5 Azs 250/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 250/2016- 25 - text 5 Azs 250/2016 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. P. K., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, č. j. 1 A 67/2016 - 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-14243-2/ČJ-2016-930310-V238, žalovaný (dále jen „stěžovatel“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 2. 5. 2016, č. j. KRPA167316-14/ČJ-2016-000022, kterým byla žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost opustit území České republiky. Současně byla tímto rozhodnutím žalobci stanovena doba k opuštění území dle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a to do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. [2] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozhodnutí stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 10. 2016, č. j. 1 A 67/2016 - 25, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Městský soud s odkazem na nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. 3. 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, dovodil, že žalobce jako občan USA mohl na území EU pobývat bez víza nejvýše 90 dnů po svém vstupu na její území. Žalobci, pakliže by byl výlučně občanem USA, by tato doba vypršela dne 1. 4. 2016 a jeho následný pobyt by byl neoprávněný. Pokud měl žalobce za to, že je v postavení rodinného příslušníka občana EU (své matky), a bylo jeho záměrem pobývat na území České republiky po dobu delší než tři měsíce, bylo jeho povinností požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Městský soud dále dovodil, že skutečnost, že správní orgány na žalobce nepohlížely jako na rodinného příslušníka občana EU (§ 15a zákona o pobytu cizinců), nemá v řízení o uložení povinnosti opustit území žádný zásadní význam. Z § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je podle městského soudu zjevné, že povinnost opustit území lze uložit cizinci, jímž se dle § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Městský soud uvedl, že zatímco v případě správního vyhoštění mají občané EU a jejich rodinní příslušníci privilegované postavení, pokud se jedná o důvody, za nichž lze ke správnímu vyhoštění přistoupit; § 50a zákona o pobytu cizinců nerozlišuje adresáty (cizince) povinnosti opustit území České republiky. Z hlediska projednávané věci je tudíž dle městského soudu irelevantní, zda žalobce je či není rodinným příslušníkem občana EU. Stěžovatel sice podle městského soudu pochybil, pokud žalobci vytýkal, že neprokázal, že by byl rodinným příslušníkem občana EU, neboť žalobce tuto skutečnost prokázat chtěl a navrhl provedení výslechu své matky, ale toto pochybení s ohledem na výše uvedené nemá vliv na zákonnost rozhodnutí stěžovatele. [4] Městský soud však přisvědčil námitce žalobce, které se týkaly jeho údajného českého občanství, neboť dovodil, že žalobce k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl konkrétní argumenty, na jejichž základě dovozuje své české občanství – poukázal na skutečnost, že oba jeho rodiče jsou českými občany[OBRÁZEK] tuto skutečnost správní orgány nerozporovaly. Podle názoru městského soudu tak ve správním řízení vyvstala předběžná otázka, na jejímž vyřešení záviselo konečné rozhodnutí ve věci, přičemž stěžovateli nepříslušelo o této otázce rozhodovat. Stěžovatel dle městského soudu nerespektoval § 57 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a místo přerušení řízení podle § 64 správního řádu dovodil, že žalobce není občanem České republiky, argumentací, že je „evidentně občanem Spojených států amerických“, jejichž cestovním pasem se prokazuje. Městský soud uvedl, že uvedený závěr stěžovateli nepříslušel (jedná se o statusovou otázku) a navíc stěžovatel přehlédl přípustnou možnost dvojího občanství. Městský soud uzavřel, že stěžovatel porušil § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť si sám učinil úsudek o otázce osobního stavu žalobce. [5] Rozsudek městského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce [6] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Namítá, že žaloba směřovala proti rozhodnutí o ukončení pobytu žalobce na území České republiky, které bylo vydáno podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky, protože na jejím území nebyl oprávněn pobývat a nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Jedná se tedy o rozhodnutí, na které se vztahuje výluka ze soudního přezkumu podle § 171 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Městský soud proto měl žalobu podle § 68 písm. e) s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Dále stěžovatel napadl závěry městského soudu, které se týkaly posouzení možného českého občanství žalobce. Stěžovatel zejména poukázal na skutečnost, že žalobce své tvrzené občanství České republiky neprokázal v souladu s § 41 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen „zákon o státním občanství České republiky“), který stanoví, jakým způsobem se státní občanství České republiky prokazuje, tj. buď občanským průkazem nebo cestovním dokladem České republiky, osvědčením ne starším 1 roku a listinou o nabytí nebo udělení státního občanství České republiky ne starší 1 roku. Nebylo-li správním orgánem I. stupně zjištěno, že žalobce je veden v dostupných informačních systémech a sám žalobce žádný doklad prokazující státní občanství České republiky nepředložil, nebylo dle stěžovatele pochyb o tom, že žalobce je ke dni vydání napadeného rozhodnutí toliko občanem Spojených států amerických. [9] Stěžovatel má dále za to, že ani argumenty žalobce, že oba jeho rodiče se narodili v Československu a jeho matka je stále českou občankou, bez dalšího nezakládají vznik českého státního občanství žalobci narozením; pro vznik jeho českého státního občanství je zásadní, zda v době jeho narození byli jeho rodiče občany České republiky (resp. alespoň jeden z nich), anebo občanství České republiky pozbyli a nabyli občanství Spojených států amerických. Stěžovatel v tomto směru odkázal na Úmluvu ze dne 16. 7. 1928 mezi ČSR a USA, o naturalisaci, vyhlášenou dne 7. 12. 1929 pod č. 169 ve Sbírce zákonů, která nabyla moci zákona od počátku na základě zákona č. 60/1930 Sb. (dále jen „Úmluva“). Podle sdělení Ministerstva zahraničních věcí ze dne 28. 7. 1997, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů ročník 1997 pod č. 229, po vyslovení souhlasu Parlamentu České republiky, prezident České republiky schválil dne 21. 5. 1997 ukončení platnosti Úmluvy, přičemž jako den ukončení její platnosti byl sjednán den 20. 8. 1997. Podle čl. I odst. 2 Úmluvy přitom státní občané Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, pozbývají státní občanství Československa a stávají se státními občany Spojených států amerických. [10] Stěžovatel uvedl, že nepřehlédl možnost dvojího občanství žalobce, nicméně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že je držitelem dvojího občanství, přičemž správním orgánem I. stupně nebylo zjištěno, že by žalobce byl evidován v dostupných informačních zdrojích, což by jako občan České republiky měl být. Stěžovatel tedy nepřekročil své pravomoci, když vzal za prokázané, že žalobce je občanem Spojených států amerických, přičemž dle § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je cizincem každý, kdo není občanem České republiky. Stěžovatel v této souvislosti zastává také názor, že byť by žalobce splnil podmínky zákona o státním občanství České republiky, je povinen k udělení státního občanství podat žádost ve smyslu § 17 citovaného zákona; příslušný správní orgán pak povede řízení o žádosti a následně vydá rozhodnutí ve věci. [11] Dále stěžovatel uvedl, že žalobce dne 24. 5. 201