5 As 159/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 159/2016- 32 - text 5 As 159/2016 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Politické hnutí Změna, se sídlem U Nisy 362/6, Liberec, zast. JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 5 A 105/2014 - 57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž ministr financí zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 19. 2. 2014, č. j. MF-9371/2014/14-1403, kterým bylo podle § 85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen „zákon o volbách.“), rozhodnuto ve věci žádosti o výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů za výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, které se konaly ve dnech 25. a 26. října 2013, tak, že se stěžovateli tento příspěvek nevyplácí. Stěžovatel dne 9. 1. 2014 požádal Ministerstvo financí o vyplacení příspěvku na úhradu volebních nákladů ve smyslu § 85 zákona o volbách s ohledem na to, že ve volbách, které se konaly ve dnech 25. a 26. října 2013, získal 28 592 platných hlasů, tj. 0,5975 % z celkového počtu platných hlasů; v žádosti uvedl, že omezující podmínka získání minimálně 1,5 % z celkového počtu platných hlasů dle § 85 zákona o volbách je v rozporu s čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a proto navrhl, aby ji ministerstvo neaplikovalo. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 30/98. Návrhu ministerstvo nevyhovělo a žádost zamítlo. Stěžovatel proto podal dne 26. 2. 2014 rozklad, který ministr financí zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud nyní přezkoumávaným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že jakékoli omezení výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 LZPS. Na podporu svého závěru poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu; uvedl, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 soud poukazuje na potřebu čelit přílišné diferenciaci politického spektra a existenci četných drobných politických stran a na obavu z opakující se samoúčelné aktivity, směřující primárně k získání státních prostředků či ke zviditelnění z jiných, než volebních důvodů. Z judikatury Ústavního soudu dle městského soudu vyplývá, že omezení, které nepřesahuje nezbytnou míru pro zjištění vážnosti úmyslu volebních stran a tudíž nezasahuje do rovnosti šancí ve volební soutěži, není protiústavní. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 30/98 a Pl. ÚS 42/2000 shledal Ústavní soud jako protiústavní vázanost výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů na získání minimálně 3 %, resp. 2 %, z celkového počtu platných hlasů, v prvně uvedeném nálezu přitom konstatoval, že je věcí úvahy Parlamentu České republiky, zda má být při existenci volebních kaucí ponechána též i určitá hranice získaných hlasů jako důkaz vážnosti volebních úmyslů stran, a výslovně zmínil hranici „kolem 1 %“ z celkového počtu platných hlasů. Městský soud dále poukázal na změnu právní úpravy po novele § 85 zákona o volbách (zákonem č. 37P/2002 Sb.), kterou nejen že oproti úpravě posuzované nálezem Pl. ÚS 42/2000, na který stěžovatel odkazuje, došlo ke snížení hranice ze 2 % na 1,5 %, ale došlo zároveň i ke zvýšení výše úhrady za každý odevzdaný hlas, a to z 30 Kč na 100 Kč. Městský soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že platná úprava příspěvku na úhradu volebních nákladů obsažená v § 85 zákona č. 247/1995 Sb. je v souladu s ústavním pořádkem a žalobu zamítl. I. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; opětovně vznáší námitky, které uplatnil již v řízení před žalovaným a v žalobě. Soud dle stěžovatele sice na daný případ aplikoval správný právní předpis, avšak zcela pominul, že § 85 zákona o volbách je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 LZPS a judikaturou Ústavního soudu. Dle stěžovatele stanovení jakékoli omezující podmínky pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů představuje faktické omezení volné soutěže politických stran zaručené čl. 5 Ústavy a čl. 22 LZPS, a tím zásadní porušení jednoho z předpokladů demokratického právního státu. Ustanovení § 85 zákona o volbách tudíž nemělo být proto dle stěžovatele aplikováno; žalovaný aplikací daného ustanovení narušil svobodnou soutěž politických stran a porušil svoji povinnost stanovenou mu § 89 odst. 2 a § 152 odst. 4 správního řádu, když nepřezkoumal správnost rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, tj. že použitá omezující klauzule je protiústavní a jako taková neměla být aplikována. Stejného pochybení se poté dopustil i městský soud, který se s odůvodněním žalovaného zcela ztotožnil a zcela formální výklad žalovaného aproboval a založil ho na formálním znění zákona, aniž by se blíže zabýval materiální stránkou věci. Stěžovatel tvrdí, že městský soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98, ze dne 13. 10. 1999, nicméně již nebral v potaz, že Ústavní soud zde rovněž odkázal na smysl § 85 zákona o volbách, tedy poskytovat příspěvek pouze stranám, které se chtějí účastnit politické soutěže zcela vážně, ne např. pouze z recese či k propagaci osob na ně napojených. Z vstupování stěžovatele a jeho aktivit je přitom patrné, že tuto podmínku bez dalšího splňuje. Ponechává-li Ústavní soud na uvážení Poslanecké sněmovny, zda má být určitá hranice zachována a uvádí-li hranici kolem 1 % získaných hlasů, nelze dle stěžovatele z této úvahy bez dalšího odvozovat ústavnost omezující klausule ve výši 1,5%. Rovněž v dalších soudem citovaných nálezech Ústavního soudu, tento odkazuje vždy rovněž na smysl daného ustanovení (nesmí být omezení volnosti volební soutěže, ale zajištění její vážnosti). Pokud městský soud poukazuje na znění daného ustanovení po novele, stěžovatel nezpochybňuje výši příspěvku za každý odevzdaný hlas, ale zpochybňuje samotné stanovení podmínky nutné právě pro výplatu příspěvku. Dle stěžovatele nelze obecně říci, že zvýšením příspěvku z 30 na 100 Kč budou bez dalšího vytvořeny podmínky ke svobodné soutěži politických stran; zvýšení příspěvku opět zvýhodnilo velké a zavedené politické strany s největším počtem získaných hlasů. Pokud městský soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 533/03, v němž soud pouze obiter dictum hodnotil klausuli 1,5% ještě za obecně přípustnou, stěžovatel zdůrazňuje, že soud se zde meritu věci nevěnoval, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta. Nadto od uvedeného usnesení došlo rovněž k proměně politického prostředí, kdy se rovnost příležitosti účastnit se politické soutěže stala důležitější než kdykoli dříve. Stěžovatel poukazuje s odkazem na data Českého statistického úřadu za roky 2006, 2010 a 2013, že politické strany nazývané jako recesistické či strany, u kterých by mohlo být pochyb o vážnosti jejich účasti v politické soutěži, nepřesáhly povětšinou ani hranici 0,3% hlasů. Výše klausule je tedy dle stěžovatele na první pohled ve značném nepoměru ke skutečnému zisku hlasů stran, na které je klausule cílena. Stěžovatel připomíná, že účelem příspěvku je umožnění volné soutěže politických stran, a to zejména těch, které nemají dostatečné finanční prostředky, aby si mohly dovolit rozsáhlé předvolební kampaně jako je tomu u zavedených politických stran nebo silně sponzorovaných hnutí. Omezovací klausule by neměla bránit subjektům reálně do politické soutěže vstoupit a v soutěži setrvat. Dle přesvědčení stěžovatele neměl městský soud z důvodů výše uvedených při rozhodování o žalobě přihlížet pro její protiústavnost. Rozsudek městského soudu proto stěžovatel považuje za nezákonný a byl jím, jakož i v předchozím řízení před žalovaným zkrácen na svých právech. Požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podrobně zrekapituloval průběh dosavadního řízení a skutkový stav věci, o němž není sporu. Zdůraznil, že příspěvek na úhradu volebních nákladů za výsledky voleb do Poslanecké sněmovny je poskytován podle § 85 zákona č. 247/1995 Sb.; Poslanecká sněmovna sdělí, po ověření volby poslanců, Ministerstvu financí údaje o počtu platných hlasů odevzdaných pro jednotlivé politické strany, politická hnutí nebo koalice; politické straně, politickému hnutí nebo koa