6 Afs 305/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 305/2016- 27 - text 6 Afs 305/2016 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Photon SPV 4 s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 8 A 20/2015 – 73, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: I. Vymezení případu Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že žalovaný nevydal rozhodnutí podle ustanovení § 260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), kterým byl stanovil podmínky prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů, nebo jeho části, tak, aby byly odstraněny příčiny i následky rdousícího efektu, jak jej vymezil Ústavní soud. Uvedl, že je provozovatel fotovoltaické elektrárny a že je mu z jeho příjmů srážen odvod z elektřiny ze slunečního záření. Solární odvod nepřiměřeně omezuje jeho podnikání takovým způsobem, že dosahuje tzv. rdousícího efektu, jak jej vymezil nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Proto se obrátil na žalovaného, aby rozhodl o hromadném prominutí daně, jak vyplývá z ustanovení § 260 daňového řádu. Měl za to, že je právní nárok na vydání takového rozhodnutí a že žalovaný měl dostatek času na vyřešení vzniklé situace. Napadeným rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 8 A 20/2015 - 73, městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 171/2015, podle kterého je možné domáhat se zásahovou žalobou vydání rozhodnutí ministra podle ustanovení § 260 daňového řádu, kterým by mohl být solární odvod prominut, ale jen pokud je zřejmé, že jiné dostupné prostředky (zejména posečkání s úhradou jiných daní) nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu postačovat. Soud tedy vysvětlil, že žaloba může být úspěšná pouze, pokud by žalobce osvědčil, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře, že samotný rozsah a další parametry jeho podnikatelského záměru odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví, že se žalobce pokusil využít všech běžných prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem. V projednávané věci je nesporné, že žalobce nevyužil právních nástrojů podle ustanovení § 156 a 157 daňového řádu, proto žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nemůže být důvodná. II. Kasační stížnost a vyjádření Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Stěžovatel specifikoval, že kasační stížnost podává z důvodu obsaženého v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zopakoval, že je jako provozovatel fotovoltaické elektrárny negativně zatížen solárním odvodem takovým způsobem, že se jedná o rdousící efekt, kterým se žalovaný má zabývat, jak vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Nesouhlasil s tím, že na daný případ dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 171/2015, neboť představuje exces proti předchozí rozhodovací praxi, když Nejvyšší správní soud nově nutí využívat posečkání s úhradou jiných daní než solárního odvodu. Citovaný rozsudek se tak zjevně odchýlil od výroku rozšířeného senátu, který hovoří pouze o institutu prominutí daně. Názor rozšířeného senátu nemůže být podle stěžovatele překonán rozhodovací praxí „malého tříčlenného senátu“. Nesouhlasil rovněž s tím, že podmínkou úspěšnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je žádost o povolení posečkání se zaplacením daně (v případě neúspěchu takové žádosti musí daňový subjekt podat správní žalobu), přičemž musí doložit, že při svém podnikání postupoval s péčí řádného hospodáře. Takové podmínky pro vyhovění žádosti daňový řád nestanoví, čímž rozsudek Nejvyššího správního soudu zasahuje do jeho informačního sebeurčení. Stěžovatel se přitom snažil tomuto požadavku dostát a předložil Rozbor základních ekonomických ukazatelů, v němž provedl výpočet úlevy získané případnou žádostí o posečkání se zaplacením daně z příjmů v případě, kdy by správce daně zároveň rozhodl o prominutí úroku z posečkané částky, přičemž ani takový postup by nevedl k odstranění rdousícího efektu a k návratnosti státem garantované investice do fotovoltaické elektrárny. Podle názoru stěžovatele je napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelný, protože městský soud se k této námitce vyjádřil zcela nedostatečně. Požadavek městského soudu na podání žádosti o povolení posečkání se zaplacením daně proto považoval za obstrukční. Soud se měl více zabývat specifičností případu, kdy chybí právní předpis řešící problematiku rdousícího efektu, kterou má žalovaný v souladu s nálezem Ústavního soudu a rozhodnutím rozšířeného senátu vyřešit. Stěžovatel dále poukazoval na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 65/2016, na který odkázal městský soud, rovněž popírá předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, protože institut povolení posečkání není opravným prostředkem, proto jej nebyl povinen vyčerpat před podáním žaloby. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 20. 12. 2016, v němž vyjádřil pochybnost, zda se institut hromadného prominutí daně může uplatnit na řešení rdousícího efektu solárního odvodu. Ztotožnil se s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, podle níž je to právě daňový subjekt, kdo musí prokázat splnění tam uvedených podmínek. Nesouhlasil však s tím, že rozhodnutí dle ustanovení § 260 daňového řádu představuje kvazi-právní předpis, představující podklad pro vydávání individuálních rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně. Vyslovil názor, že rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu není nejednotná, jak namítá stěžovatel, ale že se pouze organicky vyvíjí a upřesňuje. Je proto správné, pokud správní soudy požadují, aby daňový subjekt vyčerpal všechny možnosti nápravy, včetně žádosti o posečkání na jiných daních, přičemž v tomto řízení nemusí být doloženy ostatní podmínky, které vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 ve vztahu k důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevydání rozhodnutí dle ustanovení § 260 daňového řádu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel fakticky podal z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť rovněž dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu nevypořádání se s jeho žalobní argumentací (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004). Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností ne