2 As 149/2014 — Nejvyšší správní soud

2 As 149/2014- 54 - text 2 As 149/2014 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: B. A., zastoupena Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. JMK 85845/2013, sp. zn. S – JMK 143462/2013 OSP, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 Af 78/2013 - 48, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4144 Kč k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného [1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 Af 78/2013 - 48, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. JMK 85845/2013, sp. zn. S – JMK 143462/2013 OSP. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměr Magistrátu města Brna (dále jen „magistrát“) ze dne 2. 11. 2010, č. 10/02/015950, č. j. ŽP/272449/10 (dále jen „platební výměr“), kterým magistrát vyměřil žalobkyni jako poplatníkovi podle § 11 ve spojení s § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 185/2001 Sb. (dále jen „zákon o místních poplatcích“), místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za kalendářní rok 2010 ve výši 500 Kč. [2] Krajský soud se v odůvodnění rozsudku zaměřil především na tu skutečnost, že žalobkyně byla v době, kdy jí byl poplatek vyměřován, nezletilá. Přestože byla žalobkyně podle tehdy účinného znění zákona o místních poplatcích „zdánlivě a mechanicky“ formálně vzato výlučným poplatníkem poplatku za odpad, ve skutečnosti se nutně jednalo o povinnost, kterou za tehdy nezletilou žalobkyni museli plnit její rodiče jako zákonní zástupci. Nezletilá osoba nemohla být ohledně povinností plynoucích z norem správního práva mechanicky bez dalšího považována za samostatný subjekt právních vztahů, do nichž by mohla vstupovat. Podle § 9 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, měli nezletilí způsobilost jen k takovým právním úkonům, které byly svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Dovozovat tedy závěr, že by nezletilá osoba měla způsobilost vstupovat do právního vztahu s obcí ohledně likvidace odpadu, byť fakticky založenou zákonem, by bylo pouhou mechanickou aplikací práva abstrahující od rozumně dovoditelných souvislostí. [3] Krajský soud dospěl proto k závěru, že § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích, ve znění aplikovatelném na věc, bylo třeba vykládat nikoli jako pravidlo, které vymezovalo osoby povinné poplatek platit, ale jedině jako pravidlo vymezující počet osob, za které bylo poplatek třeba platit. Poplatková povinnost tak primárně nemohla stíhat nezletilé osoby coby poplatníky, nýbrž jejich zákonné zástupce „za nezletilé osoby“. Pokud tedy žalovaný dovodil, že žalobkyně byla v době své nezletilosti poplatníkem místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, dopustil se podle krajského soudu nesprávného výkladu § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích, ve znění na věc aplikovatelném, a tedy nezákonnosti. Toto ustanovení vyložil žalovaný mechanicky výlučně tak, jak jeho znění prima vista působila, aniž by při svém výkladu uplatnil interpretační a aplikační korektiv rozumu a spravedlnosti. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] Stěžovatel ve své kasační stížnosti především nesouhlasil s názorem krajského soudu, že se dopustil nesprávného výkladu § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích, ve znění na věc aplikovatelném, a tedy nezákonnosti dovozením toho, že žalobkyně byla v době své nezletilosti poplatníkem místního poplatku. Dle stěžovatele tato povinnost vyplývala ze zákona o místních poplatcích a z obecně závazné vyhlášky obce. Podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích a článku 2 odst. 1 písm. a) obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 17/2004 byla v roce 2010 poplatníkem místního poplatku fyzická osoba s trvalým pobytem na území města Brna a fyzická osoba, která vlastnila na území města Brna stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci. Poplatníkem byla dle zákona osoba bez ohledu na věk. Obecně závazná vyhláška města Brna také nijak nezohledňovala věk poplatníka kvůli případnému osvobození od placení poplatku. Skutečnost, že žalobkyně byla po celé poplatkové období nezletilá, tedy neměla vliv na existenci poplatkové povinnosti během roku 2010. Stěžovatel dále zmínil § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2010, které zakotvovalo zákaz přenosu daňové povinnosti. Žalobkyně tedy byla poplatníkem místního poplatku, poplatková povinnost byla nepřenosná a v případě, že za ni žádný ze zákonných zástupců poplatek neuhradil, nemohl jim být vyměřen ani po nich dále vymáhán. [6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že mezi účastníky není spor ohledně skutkového stavu, podstatou sporu je jejich rozdílný právní názor na ústavnost a interpretaci § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích. Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení, že výše uvedené ustanovení zákona o místních poplatcích je v rozporu s Ústavou České republiky, neboť je naprosto neslučitelné jednak se základními principy demokratického právního státu i s Úmluvou o právech dítěte, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaného ustanovení. Konkrétně žalobkyně zdůraznila, že dané ustanovení vůbec nerozlišovalo poplatníky podle jejich věku ani nezohledňovalo skutečnost, zda fyzická osoba v obci, kde měla evidován trvalý pobyt, skutečně bydlela a zda zde produkovala nějaký odpad. Smyslem a účelem poplatků by přitom měla být částečná úhrada nákladů spojených s určitou činností orgánů veřejné moci nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi. Tak tomu je i u všech místních poplatků s jedinou výjimkou, a to právě místního poplatku za provoz systému nakládání s komunálními odpady. V případě tohoto poplatku byla povinnost platit stanovena rovněž nezletilým dětem, které se v místě svého trvalého pobytu vůbec nezdržovaly (a ani nemohli ovlivnit, na jaké adrese byly hlášeny k trvalému pobytu), což byl i případ žalobkyně, která řadu let nepobývala na území města Brna, neboť byla umístěna v dětském domově v Boskovicích. Ve skutečnosti se tedy jednalo o jakousi „daň z hlavy“, tj. platbu, ke které byl občan povinen v důsledku své pouhé existence, přičemž poplatníkem se stal již tím, že se narodil matce, která měla evidovaný trvalý pobyt v obci, v níž platila obecně závazná vyhláška o místním poplatku za komunální odpad. Dle názoru žalobkyně místní poplatek bylo možno vyměřit pouze zákonným zástupcům nezletilé osoby a nebylo možno připustit, aby nezletilé děti odpovídaly za to, že jejich zákonní zástupci nesplnili svoji povinnost a místní poplatek za dítě neuhradili. V závěru svého vyjádření žalobkyně uvedla, že postup magistrátu a stěžovatele spočívající ve vyměření místního poplatku za komunální odpad, kdy v době splatnosti poplatku byla žalobkyně nezletilá, je nutné posoudit jako extrémně nespravedlivý, rozporný se základními zásadami humanity, morálky a demokratického právního státu a v neposlední řadě i s normami ústavněprávní síly. Z uvedených důvodů měla žalobkyně za to, že krajský soud postupoval správně, když uvedené rozhodnutí stěžovatele zrušil, a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a s přihlédnutím k vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. [8] V projednávané věci není sporný skutkový stav, ale jedná se o spor týkající se zákonnosti rozhodnutí, kterými byl v době splatnosti poplatku nezletilé osobě (žalobkyni) stanoven místní poplatek za komunální odpad podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích. Podle daného ustanovení (p)oplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přeprav