4 As 276/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 276/2015- 28 - text 4 As 276/2015 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové a v právní věci žalobce: Ch. T., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 15 A 115/2013 – 55, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013, č. j. 3672/2013, JID: 99874/KUUK, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 4. 2013, č. j. MmM/046938/2013/OSČ/KB, kterým neudělil žalobci řidičské oprávnění skupiny „C“, neboť neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky podle § 82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). [2] Žalovaný stejně jako správní orgán prvního stupně neshledal žalobcem předložené doklady za dostačující pro doložení splnění podmínky obvyklého bydliště podle § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 2 písm. hh) téhož zákona. Žalobce totiž nedoložil obvyklé bydliště osobními vazbami, jako jsou např. soužití ve společné domácnosti či rodinné vazby. Doklady předložené žalobcem pouze dokládají právo žalobce zdržovat se na území České republiky se zajištěným ubytováním, neprokazují však splnění podmínky obvyklého bydliště ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. K námitce, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu se správním řádem, žalovaný poukázal na závěr č. 115 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 8. 6. 2012. Uvedl, že se s tímto závěrem ztotožňuje a že aplikace § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, byla v daném případě nadbytečná, neboť žalobci byl v daném případě řádně oznámen konec shromažďování podkladů k vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, a mohl se tedy seznámit se všemi podklady a vyjádřit se k nim. K námitce o nezákonnosti shromažďování důkazů žalovaný připomněl obsah § 1 odst. 2, § 2 odst. 1 a § 3 správního řádu, jakož i § 82 odst. 5 a § 129 zákona o silničním provozu, přičemž uvedl, že správní orgány nejsou při vyřizování žádostí o udělení určitého práva účastníkům řízení pouhými pasivními distributory potvrzení, osvědčení nebo dokladů, aniž by si mohly ověřit relevantnost dokládaných údajů. Principy spolupráce správních orgánů České republiky a Rakouska jsou upraveny mezinárodní smlouvou publikovanou pod č. 15/1988 Sb., proto nelze vzájemné poskytování informací mezi českými a rakouskými správními orgány považovat za nezákonné. Spolupráce, ke které došlo v posuzovaném případě, odpovídá § 42 a § 50 odst. 1 správního řádu, neboť oprávnění k řízení motorových vozidel získané v České republice, lze uplatňovat nejen v České republice, ale také v Rakousku. Spoluprací a výměnou informací mezi správními orgány byla nadto chráněna žalobcova práva. Žalovaný nepřisvědčil tvrzení žalobce, že správní orgán prvního stupně byl povinen respektovat doložené důkazní prostředky, protože posuzování obvyklého bydliště nepodléhá volnému hodnocení důkazů a poukázal v této souvislosti opět na § 3 a § 50 odst. 3 a 4 správního řádu. V závěru vytknul správnímu orgánu prvního stupně skutečnost, že přijal žádost žalobce o vydání řidičského průkazu ve stavu, kdy žalobce současně s podáním podepsal též převzetí řidičského průkazu. Toto pochybení však neshledal natolik závažné, aby mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. [3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž poukázal na doklady, které doložil ke své žádosti, a namítal, že žalovaný ustanovení § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu vykládá natolik restriktivně, až je činí nesplnitelnými. K naplnění pojmu trvalého pobytu podle zákona o silničním provozu podle žalobce postačuje, když mu bylo vydáno potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky, zvláště když u cizince majícího evidenčně hlášenu adresu pobytu na území České republiky je tato skutečnost v rámci pobytových kontrol zkoumána. Jelikož předložil potvrzení o přechodném pobytu, měl za to, že tím doložil adresu na území České republiky a že nemusel nic dalšího dokazovat. Žalobce vyslovil přesvědčení, že národní úprava je pro něj příznivější než čl. 12 směrnice č. 2006/126/ES definující pojem obvyklého bydliště, proto bylo na místě aplikovat tento výhodnější vnitrostátní režim. Výhodnější právní úpravy obsažené ve směrnici se přitom může dovolávat pouze soukromá osoba, nikoli stát. Zdůraznil přitom, že správní orgány nemohly přezkoumávat správnost nebo platnost dokladu vydaného podle zákona o pobytu cizinců dokládajícího jeho přechodný pobyt na území republiky. Odkaz žalovaného na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 132/2010 – 81, který učinil v rámci výkladu legislativního pojmu obvyklého bydliště, je podle žalobce nepřiléhavý, neboť se jednalo o skutkově a právně zcela odlišný případ. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že správní orgány jsou vázány zásadou zákonné teorie důkazní, neboť § 92 odst. 4 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), výslovně stanoví důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat svůj obvyklý pobyt. Správní orgán za takové situace proto nemá podle žalobce zkoumat správnost předložených listin prokazujících obvyklé bydliště. Správní orgány řízení zatížily podstatnými vadami, neboť nebylo osvětleno, v čem shledávají skutečný důvod údajné nepravdivosti listiny. Vycházely toliko ze svých subjektivních domněnek, resp. z protizákonně obstaraných podkladů, které nic neprokazují. Správní orgány odkazují na zdroje z internetu, neuvedly však, o jaké zdroje se má jednat. Specifikovány, resp. doloženy nejsou ani přípisy zahraničních úřadů, přičemž není zřejmé, v jakém procesním rámci byly obstarány. Správní orgán nemůže v případě absence relevantní právní úpravy bez dalšího komunikovat se zahraničními úřady a přihlížet k jejich přípisům. Žalobce nesouhlasil také s tím, jakým způsobem správní orgány komunikovaly s Policií České republiky a k jakým závěrům na základě těchto reakcí dospěly. Odkaz žalovaného na veřejný zájem, kterým tuto aktivitu vysvětluje, považuje žalobce za nedostatečný, neboť správní orgány nespecifikovaly, v čem tento veřejný zájem spatřují. Veřejným zájmem přitom rozhodně nemůže být veřejný zájem Rakouska. Správní orgány porušily zákon tím, že žádaly policii o sdělení, resp. o prověření fyzické přítomnosti žalobce v jeho bydlišti. Pokud správní orgán setrvává na svém názoru, že šlo o úkon v rámci správního řízení, pak v takovém případě o tomto úkonu měl být žalobce vyrozuměn a správní orgány porušily jeho procesní práva, když tak neučinily. Rozhodně nelze tento nedostatek zhojit tím, že účastník řízení má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, zvláště když policie nepořídila o této kontrole procesně použitelný důkazní prostředek. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. [4] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 15 A 115/2013 – 55, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud připomněl, že podle § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu se obvyklým bydlištěm na území České republiky rozumí místo trvalého pobytu fyzické osoby, popřípadě místo, kde pobývá alespoň 185 dnů v roce z důvodu osobních vazeb, kterými jsou zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, popřípadě podnikání, výkon jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky. Obvyklým bydlištěm je rovněž místo, kde fyzická osoba pobývá z důvodů osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou. Krajský soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, podle kterého pro interpretaci shora uvedených ustanovení je třeba přihlédnout ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. 12. 2006 o řidičských průkazech. Krajský soud s ohledem na uvedený závěr Nejvyššího sp