10 As 24/2017 — Nejvyšší správní soud

10 As 24/2017- 47 - text 10 As 24/2017 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Belet, a. s., se sídlem Dělnická 1253/37, Vejprty, zast. JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2014, čj. 2415/ZPZ/2014-3, JID: 98291/2014/KUUK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2017, čj. 15 A 61/2014-60, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2017, čj. 15 A 61/2014-60, a rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2014, čj. 2415/ZPZ/2014-3, JID: 98291/2014/KUUK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 30 852,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Tomka, advokáta, se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Žalobkyně je akciovou společností, která je uživatelkou (nájemkyní) honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.). Městský úřad Kadaň po předchozím procesním vývoji, který není pro posouzení této věci podstatný, uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 13. 5. 2014 pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Žalobkyně podle něj porušila § 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem.; konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu. [2] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 1. 2017. Neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Městský úřad kladl důraz na polehčující okolnosti a pokutu uložil při spodní hranici zákonného rozpětí. Vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť pro závěr o odpovědnosti žalobkyně za správní delikt postačilo porovnat normovaný stav jelení zvěře stanovený rozhodnutím státní správy myslivosti (19 kusů) se stavem vykázaným žalobkyní v ročním výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře (65 kusů). Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. Překročení normovaného stavu o 46 kusů však krajský soud nepovažuje za důsledek migrace a sama žalobkyně připustila, že to souvisí s provozováním přezimovací obůrky na území jí užívané honitby. I při provozování přezimovací obůrky je však uživatel honitby stále povinen dodržovat normované stavy zvěře. Z podkladů shromážděných ve správním řízení navíc vyplývá, že vyšší stav jelení zvěře v honitbě Vápenka je dlouhodobou záležitostí. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [4] Kasační námitky téměř doslovně kopírují námitky v žalobě. Stěžovatelka namítla, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Normované stavy zvěře i plánované odstřely zvěře stanoví orgán státní správy myslivosti na návrh vlastníka lesa (Lesů ČR). Stěžovatelka jako nájemce honitby tedy nemá možnost tyto stavy nijak ovlivnit. S ohledem na minimalizaci škod na lesním porostu vytvořily Lesy ČR na vhodných místech tzv. přezimovací obůrky, v nichž je zvěř během zimních měsíců krmena, aby se předcházelo zvýšeným škodám na lesních dřevinách zejména loupáním a okusem. Stěžovatelka je povinna se o obůrku na vlastní náklady starat. Během zimních měsíců je obůrka upravena tak, aby se zvěř dostala dovnitř, ale již nemohla ven. Dobu, po kterou je obůrka takto upravena, stanoví Lesy ČR, stěžovatelka na ni nemá žádný vliv. Nemůže ovlivnit ani to, kolik zvěře (i z okolních honiteb) se v obůrce během zimy shromáždí. [5] Rozhodnutí žalovaného pro stěžovatelku taktéž znamená ztrátu opce na příští nájem honitby. Po skončení stávající nájemní smlouvy se tak bude muset zúčastnit výběrového řízení na pronájem honitby, v němž je jediným hodnotícím kritériem výše nájmu. Tento systém však nebere v úvahu dlouhodobou návratnost investic, jež stěžovatelka na užívání honitby vynaložila. Tím stěžovatelka vysvětluje, proč pro ni není jednodušší uhradit ve správním řízení pokutu ve výši 2 000 Kč a proč místo toho vede vleklý a nákladný spor. Stěžovatelka se též opakovaně odvolává na své legitimní očekávání založené na praxi městského úřadu, který byl dlouhodobě nečinný ve vztahu k sankcionování překračování normovaných stavů zvěře. [6] Krajský soud nezhodnotil materiální stránku deliktu, zejména skutečnost, že v souvislosti s překročením normovaného stavu jelení zvěře nedošlo k žádným škodám. Nevěnoval se dostatečně ani možnosti liberace stěžovatelky. V tomto směru považuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného za nedostatečně odůvodněné. V případě stěžovatelky nemohl být naplněn preventivní účel pokuty, neboť stěžovatelka dlouhodobě naplňuje účel zákona o myslivosti a normovaný stav zvěře nepřekročila záměrně. Stěžovatelka se necítí odpovědná za spáchání správního deliktu, a proto žalovaný nemohl považovat uznání stěžovatelky, že normovaný stav překročila, za přiznání. [7] Stěžovatelka navrhla, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře je součástí rozhodnutí o uznání honitby; stavy zvěře jsou určovány právě s ohledem přípustné zatížení lesního ekosystému a jejich překročení zvyšuje náklady na obnovu lesa. Nejdůležitější dokument ovlivňující populaci zvěře, tedy plán mysliveckého hospodaření v honitbě, vypracovává uživatel honitby, v tomto případě tedy stěžovatelka. Držitel honitby plán pouze schvaluje a orgánu státní správy myslivosti se plán dává na vědomí. Není tedy pravda, že stěžovatelka nemá možnost stavy zvěře ovlivnit. Vybudování přezimovací obůrky sice pohyb zvěře může mírně ovlivnit, tato skutečnost však s protiprávním jednáním stěžovatelky nesouvisí. Žalovaný dále zdůraznil, že právě stěžovatelka má jako jediná možnost regulovat stavy zvěře v honitbě lovem. Na rozdíl od stěžovatelky je žalovaný přesvědčen, že požadavky stanovené zákonem o myslivosti je možné dodržovat, což dokládá skutečnost, že většina uživatelů honiteb tyto povinnosti plní. Argumentaci ztrátou opčního práva považuje žalovaný za irelevantní. [9] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Kasační stížnost je důvodná. [11] Ze správního spisu vyplývají tyto pro věc podstatné skutečnosti. Okresní úřad Chomutov uznal rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993 honitbu Vápenka a stanovil normovaný stav jelení zvěře na 20 kusů. Městský úřad Kadaň dne 5. 3. 2003 mimo jiné nahradil předchozí stanovení normovaných stavů jelení zvěře počtem 19 kusů. Roční výkazy o honitbě, stavu a lovu zvěře zaznamenávající stav vždy od 1. 4. do 31. 3. následujícího roku udávaly tyto celkové jarní počty jelení zvěře: r. 2008 - 71 kusů, r. 2009 - 67 kusů, r. 2010 - 78 kusů, r. 2011 - 63 kusů a r. 2012, který je předmětem tohoto sporu, 65 kusů. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka jakožto uživatelka honitby Vápenka v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů. Tato skutečnost není mezi stranami nijak sporná. Spor se týká otázky, zda jednání stěžovatelky naplnilo materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. [12] Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby (dále jen „uživatel honitby“) je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby. Minimálním stavem zvěře je stav, při kterém není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci druhu. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce. Podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti uloží orgán státní správy myslivosti pokutu až do výše 200 000 Kč uživateli honitby, který nesplní nebo poruší pov