6 As 6/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 6/2016- 20 - text 6 As 6/2016 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Holým, akvokátem, se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce legislativní a právní, odbor pro právní zastupování, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. března 2014, č. j. MOCR 40662-4/2013-1304, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015, č. j. 11 Ad 11/2014 - 28, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 22. prosince 2015 č. j. 11 Ad 11/2014-28 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 4. března 2014, č. j. MOCR 40662-4/2013-1304 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany ze dne 21. listopadu 2013, č. j. MOCR 406622/2013-1160 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o zamítnutí žádosti žalobce a nevyhovění návrhu na přerušení řízení. [2] Výše zmíněnou žádostí ze dne 9. listopadu 2004 stěžovatel uplatňoval nárok na doplacení částky 49.616 USD, jehož oprávněnost spatřoval v souvislosti s vykonanou službou vojenského pozorovatele v rámci mise v Iráku na základě zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, a s odkazem na rozhodnutí ministra obrany ze dne 5. srpna 2004 č. j. 10161/2004-8764, o přiznání nároku vojenským pozorovatelům na příplatek v cizí měně. Při zkoumání, zda je nárok vznesený stěžovatelem vymahatelný, dospěl prvoinstanční orgán k závěru, že předmětný nárok je již promlčen z důvodu vzniku v období od 24. srpna 1995 do 2. září 1996 a od 14. ledna 1998 do 28. ledna 1999, a tudíž tříletá promlčecí lhůta dle občanského zákoníku uplynula nejpozději v březnu 2002. Žadatel mohl uplatnit svůj nárok v době, kdy vznikl nebo vznikal, a případně kdykoliv před promlčením. Protože tak neučinil, došlo k promlčení jeho nároku. [3] Žalovaný se v odvolacím rozhodnutí s tímto názorem ztotožnil a uzavřel, že s ohledem na uplynutí promlčecí doby nelze stěžovateli z předmětného období přiznat jakýkoli uplatňovaný nárok. Stěžovatelovo odvolání proto zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [4] Žalobce se následně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou k městskému soudu. Městský soud shledal žalovaného námitku promlčení za řádně uplatněnou, přestože ji stěžovatel napadl námitkou údajného rozporu s dobrými mravy. Městský soud této námitce nepřisvědčil. Považoval za rozhodné, že stěžovatel se začal zaplacení příplatku domáhat až poté, co v roce 2004 došlo k přehodnocení dosavadního stanoviska Ministerstva obrany o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci vojenského pozorovatele v misích mezinárodních organizací. Poukázal na to, že stěžovateli objektivně nic nebránilo v tom, aby své právo na zaplacení zvláštního příplatku uplatnil včas. Autorita Ministerstva obrany jakožto ústředního orgánu státní správy ani skutečnost, že žalovaný, jakožto služební funkcionář, je ve vztahu k žalobci ve služebně nadřazeném postavení, mu nemohla nikterak bránit v tom, aby se zaplacení zvláštního příspěvku domáhal před uplynutím promlčecí doby, pokud měl za to, že mu právo na zaplacení tohoto příplatku náleží. Konstatoval, že projednávaná věc není výjimečným případem, jenž by odůvodňoval odepření práva uplatnit účinně námitku promlčení, a proto žalobu stěžovatele zamítl. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel dne 8. ledna 2016 kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozsudku městského soudu tkvící v nesprávném právním posouzení věci, neboť dle jeho názoru předmětná situace odpovídá výjimečnému stavu, za kterého je možné zasáhnout do principu právní jistoty a odepřít právo uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy. I přesto, že byly stěžovatelovy shodné námitky ze žaloby již vyvráceny a odůvodněny městským soudem, tak nadále tvrdí, že uplynutí promlčecí doby nezavinil, neboť se v dobré víře řídil oficiálním výkladem zákona č. 143/1992 Sb. ze strany „samotného autora“, tedy České republiky. Namítá, že jednal s důvěrou ve stát, resp. jeho příslušný orgán. Poukazuje na to, že odmítnutí jeho nároku zapříčinilo nabourání principu právní jistoty, který v sobě zahrnuje i důvěru ve stát a jeho orgány, jakož i princip spravedlnosti. Stěžovatel sice neměl žádné pochybnosti o oficiálním výkladu zákona, namítá, že to však nelze srovnávat se situací, kdy zaměstnavatel nezaplatí zaměstnanci mzdu, kterou mu platí každý měsíc a která mu nepochybně náleží, a poté zaměstnanec zapomene svůj nárok uplatnit. [7] Zánik nároku stěžovatele by tak byl nepřiměřeně tvrdým postihem, neboť žalovaný vytvořil nespravedlivou situaci tím, že zpětně od určitého data některé promlčené nároky přiznal a vyplatil, a to tak, že datum 1. prosince 1999 doslova „vystřelil od boku“. S tímto datem se však ve vztahu k předmětnému nároku neváže žádná významná událost, a pokud žalovaný odkazoval na nabytí účinnosti nového zákona o vojácích z povolání, je třeba zdůraznit, že ten se daného problému vůbec nedotýká. Je tudíž toho názoru, že zánik jeho nároku na příspěvek v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem, ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel připustil, že mu je známo, že správní soudy v obdobných případech jeho kolegům nevyhovují. Přesto kasační stížnost podává kvůli vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků, aby se mohl obrátit na Evropský soud pro lidská práva. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti znovu uplatňuje stejné námitky jako v řízení před městským soudem, a proto pouze odkázal na svá dřívější vyjádření. Vzhledem k tomu, že vyjádření žalovaného neobsahovalo žádné nové skutečnosti či argumenty, Nejvyšší správní soud je nezasílal stěžovateli na vědomí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 102 s. ř. s. Důvod kasační stížnosti, jak jej stěžovatel obsahově vymezil, se opírá o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení § 104 s. ř. s. [11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, a dospěl k závěru, že není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodl již v řízení vedených pod sp. zn. 3 Ads 83/2013, 3 As 262/2014 či 2 As 4/2015. Argumentace tehdejších stěžovatelů se přitom podstatným způsobem nelišila od té, již stěžovatel vznesl v nynějším řízení. Nejvyšší správní soud také podotýká, že závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 2. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3138/14 nebo ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2097/15, dostupné z http://nalus.usoud.cz). [13] Co se týče nyní projednávané věci, nárok stěžovatele na zvláštní příplatek ve výši 49 616 USD měl vzniknout v souvislosti s jeho působením jako vojenského pozorovatele v zahraničí v období od 24. srpna 1995 do 2. září 1996 a od 14. ledna 1998 do 28. ledna 1999. Nárok na příplatek v cizí měně tak vznikl stěžovateli podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., které v rozhodném znění znělo následovně: „Příslušníku ozbrojených sil vyslanému v rámci jednotky mírových sil mimo území České republiky se po dobu působení v zahraničí poskytne zvláštní příplatek v jiné než české měně za podmínek a ve výši stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 23.” Tímto prováděcím předpisem bylo nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služ