5 Afs 79/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 79/2015- 32 - text 5 Afs 79/2015 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Ing. A. K., zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Přibylem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (původní žalovaný: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 6 Af 3/2010  43, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 6 Af 3/2010  43, s e r u š í . II. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 11. 11. 2009, č. j. 14331/09-1400-805764, č. j. 14330/09-1400-805764, č. j. 14328/09-1400-805764, č. j. 14327/09-1400-805764, č. j. 14329/09-1400-805764 a č. j. 14326/09-1400-805764, s e r u š í a věci s e v r a c e j í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 142 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Přibyla, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení Platebními výměry ze dne 15. 7. 2009, č. j. 212428/09/006962100799, č. j. 212447/09/006962100799, č. j. 212545/09/006962100799, č. j. 212513/09/006962100799, č. j. 212608/09/006962100799 a č. j. 212593/09/006962100799, Finanční úřad pro Prahu 6 žalobkyni vyměřil daň z převodu nemovitostí v celkové výši 286 389 Kč, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínky pro osvobození od daně dle § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v relevantním znění (dále jen „zákon o trojdani“). Proti těmto rozhodnutím se žalobkyně bránila odvoláními, v nichž tvrdila, že na smlouvách o převodu předmětných nemovitostí figurovala pouze formálně, jelikož se nacházely ve společném jmění manželů a její manžel, Ing. I. K., v rámci své podnikatelské činnosti postavil bytový dům a bytové jednotky (včetně příslušného podílu na společných částech domu a na pozemku - pozn. NSS) v rámci této činnosti také převedl. Jelikož takový převod splňoval podmínky osvobození od daně dle § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani, měla žalobkyně za to, že se toto osvobození vztahovalo i na ni. Finanční ředitelství pro hl. město Prahu však rozhodnutími ze dne 11. 11. 2009, č. j. 14331/09-1400-805764, č. j. 14330/09-1400-805764, č. j. 14328/09-1400-805764, č. j. 14327/09-1400-805764, č. j. 14329/09-1400-805764 a č. j. 14326/09-1400-805764, odvolání zamítlo. V odůvodnění odkázalo na § 8 odst. 2 zákona o trojdani upravující případy, kdy byla převáděna nemovitost ve společném jmění manželů. Poplatníkem se dle daného ustanovení stával každý z nich samostatně, přičemž zde byla konstruována fikce stejných podílů. Skutečnosti rozhodné pro vyměření daně tak bylo nutné posuzovat u každého z nich zvlášť. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). S účinností od 1. 1. 2013 byla podle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jednotlivá finanční ředitelství zrušena, a jejich právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž městský soud nadále v řízení pokračoval jako s žalovaným. Rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 6 Af 3/2010  43, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vycházel především z argumentace finančních orgánů, které neakceptovaly názor, že pokud podmínky osvobození od daně podle § 20 odst. 7 zákona o trojdani splnil jeden z manželů, bylo nutné považovat převod za osvobozený jako celek. Převod byl dle městského soudu osvobozen pouze v případě, že poplatník splňoval zákonné podmínky pro osvobození. Námitku žalobkyně ohledně diskriminace sezdaných podnikatelů vůči svobodným neshledal soud důvodnou. Diskriminační zacházení by mohlo vzniknout pouze tehdy, pokud by osvobození nebylo přiznáno osobám ve stejném postavení za stejných podmínek, samotný rodinný stav však nebyl pro osvobození právně významný a pokud bylo pro podnikatele stanoveno jiné zacházení než pro jejich manželky, jednalo se o rozlišení na základě odlišného postavení těchto subjektů. II. Obsah kasační stížnosti Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s výkladem § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani, podle něhož byl osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k bytu v nové stavbě a k bytu, který vznikl změnou dokončené stavby, a byt nebyl dosud užíván, jednalo-li se o převod bytu podle zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a jestliže převodcem byla fyzická či právnická osoba a převod byl prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou byla výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo předmětem jejich činnosti byla výstavba nebo prodej staveb a bytů. Dle stěžovatelky městský soud nesprávně dovodil vázanost osvobození na osobu poplatníka. Stěžovatelka má naopak za to, že použití daného ustanovení bylo podmíněno samotným převodem a jeho okolnostmi. Stěžovatelka je toho názoru, že podmínka podnikatelské činnosti převodce byla splněna, neboť manželé jsou převodci společně a nerozdílně. Společné jmění manželů je vlastnickým společenstvím sui generis, v jehož rámci nelze stanovit jednotlivé podíly na věci spadající do společného jmění, přičemž s každou věcí náležící do společného jmění může každý s manželů nakládat samostatně, pouze s tím, že pokud tak činil v daném období nad rámec obvyklé správy majetku, jednalo se sice o úkon neplatný, ale pouze relativně, tedy jen pokud by se druhý z manželů neplatnosti dovolal. Stěžovatelka se svým manželem tudíž prováděli u každé bytové jednotky pouze jeden převod, na rozdíl od společníků v rámci podílového spoluvlastnictví, v jejichž případě dochází k samostatnému převodu pro každý spoluvlastnický podíl. Z toho dle stěžovatelky vyplývá, že pokud podmínku souvislosti s podnikatelskou činností týkající se výstavby nebo prodeje bytů splnil alespoň jeden z manželů, bylo nutné tuto skutečnost vztáhnout na celý převod. Stěžovatelka se také nemůže ztotožnit s názorem městského soudu, který posoudil jako nepřípadnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala. Zdůraznila především význam rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Afs 6/2003 – 53 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), který se zabýval osvobozením převodu nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů z důvodu vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti jedním z manželů. Nejvyšší správní soud v něm dle stěžovatelky respektoval povahu bezpodílového spoluvlastnictví a princip věcného osvobození, když splnění, resp. nesplnění podmínek pro osvobození od daně vztáhl na vklad jako takový, neposuzoval je tedy samostatně ve vztahu ke každému z manželů. Obdobně stěžovatelka považuje za chybný názor městského soudu, že na věc nedopadá rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 2 Afs 212/2006  147. Stěžovatelka zdůrazňuje především část odůvodnění rozsudku týkající se teleologického výkladu daného ustanovení. Spolu s další judikaturou tato argumentace dle stěžovatelky ukazuje na rozpor odůvodnění městského soudu s teleologickým výkladem, podle něhož je jedním z účelů daného ustanovení zbytečně nenavyšovat cenu novostaveb o zaplacenou daň, s čímž se neslučuje povinnost druhého z manželů část daně zaplatit. Stěžovatelka má dále za to, že smyslem § 8 odst. 2 zákona o trojdani, jakkoli považuje toto ustanovení za nesystémové, nebylo stanovit pro každého z manželů odděleně podmínky pro osvobození. Hmotněprávní úprava osvobození byla dána v § 20 odst. 7 zákona o trojdani, zatímco § 8 odst. 2 zákona o trojdani byl ustanovením procesním, které upravovalo, kdo byl povinen podat daňové přiznání a případně plnit další daňové povinnosti, nebylo však relevantní pro uplatnění osvobození od daně. Stěžovatelka v daném kontextu připomíná i změnu charakteru daňové povinnosti manželů na základě zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření o dani z nabytí nemovitých věcí“), podle něhož manželé při nabytí nemovitosti do společného jmění jsou poplatníky daně společně a nerozdílně. Na závěr stěžovatelka namítá, že chybný je rovněž závěr městského soudu, podle něhož uplatněný výklad nebyl diskriminační. Rodinný stav poplatníka se fakticky stával z hlediska podmínek osvobození relevantním, ačkoliv by dle zákona neměl být brán v potaz, a to tím, že uvedený výklad zákon