6 As 158/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 158/2015- 36 - text 6 As 158/2015 -38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: O. J., zastoupen JUDr. Radimem Dvorským, advokátem, se sídlem Národní třída 32, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2011, č. j. S-MHMP 101140/2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 A 22/2012 - 44, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 A 22/2012 - 44, s e r u š í . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci s e v r a c í zaplacené soudní poplatky za žalobu a za kasační stížnost v celkové výši 8.000 Kč, kterážto částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radima Dvorského, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Usnesením ze dne 9. 12. 2010, č. j. 41/DS/10, Úřad městské části Praha 5 (dále jen „prvostupňový správní orgán“) zrušil Osvědčení o státním občanství České republiky žalobce, vydané Obvodním úřadem městské části Praha 5 (dále jen „obvodní úřad“) dne 4. 8. 1997, pod č. j. 3/J/97, a to s účinky ode dne vydání tohoto osvědčení, tj. ode dne 4. 8. 1997. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 5. 2011, č. j. S-MHMP 101140/2011, odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. [2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 A 22/2012 - 44, zamítl. Městský soud zjistil, že osvědčení o státním občanství České republiky č. j. 3/J/97 bylo žalobci vydáno na základě podání ze dne 4. 8. 1997 na předtištěném formuláři - žádost o vydání osvědčení o státním občanství. Prvostupňovým rozhodnutím však bylo zrušeno, neboť po vydání osvědčení bylo zjištěno, že bylo vydáno v rozporu se zákonem a bylo posuzováno podle nesprávných norem, jelikož žalobce pozbyl státní občanství ČSR (současně i ČSSR) propuštěním ze státního svazku dne 11. 4. 1988. Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil a odvolání proti němu zamítl, neboť žalobce pozbyl státní občanství České socialistické republiky podle ustanovení § 1 odst. 2, § 14 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství ČSR“). Žalobce proto nebyl ke dni podání žádosti o vydání osvědčení státním občanem České republiky, přičemž osvědčení je deklaratorním správním aktem, který osvědčuje existenci státoobčanského statusu, ale jeho vydáním státní občanství nelze nabýt. [3] Městský soud se s hodnocením věci žalovaným ztotožnil. Nepřisvědčil námitce žalobce, že jeho podání ze dne 4. 8. 1997 mělo být považováno správními orgány za žádost o udělení českého státního občanství podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o státním občanství ČR“), neboť „o žádosti o udělení státního občanství nelze rozhodnout osvědčením o státním občanství, proto i v případě žalobou tvrzeného řízení o žádosti o udělení státního občanství by byla stále dána nezákonnost osvědčení ze dne 4. 8. 1997.“. Uzavřel, že žalobní námitky ve svém důsledku nesměřují proti důvodům napadeného rozhodnutí, tedy, že žalobce nebyl ke dni podání žádosti o vydání osvědčení státním občanem ČR. Nadto soud považuje tvrzení o povaze podání žalobce za rozporné se skutečným stavem věci. Pokud žalobce vyplnil formulář žádosti o vydání osvědčení o státním občanství, aniž by se výrazně odchýlil od předepsaného obsahu formuláře, musí být takové podání posouzeno v souladu s jeho obsahem jako žádost o vydání osvědčení o státním občanství. Na základě ní bylo vydáno předmětné osvědčení. „Správní řízení vedené u Obvodního úřadu městské části Praha 5 v roce 1997 tak nelze považovat za řízení o žádosti žalobce o udělení státní občanství, neboť taková žádost nebyla žalobcem podána, nehledě k nedostatku pravomoci obvodního úřadu rozhodovat o žádosti o udělení státního občanství“. Jelikož žalobce nerozporoval skutkové zjištění o propuštění ze státního svazku ČSR dne 11. 4. 1988, zrušil prvostupňový správní orgán vydané osvědčení v souladu se zákonem dle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „správní řád“). Žalobce „netvrdil případné konsekvence újmy vzniklé na základě úkonů učiněných po vydání osvědčení na zákonnost (dříve) vydaného osvědčení, resp. na závěr žalovaného o nezákonnosti vydaného osvědčení“. Soud konstatoval, že ani případný nárok na náhradu škody nemá vliv na nezákonnost vydaného osvědčení o statním občanství žalobce v roce 1997. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů. Stěžovatel obecně namítá nesprávné posouzení skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci, včetně postupu obvodního úřadu při vydání osvědčení a důsledků, které to mělo pro žalobce a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. [5] Stěžovatel uvádí, že se městský soud nevypořádal dostatečně se žalobními námitkami, zejména s postupem obvodního úřadu, který stěžovateli osvědčení o státním občanství vydal. Stěžovatel čelí námitkám, že v době následující vydání osvědčení neměl české státní občanství, neměl tudíž ani restituční nárok a nebyl způsobilý uzavírat kupní smlouvy týkající se nemovitostí v České republice. Navíc mu bylo i vytýkáno, že se dopustil podvodu, pokud se prokazoval osvědčením o českém státním občanství. [6] Stěžovatel se domnívá, že odpovědnost za vydané osvědčení musí nést obvodní úřad. Ve vztahu k restitučním nárokům a eventuálnímu porušení devizového zákona se na stěžovatele musí hledět jako by skutečně české státní občanství měl a není možné zpochybňovat platnost úkonů, které v době po vydání osvědčení učinil. Pokud by byl poučen o nutnosti podat žádost o udělení českého státního občanství, bylo by mu bez problémů uděleno. Nelze proto zpochybňovat ani dobrou víru stěžovatele do doby rozhodnutí o neplatnosti osvědčení a učiněné úkony. Nelze mu klást za vinu, že k poučení úřednice vyplnil nesprávný formulář. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nevyšší správní soud konstatoval, že postup obvodního úřadu byl nesprávný a na úkony stěžovatele činěné na základě vydaného osvědčení se má hledět jako na úkony činěné českým státním občanem. Proto navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil. [7] Žalovaný ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje s obsahem napadeného rozsudku a nepovažuje důvody kasační stížnosti za opodstatněné. Stěžovatel nejednoznačně specifikoval rozsah, v jakém rozsudek městského soudu napadá, stejně tak důvody, pro které s ním nesouhlasí. [8] Žalovaný upozornil na skutkové okolnosti, za nichž stěžovatel pozbyl (tehdy ještě) československé státní občanství, kdy byl v roce 1988 propuštěn ze státního svazku České socialistické republiky. V roce 1990 žádal o udělení státního občanství České republiky, ale žádost vzal z osobních důvodů zpět. O předmětné osvědčení následně požádal v roce 1997, přičemž mu bylo vydáno. V roce 2010 stěžovatel požádal o ověření svého státního občanství s tím, že byl možná v minulosti propuštěn ze státního svazku. Po prověření věci Úřad městské části Praha 5 vydané osvědčení zrušil, neboť jej vydal v rozporu se zákonem. Osvědčení tudíž deklarovalo neexistující státoobčanský status. [9] S ohledem na uvedené žalovaný nezpochybňuje skutečnost, že obvodní úřad pochybil, když předmětné osvědčení vydal, přičemž toto pochybení napravil postupem dle § 156 odst. 2 správního řádu, když osvědčení zrušil. Má-li proto stěžovatel za to, že mu nesprávným úředním postupem spočívajícím ve vydání osvědčení vznikla škoda, kterou je schopen relevantním způsobem doložit, měl by dle žalovaného postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí“). Ve smyslu tohoto zákona se však jedná o nárok, o němž je třeba vést samostatné řízení a nemůže být předmětem řízení o kasační stížnosti. Žalovaný souhlasí s městským soudem, že případný nárok na náhradu škody nemůže mít vliv na nezákonnost vydaného osvědčení z roku 1997. [10] Dále žalovaný upozorňuje, že nebylo nijak prokázáno tvrzení stěžovatele, že vyplnil nesprávný formulář žádosti