zrušen, či nikoli, neboť stěžovatel na tomto tvrzení svou argumentaci nestavěl. Závěrem kasační stížnosti poukazuje stěžovatel na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (například na rozsudek ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46; všechny rozsudky zdejšího soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz), která dává návod, jak by odůvodnění rozsudku mělo být konstruováno. Dodává, že řádné odůvodnění je podle ustálené judikatury součástí práva na spravedlivý proces [odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, či ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (všechny nálezy jsou dostupné z http://nalus.usoud.cz), a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130]. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k novému projednání. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za po