9 As 92/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 92/2016- 77 - text 9 As 92/2016 - 80 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. N., zast. JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2015, č. j. VS 28/014/006/2015-50/PERS/215, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 4. 2016, č. j. 59 A 77/2015 – 42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí ředitele Vazební věznice Liberec ve věcech služebního poměru ze dne 29. 4. 2014, č. j. VS 12/036/004/2014-9/PERS/200 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). [2] Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku a podle § 51 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o služebním poměru“), mu byl uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 10 % na dobu jednoho měsíce. Kázeňského přestupku se měl dopustit tím, že neplnil své služební povinnosti při výkonu služby, tedy porušením § 5 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o vězeňské službě“), bodu 2 písm. c) a n) Všeobecných povinností příslušníků VS zabezpečujících na oddělení výkonu vazby a trestu výkon dozorčí služby uvedené v Dokumentaci pro dozorčí službu Vazební věznice Liberec, a povinnosti uvedené v bodu 12 Popisu služebního místa. Porušení uvedených povinností se měl stěžovatel dopustit pozdním navedením odsouzených na vycházku a svévolným opuštěním dozorčího stanoviště, v rozporu se závazným vnitřním pokynem vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu – rozpisu vycházek, bez dostatečného služebního důvodu a bez vědomí služebních funkcionářů, když se v době od 11:30 do 12:38 hodin nacházel mimo vězeňskou část vazební věznice ve vězeňské kantýně. [3] Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala v nové formulaci výroku o vině. Žalovaný doplnil, že stěžovatel konal službu na základě denního rozkazu vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu č. 038 na den 7. 2. 2014 a že z jeho přílohy č. 2 vyplývá, že měl přestávku na jídlo (oběd) stanovenou od 10:00 do 10:30 hodin a přestávku na oddech od 15:35 do 16:05 hodin a jinak byl povinen zdržovat se na dozorčím stanovišti č. 4 a plnit služební povinnosti. Žalovaný doplnil, že svým vědomým a úmyslným jednáním ve smyslu § 50 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru porušil základní povinnost příslušníka uvedenou v § 45 odst. 1 písm. a) téhož zákona, tj. dodržovat služební kázeň, která dle § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Obdobná povinnost pro něho vyplývá i z § 5 zákona o vězeňské službě. Výrok o uložení kázeňského trestu byl žalovaným formulován zcela shodně jako v prvostupňovém rozhodnutí. [4] Krajský soud k námitce, zda bylo rozhodnutí o kázeňském trestu vydáno v zákonné subjektivní prekluzivní lhůtě, uvedl, že pro běh dvouměsíční lhůty pro uložení kázeňského trestu nebyl rozhodný již den 10. 2. 2014, kdy byla oddělení prevence a stížností doručena anonymní stížnost odsouzených na stěžovatele, která se týkala pozdního odvedení odsouzených na vycházku. Soud konstatoval, že anonymní stížnost odsouzených na příslušníka vězeňské služby není bez dalšího pro služebního funkcionáře informací dostatečně určitou a natolik věrohodnou, která by dokládala podstatné skutkové okolnosti pro předběžné právní vyhodnocení, že se jedná o určitý kázeňský přestupek. Teprve v rámci šetření oddělení prevence a stížností byly zjištěny další dostatečně přesné informace, týkající se jednání stěžovatele v rámci plnění služebních povinností dne 7. 2. 2014, které umožňovaly předběžný právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty určitého kázeňského přestupku. S výsledky šetření byl ředitel Vazební věznice Liberec jako služební funkcionář seznámen dne 24. 3. 2014 a od tohoto dne se odvíjí počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k rozhodnutí o kázeňském přestupku a uložení kázeňského trestu. Prvostupňové rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 30. 4. 2014, tj. při dodržení subjektivní dvouměsíční lhůty dle § 186 odst. 9 věta první zákona o služebním poměru. V projednávané věci byla dle soudu dodržena i objektivní jednoroční prekluzivní lhůta. [5] V řízení vedeném služebními funkcionáři a ostatně ani před soudem stěžovatel netvrdil, že by v rozhodné době, kdy pobýval mimo dozorčí stanoviště č. 4, čerpal přestávku na jídlo. Ohledně změny výroku prvostupňového rozhodnutí stěžovatel nenamítal, jak jej tento postup zkrátil na právech. Námitka neúplnosti provedených důkazů a jejich vzájemných rozporů byla uplatněna zcela obecně. Neupřesnil, jaké další pro věc rozhodné skutečnosti považoval za potřebné v řízení o kázeňském přestupku zjistit, případně jaké další důkazy byl žalovaný povinen provést. Nespecifikoval ani, jaké důkazy žalovaný nehodnotil správně a dostatečně, jaké rozpory z důkazů plynoucí má na mysli. Krajský soud odmítl za stěžovatele procesní pochybení žalovaného, která se týkají nedostatků skutkových zjištění a hodnocení důkazů, domýšlet. V obecné rovině konstatoval, že skutková zjištění považoval pro posouzení vytýkaného jednání za dostatečná a nikoli rozporuplná. [6] Soud uzavřel, že jednání stěžovatele, ve kterém bylo shledáno porušení služebních povinností, měl žalovaný za dostatečně prokázané kamerovými záznamy, které byly vyhodnoceny v úředním záznamu ze dne 6. 3. 2014, a záznamy o průchodu jednotlivými dveřmi za pomoci čipové karty. Teprve k nim přistupuje hodnocení svědecké výpovědi V. B., přičemž žalovaný zdůraznil, že svědkyně přítomnost stěžovatele ve vězeňské prodejně v uvedenou dobu potvrdila. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí znovu vycházel i z úředního záznamu o vysvětlení podaném V. B. dne 13. 3. 2014, která byla uvedeného dne sice poučena o následcích uvedení nepravdivých nebo neúplných údajů, ovšem stěžovateli bylo upřeno právo být její výpovědi přítomen a klást jí otázky, nevedl tento postup soud k tomu, aby napadené rozhodnutí tentokrát zrušil pro vady řízení. I při odhlédnutí od zmíněného úředního záznamu o vysvětlení poskytnutého V. B. lze na základě ostatních podkladů, které měl žalovaný po doplnění v další fázi odvolacího řízení k dispozici (a to právě záznamů z kamerového systému a záznamu o průchodu jednotlivými dveřmi, dále denního rozkazu č. 038 včetně jeho přílohy č. 2), učinit závěr, že skutkový základ, který vzal žalovaný za prokázaný, obstojí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Trvá na námitce, že za počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty lze považovat den 10. 2. 2014, kdy byla na oddělení prevence a stížností doručena anonymní stížnost odsouzených. Krajský soud se domnívá, že anonymní stížnost není bez dalších informací dostatečně určitou a natolik věrohodnou informací, která by dokládala podstatné skutkové okolnosti nezbytné pro předběžné právní vyhodnocení, že se jedná o určitý kázeňský přestupek. Nepozastavil se však nad tím, proč služební funkcionář, resp. jím pověřený orgán tyto další informace bezprostředně nezjišťoval. Soud se ztotožnil s žalovaným, že teprve poté, co byl ředitel věznice dne 24. 3 2014 seznámen s výsledky šetření, započala běžet subjektivní lhůta. Lze tedy dovodit, že kdyby oddělení stížností a prevence šetřilo věc dalších několik měsíců, nic by se nestalo, protože lhůta nemohla běžet. Vyjadřuje údiv nad tím, že krajský soud shledal adekvátním, že zjišťování skutečností uvedených v anonymním podání trvalo orgánu, který je podřízený služebnímu funkcionáři, 42 dnů. Krajský soud se nepozastavil nad tím, že již 6. 3. 2014 existoval důkaz dostatečně prokazující jeho jednání. [9] Krajský soud vytkl žalovanému, že rozhodnutí nevycházelo z původních důkazů. Proto byl proveden výslech kantýnské V. B. Ta ve výpovědi připustila, že s ním „někdy“ řešila otázky týk