3 Ads 49/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 49/2016- 39 - text  3 Ads 49/2016 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2016, č. j. 20 Ad 21/2015-105, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3.146 Kč. Uvedená částka bude advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2015, č. j. MPSV-UM/2142/15/4S-MSK (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě ze dne 18. 11. 2014, č. j. 961239/14/OT, kterým byla zamítnuta žádosti žalobkyně o dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2014, podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), a toto rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí se bránila žalobkyně žalobou, kterou však Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 20 Ad 21/2015-105, zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že na majetek žalobkyně byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2007, č. j. 94 Nc 11486/2007-4, uvalena exekuce k uspokojení pohledávky věřitele – Bytového družstva X (dále též jen „bytové družstvo“). Exekuce byla provedena postižením členských práv žalobkyně v bytovém družstvu a na jejím základě v něm zaniklo žalobkyni členství. Následně Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 37 C 91/2011-394, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 692/14-484, rozhodl, že žalobkyně je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší, které jí bylo obstaráno v Hotelovém domě H., S odkazem na § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, které zakotvuje podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení, krajský soud ve shodě s žalovaným konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že je nadále členkou bytového družstva či nájemkyní bytu č. 10 na adrese X. Právě s ohledem na výše citovaná rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě vzal krajský soud za prokázané, že členství žalobkyně v bytovém družstvu zaniklo ke dni 29. 4. 2009, a to vydáním exekučního příkazu č. j. 043 Ex 119/08-11. V souzené věci dále nenastala ani situace předpokládaná v § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, tj. že k datu napadeného rozhodnutí ještě neuplynula lhůta pro vyklizení bytu. Přestože bytové družstvo nakonec muselo přistoupit k podání žaloby na vyklizení bytu, podle názoru krajského soudu postačuje, že žalobkyně byla k vyklizení vyzvána samotným bytovým družstvem dne 13. 7. 2011, za podmínky opatření přístřeší. K tomuto názoru dospěl krajský soud na základě dikce § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, který povinnost vyklizení bytu neváže na soudní rozhodnutí. Krajský soud dodal, že byť je příspěvek na bydlení (nárokovou) dávkou státní sociální podpory, nelze spravedlivě žádat „zachování“ nároku až do pravomocného vyřešení vyklizení bytu soudním rozhodnutím, neboť délka soudního řízení je ovlivněna řadou faktorů, mj. i procesní aktivitou či pasivitou samotných účastníků řízení. Krajský soud tedy vzal za nesporné, že žalobkyni zaniklo členství v bytovém družstvu ke dni 29. 4. 2009, a v souvislosti s tím i nájem k předmětnému bytu. Protože žalobkyně nebyla po tomto dni ani nájemcem, ani vlastníkem tohoto bytu (a tuto skutečnost u krajského soudu nevyvrátila), nemohl jí nárok na tento příspěvek vzniknout. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že do úschovy u Okresního soudu v Ostravě hradila platby dodavatelům služeb. Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjadřuje předně nesouhlas se závěrem krajského soudu, že exekučním postižením jejího členského podílu v bytovém družstvu zaniklo i její právo k bytu č. X v ulici H. Krajský soud totiž zcela pominul odkaz stěžovatelky na argumentaci, přednesenou při ústním jednání ve skutkově a právně prakticky totožné věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Ad 29/2013, jejíž podstatou bylo tvrzení o vyloučení stěžovatelky z bytového družstva již ke dni 18. 4. 2001 (žalobu na neplatnost rozhodnutí členské schůze podala stěžovatelka opožděně). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, na jejímž podkladě Nejvyšší správní soud výše uvedený rozsudek zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení (viz rozsudek ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015). Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v souladu s § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), jí mělo bytové družstvo poskytnout bytovou náhradu, což se do dnešního dne nestalo. Na tomto základě je přesvědčena, že předmětný byt užívá po právu; odkazuje přitom na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 28 Cm 180/2007, kterým byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti bytovému družstvu uzavřít se stěžovatelkou smlouvu a převést na ni bytovou jednotku. Dále připomíná, že v současnosti probíhá řízení o vyklizení, které však dosud nebylo pravomocně skončeno. Je přesvědčena, že situaci, kdy užívá byt po právu, je třeba vnímat stejně, jako by osvědčila užívání takového bytu nájemní smlouvou, občanským průkazem o trvalém pobytu nebo jiným dokladem osvědčujícím užívání bytu po právu, jak to vyžaduje § 24 zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že i pokud by její nájemní vztah (trvající od 1. 4. 1999) zanikl teprve rozhodnutím exekutora, by byt užívala po právu, neboť řízení o vyklizení dosud neskončilo a právě v tomto řízení se bude závazně řešit otázka bytové náhrady. Dodává, že vztahy mezi ní a bytovým družstvem jsou v současné době vyhrocené, neboť mezi sebou vedou řadu řízení, která se týkají různých nároků. Závěrem své kasační stížnosti namítá stěžovatelka vadu řízení před krajským soudem. Uvádí, že ji soud nepoučil o možnosti doložení důkazů a nevysvětlil jí, k čemu se má vyjadřovat, a využil tak nejen její právní neznalosti, ale i zhoršeného zdravotního stavu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný k podané kasační stížnosti uvedl, že oproti řízení vedenému před krajským soudem pod sp. zn. 38 Ad 29/2013 vykazuje nyní projednávaná věc podstatné odlišnosti. S odkazem na body [12] a [13] odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž krajský soud situaci stěžovatelky v podrobnostech rozebral, žalovaný zdůraznil, že členství stěžovatelky v bytovém družstvu zaniklo ke dni 29. 4. 2009 a v souvislosti s tím došlo rovněž k zániku nájmu k předmětnému bytu. Z výše uvedeného důvodu nebyla splněna podmínka nároku na příspěvek na bydlení uvedená v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře a stěžovatelce nárok na příspěvek na bydlení nevznikl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a rovněž existence jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Z povahy věci se Nejvyšší správní soud zabýval těmito námitkami na prvním místě, neboť setrvale judikuje, že zpravidla teprve poté, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je (a že řízení, které jeho vydání předcházelo, netrpí vadami, které mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí), může se zabývat stížnostními námitkami dalšími (srov. například rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatelka předně krajskému