4 Ads 82/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 82/2017- 41 - text 4 Ads 82/2017 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. P., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017, č. j. 16 Ad 49/2016 – 29, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017, č. j. 16 Ad 49/2016 – 29, se zrušuje. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X, ze dne 12. 4. 2016, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 2. 2016, č. j. X, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení o žalobě celkem 6.292 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem 4.719 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016, č. j. X, zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 2. 2016, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o příplatek k důchodu za období nuceného pobytu v centralizačním klášteře v Bohosudově v období od 13. 4. 1950 do 4. 9. 1950. [2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že uvedená doba internace nečiní alespoň 12 měsíců, a není tak splněna podmínka stanovená v § 29 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pro přiznání příplatku podle odst. 1 téhož ustanovení. Námitce žalobce, že období internace v centralizačním klášteře je třeba přičíst k době jeho služby u pomocných technických praporů od 5. 9. 1950 do 31. 12. 1953 a poskytnout příplatek souhrnně za dobu internace a služby, žalovaná nepřisvědčila s odůvodněním, že tyto doby nelze sčítat, neboť jde o různé nároky. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 45, č. 1584/2008 Sb. NSS, v němž bylo judikováno, že pro účely zákona č. 357/2005 Sb. (o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů) je třeba sčítat dobu neoprávněné vazby s obdobím zařazení do vojenského tábora, a dále na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se nezákonnými represemi v období komunistického režimu. S ohledem na tento judikát vyjádřil přesvědčení, že pro účely zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba sečíst dobu neoprávněného zadržování v centralizovaném klášteře s obdobím zařazení do vojenského tábora nucených prací. [4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 16 Ad 49/2016 – 29, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že žalobce splnil zákonnou podmínku § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy mu vznikl nárok na příplatek k důchodu za službu u pomocných technických praporů, který mu byl žalovanou přiznán a je mu vyplácen. Nárok na příplatek k důchodu z titulu doby strávené v centralizačním klášteře mu však nevznikl, jelikož zde pobýval pouze necelých 5 měsíců, nikoliv dle § 29 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích požadovaných 12 měsíců, přičemž zákon o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje žalované sčítat dobu služby u pomocných technických praporů s dobou v klášteře. Není možné ani přičtení čtyř měsíců v klášteře k době u pomocných technických praporů a následné zvýšení příplatku o 4 x 15 Kč, jak si představuje žalobce. Částka 15 Kč za každý měsíc je sice shodně stanovena v § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. i v § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ale to je pouze shoda okolností. Samostatně nelze žádné z těchto ustanovení na žalobce aplikovat, jelikož § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na příplatek za dobu v centralizovaném klášteře a § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. lze použít pouze v případě 12-ti měsíců strávených v centralizovaném klášteře, což žalobce nesplnil. Tento přístup je podle krajského soudu spravedlivý s ohledem na další osoby, které mohly být zařazeny pouze v centralizovaném klášteře, a to i po dobu delší než žalobce, ovšem kratší než požadovaných 12 měsíců a následně byly propuštěny na svobodu, tedy jim nevznikl absolutně žádný zákonný nárok na příplatek. Ačkoliv jsou tzv. rehabilitační zákony vytvořeny za účelem odškodnění všech křivd dřívějšího režimu, i tyto předpisy mají své limity, a je zde nutnost alespoň určité intenzity postižení dotyčné osoby. To je ostatně patrné ze znění § 29 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud dále zohlednil, že rozdíl, o který by byl příplatek k důchodu žalobci navýšen za období strávené v klášteře, by činil cca 71 Kč měsíčně, tedy cca 852 Kč ročně a nejedná se tak o částku, která by měla podstatný vliv na finanční situaci žalobce. Krajský soud uzavřel, že neshledal žádnou okolnost, na jejímž základě by musel vykládat zákon o mimosoudních rehabilitacích extenzivně ve prospěch žalobce. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že jestliže má být podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 45, sčítána doba věznění a pobytu v táborech nucených prací pro účely podle zákona č. 357/2005 Sb., pak by měla být obdobně sečtena i doba ve vojenském táboře nucených prací a v centralizovaném klášteře podle zákona o soudní rehabilitaci. V obou případech jde o podmínku, aby nezákonná perzekuce trvala celkově alespoň 12 měsíců. Stěžovatel má za to, že tuto podmínku splňuje, protože v táboře nucených prací strávil dobu od 5. 9. 1950 do 31. 12. 1953, čemuž předcházelo násilné zadržování v centralizovaném klášteře od 13. 4. 1950 do 4. 9. 1950. Podle stěžovatele je podstatné, že se jednalo o jednu trvající nezákonnou perzekuci v době od 13. 4. 1950 do 31. 12. 1953. Výše sporné částky není důležitá. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Ads 100/2017 – 24, v němž se jednalo o spornou částku pouze 1 Kč měsíčně. Závěrem poukázal na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá zákonnými represemi v období minulého režimu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nespatřuje žádnou právní oporu pro žalobcovo tvrzení o nutnosti sčítat obě doby pouze na základě toho, že na sebe bezprostředně navazovaly. Samostatná doba pobytu stěžovatele v centralizovaném klášteře činící necelých 5 měsíců není způsobilá založit nárok na příplatek. Podle žalované je nutno rozlišovat vymezení okruhu oprávněných osob, resp. podmínek, za nichž jim příslušné nároky náleží (§ 29 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), od vymezení nároků samotných (§ 29 odst. 1 téhož zákona). Žalobce fakticky požaduje přičíst k době pobytu v centralizovaném klášteře dobu služby ve vojenském táboru nucených prací a nikoli naopak, tedy v podstatě žádá přiznat za obě doby příplatek podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Žalovaná dále zmínila, že z podmínek nároku na příplatek k důchodu stanovených v § 29 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá zcela zřetelně vůle zákonodárce poskytnout odškodnění nikoli z titulu samotného zařazení osoby do tábora nucených prací, pracovního útvaru anebo centralizačního kláštera, ale pouze v případě, jestliže míra postižení dotyčné osoby dosáhne určité intenzity. [7] Stěžovatel v replice uvedl, že intenzitu postižení nelze rozmělňovat oddělováním jednotlivých forem nezákonné perzekuce, když šlo o akce zjevně ideově i časově související, ale je třeba ji posuzovat komplexně, jak dal Nejvyšší správní soud najevo v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 45. Vlastnímu sečtení příplatků navíc nic nebrání, neboť v obou případech jde o částku 15 Kč měsíčně. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že ve věci L. S. žalovaná sečetla dobu nezákonné vyšetřovací vazby, dobu následné zadržovací vazby a dobu zadržování v táboře nucených prací a uznala, že celkově doba přesáhla 12 měsíců. Následně pak přiznala paní S. zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. [8] Žalovaná následně v duplice uvedla, že pokud by zákonodárce zamýšlel umožnit sčítání těchto dob, výslovně by to v § 29 odst. 2 písm. c) záko