3 Afs 109/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 109/2016- 24 - text 3 Afs 109/2016 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petra Šuránka a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobkyně FVE CZECH a. s., se sídlem Bubenečská 606, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem, se sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22741/13/5000-14203-711217, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Af 35/2013 - 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podniká v oblasti výroby elektrické energie ze slunečního záření. Se společností ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín (dále jen „plátce daně“) uzavřela smlouvu o výkupu elektřiny vyrobené ve fotovoltaické elektrárně Smiřice. Fakturované částky za vyrobenou elektřinu v této elektrárně v měsících říjen až prosinec 2012 byly plátcem daně sníženy o částku odpovídající odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 402/2010 Sb. (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“). Žalobkyně podala stížnosti na postup plátce daně dle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), které byly rozhodnutími Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 2. 2013, č. j. 13275/13/4000-17102-203042, ze dne 27. 3. 2013, č. j. 105045/13/4000-17104-050259, a ze dne 19. 3. 2013, č. j. 89853/13/4000-17104-050259, zamítnuty. Žalovaný spojil řízení o odvoláních proti jednotlivým rozhodnutím správce daně do společného řízení a rozhodnutím ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22741/13/5000-14203-711217 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobkyně zamítl. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Af 35/2013 - 32 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Argumentace žalobkyně spočívala v tvrzené protiústavnosti zákona č. 402/2010 Sb., jímž byl do zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zakotven odvod za elektřinu ze slunečního záření. Městský soud tuto žalobní argumentaci, konkrétně námitky týkající se porušení principu rovnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vypořádal odkazem a dílčími citacemi z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dostupného stejně jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující odvod za elektřinu ze slunečního záření. Městský soud v napadeném rozsudku rovněž odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 (dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), dle kterého není institut stížnosti na postup plátce daně dle § 237 daňového řádu nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. V řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu za elektřinu ze slunečního záření, není dán prostor pro zohlednění tvrzeného likvidačního účinku odvodu na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem. Stěžovatelka namítá, že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, na jehož základě byl osobou zúčastněnou na řízení jako plátcem daně sražen z fakturované částky za vyrobenou elektřinu odvod za elektřinu ze slunečního záření ve výši 26 %, je v rozporu s ústavním pořádkem, a to z důvodu porušení principu rovnosti, právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Odvod se vztahuje pouze na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření a v rámci této skupiny pouze na zařízení o výkonu vyšším než 30 kW uvedená do provozu v letech 2009 a 2010. Výrobci elektřiny ze slunečního záření jsou znevýhodňováni oproti jiným výrobcům elektřiny, a to jak v porovnání s výrobci elektřiny obecně, tak i v porovnání s ostatními výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Odlišné zacházení není založeno na žádných objektivních kritériích a porušuje ústavní princip rovnosti. K principu ochrany legitimního očekávání stěžovatelka uvádí, že ačkoli není výslovně zakotven v Ústavě České republiky ani v Listině základních práv a svobod, dle judikatury Ústavního soudu je úzce spjat s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva požívá stejné ochrany jako majetek. Stěžovatelka má za to, že v nyní posuzovaném případě není odvod daní (a nelze tedy argumentovat širokou mírou diskrece danou zákonodárci v daňových otázkách), ale jedná se o změnu právního nároku, který byl v minulosti státem garantován. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů garantoval provozovatelům fotovoltaických elektráren (dále jen „FVE“) patnáctiletou návratnost investice a také výši výnosů po toto období. Investoři byli tedy oprávněni očekávat, že zákonná garance bude dodržena, a s tímto vědomím investici provedli. Dodatečná daňová povinnost významně změnila ekonomické parametry podnikání v této oblasti, a tím došlo k porušení ochrany legitimního očekávání, byť je zákon formálně aplikován pouze do budoucna. K porušení zákazu retroaktivity stěžovatelka argumentuje analogií s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10. V nyní posuzovaném případě je rovněž garantovaná podpora formálně zachována, zavedením odvodu je však výše této podpory významně redukována, a to poté, co provozovatelé FVE garancím poskytnutým státem přizpůsobili své jednání. Dle stěžovatelky nejsou žádné důvody veřejného zájmu, které by retroaktivní účinky odvodu za elektřinu ze slunečního záření ospravedlnily. Dále stěžovatelka uvádí, že městský soud se s žalobními námitkami vypořádal zejména odkazem na závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, s nimiž stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Závěry Ústavního soudu umožňují zákonodárci libovolně měnit pravidla garantovaná ekonomickým subjektům podle momentálních priorit vládnoucích politických stran. Předmětná novela se vztahuje i na zahraniční osoby, které neměly žádnou možnost ovlivnit složení politické reprezentace země, a nelze po nich tudíž požadovat, aby akceptovaly změnu v podpoře investic iniciovanou reakcí vlády na veřejné mínění, které bylo vyvoláno nepravdivými či neúplnými informacemi. Zákonem č. 402/2010 Sb. zavedený odvod za elektřinu ze slunečního záření řeší selhání státu, který při stanovení výkupních cen elektrické energie z obnovitelných zdrojů opomenul sledovat ceny technologií k výrobě FVE na úkor vybraných ekonomických subjektů. Závěry Ústavního soudu jsou tak v rozporu s obecně uznávanými pravidly ochrany investic v Evropské unii a se závazky vyplývajícími z převážné většiny dvoustranných smluv o ochraně investic. Závěrem stěžovatelka vysvětluje, že ačkoli si je vědoma ustálené judikatury Ústavního soudu i správních soudů k předmětné otázce, je povinna podat kasační stížnost, neboť zvažuje zahájení arbitrážního řízení proti České republice. Jednou ze základních podmínek tohoto řízení je doložení vyčerpání všech vnitrostátních možností obrany. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem a po rekapitulaci rozhodné právní úpravy poukázal na již zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž shledal Ústavní soud předmětné ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ústavně konformním. V této souvislosti dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, zdůrazňující, že i Nejvyšší správní soud je povinen se řídit závěry nálezů Ústavního soudu, a připomenul i ustálenou praxi správních soudů, která závěry Ústavního soudu v této věci následuje. Argumentaci stěžovatelky je tak podle žalovaného již možné považovat za překonanou konstantní judikaturou. Žalovaný závěrem dodává, že námitka porušení uznávaných pravidel ochrany investic je zjevně formálním uplatněním práva, neboť je nekonkretizována, a zůstala tak zcela bez věcného o