4 Ads 152/2015 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 152/2015- 28 - text 4 Ads 152/2015 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: J. K., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 6. 2015, č. j. 58 Ad 4/2014 – 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2014, č. j. MPSV-UM/7/14/4S-LBK (dále též „první napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 192477/13/LB, kterým bylo rozhodnuto o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory - příspěvku na bydlení za rozhodné období měsíců červenec 2012 až červenec 2013 ve výši 55.749 Kč a o povinnosti vrátit uvedený přeplatek do 31. 1. 2014. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2014, č. j. MPSV-UM/5/14/4S-LBK (dále též „druhé napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 192429/13/LB, kterým bylo rozhodnuto o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory - příspěvku na bydlení za rozhodné období měsíců leden 2012 až červen 2012 ve výši 26.748 Kč a o povinnosti vrátit uvedený přeplatek do 31. 1. 2014. [2] Žalovaný v odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí uvedl, že dne 22. 8. 2012 požádala žalobkyně o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení s nárokem ode dne 1. 7. 2012. V této žádosti však žalobkyně neuvedla pravdivé údaje, neboť neoznačila všechny osoby, které byly v bytě společně s ní hlášeny k trvalému pobytu, což mělo vliv na výši a výplatu dávky. Teprve až dne 5. 11. 2013 žalobkyně podala žádost o vyloučení dcery A. K., nar. X a jejího syna (vnuka žalobkyně) nezl. M. J., nar. X, trvale hlášených na adrese pobytu žalobkyně, z okruhu společně posuzovaných osob pro dávky státní sociální podpory, a to ode dne 1. 11. 2012. Učinila tak na základě zjištění Úřadu práce, že žalobkyně tyto osoby nikdy neuváděla v žádosti o dávku státní sociální podpory jako osoby společně posuzované, ačkoliv byly v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu. Její dodatečná žádost o vyloučení dcery a vnuka z okruhu společně posuzovaných osob za dobu minulou byla zamítnuta z toho důvodu, že nelze do minulosti vylučovat osoby společně posuzované, což potvrdila i judikatura Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že tyto dvě osoby se podle prohlášení samotné žalobkyně nezdržují na území České republiky, ale dcera A. již od roku 2007, tedy i ke dni 1. 1. 2012 a její syn se ke dni 12. 2. 2013 zdržují v Irsku, kde je středisko jejich zájmů, není u nich splněna podmínka bydliště na území České republiky; stěžovatelce proto nevznikl nárok na předmětnou dávku od 1. 1. 2012. Proto je žalobkyně povinna vrátit dávky vyplacené za období červenec 2012 až červen 2013, v celkové výši 55.749 Kč. [3] K námitkám žalobkyně žalovaný uvedl, že při podání žádosti o dávku státní sociální podpory žalobkyně uvedla, že je vlastníkem bytu, označila další osobu společně hlášenou k trvalému pobytu (nezletilou dceru E. K.) a v neposlední řadě prohlásila, že veškeré údaje jsou pravdivé. Žalovaný nepřisvědčil její námitce, že si údaje o trvalém pobytu dalších osob měl sám zjistit, protože pokud žadatel při uplatnění žádosti o dávku tuto skutečnost neuvede a jestliže nedá písemný souhlas k ověření údajů, pak nemůže (nemá důvod) Úřad práce tyto údaje ověřit. K námitce žalobkyně, že nemohla tímto stavem vzniknout žádná škoda, tudíž nemohl vzniknout přeplatek, žalovaný vysvětlil, že s účinností od 1. 1. 2012 došlo ke změně právní úpravy státní sociální podpory tak, že podmínkou pro nárok na tuto dávku je, že fyzická osoba a osoby s ní společně posuzované mají na území České republiky bydliště. Tyto společně posuzované osoby (K. A., narozena X a J. M., narozen X) však nesplňují podmínku bydliště na území České republiky, tudíž žalobkyni nevzniká nárok na dávku; pokud jí byla vyplacena, vznikl přeplatek, který musí vrátit. [4] K dotazu žalobkyně, zda na ní požadovaná částka 55.749 Kč je neprávem přijatým plněním, žalovaný uvedl, že …„na odpovědnost za přeplatek se vztahují – jelikož tato není v zákoně podrobně upravena – se přiměřeně použijí principy upravující v právu odpovědnost za škodu (z dikce § 62 odst. 1 je zřejmé, že sankce zde uvedená odpovídá právě částce, o kterou stát přišel vyplacením dávky, k jejímuž vyplacení nebyly dány zákonné podmínky – nejedná se o sankci ve smyslu trestu – pokut). Musí být tedy dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem zde: neuvedení osob do formuláře žádosti o vyplacení dávky 55 749 Kč. Pokud by však tyto osoby byly ve formuláři řádně označeny (a za předpokladu, že správní orgán by jednal v souladu se zákonem a principy ovládajícími správní řízení), dávka v celkové výši 55 749 Kč by byla vyplacena.“ [5] Žalovaný v odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí ve vztahu k povinnosti žalobkyně vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory - příspěvek na bydlení za období leden 2012 až červen 2012 ve výši 26.748 Kč, zopakoval tutéž právní argumentaci jako v odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí. [6] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci žalobu ze dne 5. 3. 2014, v níž popsala, že první žádost o dávku státní sociální podpory podala již koncem roku 2004, kdy s ní v bytě bydlela jen její nezletilá dcera E. K.. Její bytová situace, jakož i počet osob v bytě trvale bydlících, se od té doby nezměnila. Až v roce 2013 úřad práce s ní začal řešit, zda na adrese, kde bydlí, je hlášena k pobytu i její zletilá dcera A. K. a syn dcery M. J.. Úřad práce ji teprve tehdy poučil, že je nutné uvést tyto osoby do žádosti o dávku a doložit jejich příjmy, nebo že je možné je na základě nové žádosti vyloučit z okruhu společně posuzovaných osob. Žalobkyně přitom následně doložila, že její dcera A. K. trvale žije od roku 2007 v Irsku. Úřad práce na základě toho dne 17. 9. 2013 rozhodl, že se tyto osoby neposuzují jako společně posuzované, avšak až ode dne 5. 8. 2013. Následně však byla se žalobkyní zahájena dvě řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory – příspěvku na bydlení. V průběhu těchto řízení přitom žalobkyně dokládala, že dcera A. K. žila již od roku 2002 mimo bydliště žalobkyně. Žalobkyně především namítala, že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném výkladu pojmu „přeplatek na dávce“. O přeplatek se totiž jedná v případě, kdy takový přeplatek v důsledku jednání žadatele o dávku skutečně vznikl, tj. kdy byla vyplacena vyšší dávka, než jaká vzniklé sociální situaci odpovídala. V jejím případě však přeplatek nevznikl, neboť skutkové okolnosti na straně žalobkyně přiznání příspěvku odůvodňovaly. Dávka jí byla vyplácena ve správné výši bez ohledu na uvedení či neuvedení údajů o dalších k pobytu hlašených osobách. Napadená rozhodnutí se podle žalobkyně opírají o nesprávný výklad § 7 odst. 6 zákona o státní sociální podpoře, neboť neměla být vydána dříve, než úřad práce rozhodl o vyloučení její dcery A. K. (a jejího syna) z okruhu společně posuzovaných osob ve vztahu k celému období, ve kterém byly pro to dány důvody. Z uvedeného ustanovení přitom rozhodně neplyne, že by mohlo mít účinky pouze do budoucna. Pokud by zákonodárce takové omezení zamýšlel, musel by je v ustanovení výslovně uvést. Napadená rozhodnutí navíc vycházejí z nesprávného výkladu zákonného znaku skutkové podstaty odpovědnosti za přeplatek, jímž je porušení zákonné povinnosti žadatele o dávku či příjemce dávky. Dle žalobkyně je třeba rozlišovat mezi povinností uvést pravdivé údaje o trvalém pobytu třetích osob, neboť pro takový případ by musel zavést adekvátní oprávnění žadatele tyto údaje zjišťovat. Zákon nemůže ukládat povinnost, jejíž splnění je nemožné. Žalobkyně tudíž zastává názor, že po žadatelích nelze objektivně požadovat vědomost o údajích o trvalém pobytu třetích osob, neboť k jejich zjištění by musely mít tomu odpovídající oprávnění. Právní předpisy naopak ukládají správnímu orgánu, aby vycházel z údajů v registru obyvatel, které jsou mu – na rozdíl od žadatelů – bez omezení přístupné. Napadená rozhodnutí tak zcela pomíjí tvrzení žalobkyně, že uvedení nesprávných (či neúplných) údajů v žádosti nezavinila. Znalost těchto údajů není samozřejmá, předpokládá vysokou míru znalosti právních předpisů rozlišujících mezi pojmy jako je „trvalý pobyt“, „bydliště“, trvalé bydliště“, společná domácnost“ a podobně. Žadatelé o dávky jsou přitom osoby s nízkým nebo žádným příjmem, tedy osoby sociálně slabé. Ze zákona ne